Domov / Hlavná strana / Čítanie / Vymývanie mozgov, alebo sfalšované dejiny sovietsko-nemeckej vojny

Vymývanie mozgov, alebo sfalšované dejiny sovietsko-nemeckej vojny

Když jsem ještě dveře považoval za obrovskou bránu a mohl jsem se volně procházet pod stolem, existovala v naší zemi povinnost pracovat. Každé ráno jsem viděl tramvaje, ověšené hrozny lidí, jak jedna za druhou přejíždějí křižovatku Ulice rudých komunardů a Ulice 22. sjezdu KSSS (do domu na této křižovatce mne rodiče přivezli z porodnice) směrem k obrovským dýmajícím továrnám. Továrny jednotvárně hučely. Tento hluboký a nekonečný hukot bylo slyšet každý den od rána do večera. Až do svých pěti let jsem poznal večer podle toho, že se setmělo a přestal hukot. Později byly zkušební dílny závodu na výrobu leteckých motorů odstěhovány daleko za město a hukot přestal. Ale lidé nepřestali pracovat. V mých smutných dětských vzpomínkách se zachoval Levitanův slavnostní hlas, který nám oznamoval nové kosmické lety a dokončení obrovských přehrad, které spoutaly sibiřské veletoky.

Jako školák jsem pochopil, že lidé, kteří dokážou vyprojektovat raketu, vypočítat trajektorii kosmické lodi a vyrobit raketový motor, aby z něho šlehaly oslnivě bílé plameny a on sám neshořel, jsou velmi schopní a šikovní. Že to jsou lidé, kteří mnoho studovali, mnohému se naučili a znají to, na co druzí vůbec nedokážou ani pomyslet. Každý kvalifikovaný soustružník tehdy věděl, že modelista (tehdy to nebyl člověk, který se v bílých kalhotách producíruje po jevišti, ale mistr se zlatýma ručičkama, jenž dokáže z dřeva vytvořit přesný podklad pro budoucí odlitek) umí a ovládá to, co on sám nedokáže – a opačně.

Takovým způsobem jsme se vzájemně chápali. Každý pracující člověk si cenil znalostí a schopností jiného pracujícího člověka. Všichni jsme předpokládali, že naši technici, lékaři, geologové, hudebníci, pekaři a podobně jsou plně kvalifikovaní ve svém oboru. Sovětský pracující nemohl tušit a vůbec věřit tomu, že sovětský “doktor historických věd” není takovým expertem ve svém oboru jako “doktor fyzikálních věd”, jenž dokáže vymyslet přístroj na sledování izotopů. Hlava normálního člověka by nebyla schopna pochopit, že za dlouhým podpisem “doktor historických věd, profesor, vedoucí katedry nejnovějších dějin” se skrývá jen úředník. Úředník, který v prvé řadě nic nezná a v druhé řadě ani nic znát nechce v oboru nejnovějších (a vlastně i nejstarších) dějin. A nechce nic znát z toho důvodu, protože chce spokojeně spát a bez problémů přežívat. A přežívat nikoli v dýmu továrních komínů na Ulici rudých komunardů kteréhokoli sovětského města, ale někde na Frunzeho nábřeží přímo v Moskvě. Ovšem dostat se na Frunzeho nábřeží nebylo tak jednoduché. Tam mohli žít pouze “sociálně blízcí”. Ti, kteří vypadali solidně a moudře, kteří svojí činností upevňovali ZÁSADY. Zásady, jež byly určovány a uváděny v život na základě pokynů z Oddělení agitace a propagandy Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu již neexistuje. Ani jeho oddělení agitace a propagandy již neexistuje. Císař Mikuláš “Krvavý” je nyní označován div ne za světce mučedníka. Rytíř socialistické revoluce Felix Edmundovič Dzeržinskij se naproti tomu stal krvavým katem. Všechno se nám to změnilo v naší společné zemi. Pravdou však zůstává, že v okamžiku, kdy padla obrovská železná socha “železného Felixe” na dlažbu před Lubjankou, nikoho nenapadlo, aby byly zákonem zrušeny všechny ty doktorské a profesorské tituly, získané na katedrách dějin Komunistické strany Sovětského svazu, na katedrách vědeckého komunismu, na katedrách nejnovějších dějin socialismu a podobně. Bylo to považováno za zbytečné. Ach, tak zbytečné…

A nyní se předchozí “kádry” bez uzardění opětovně titulují jako “doktor historických věd, profesor, vedoucí katedry politologie” – jaká to změna. A působí v Mezinárodních institutech marketingu, ekonomie… I nadále předčítají studentům své přednášky, jejichž konspekty již před třiceti lety pokálely mouchy. Blýskají očima, hlasitě zatracují a hrozí kostnatým prstem těm, kdo by se snad odvážili “přepisovat dějiny”. Jeden z těchto bývalých “kádrů” mi velmi seriózně vysvětloval, že ten Viktor Suvorov vlastně vůbec neexistuje, že se za tímto pseudonymem pouze skrývá skupina antisovětských štváčů, spolupracovníků americké CIA, britské MI-6 a izraelského Mossadu. Že toto bylo již mnohokrát dokázáno “velmi seriózními místy” (oči i prst vyletěly vzhůru): “Vy, mladíku, zcela jistě chápete, co tím myslím!” Chudák netušil, že jsem měl možnost s Viktorem Suvorovem několikrát hovořit mezi čtyřma očima, že si s ním pravidelně telefonuji…

Ovšem Země se stále točí, a již zahájený proces nelze zastavit. V době internetu, satelitního televizního vysílání a svobodného vydávání knih, jejichž nákup závisí pouze na vás, lze jen těžko lidem vymývat mozky jako v minulosti. Studenti jsou však se svými vyučujícími spokojeni – většina z nich se na přednášky ani neobtěžuje chodit a za peníze svých rodičů si bez problému koupí kontrolní, semestrální a diplomové práce. Profesoři, kteří mají rádi svůj klid a nicnedělání, zavírají obě oči před takovou nerozvážností mládí. Ta menšina schopných studentů, kteří svůj diplom stejně potřebují jen jako přílohu ke spisům, má možnost se četbou seznámit s pracemi opravdových historiků, většinou zahraničních. Je to hrozné uvádět, ale za tuto četbu již nehrozí ani vyhození ze studia, ani návštěva “speciálních klinik vnitra”, kde by proti vám uplatňovali paragrafy 70 a 190-1 bývalého zákoníku, kde by do vás cpali drogy…

Co mají ovšem dělat ti, kteří již z mladých studentských let vyrostli, kteří musí “zařezávat” od rána do večera, kteří mají na čtení čas pouze v metru nebo ve vlaku. Kteří třeba nemají na to, aby své peníze utratili za jednu z mých tlustých vojenskohistorických publikací. Který pracující člověk má čas na čtení 500 nebo 600 stran, potištěných malým písmem s mnoha tabulkami, grafy a mapkami. Právě pro tyto lidi jsem se rozhodl napsat jednoduchou a veselou knihu, která čtenáři umožní seznámit se se zásadami vymývání mozků za předchozího režimu a tyto zásady se smíchem odmítnout. A také vidět, co starého přežívá a co nového se rodí v naší historiografii. Tuto knihu můžete číst kdekoli a od místa, které si sami vyberete. Mějte ale, vážení čtenáři, prosím, stále na mysli jeden zcela vážně myšlený a nikdy nezpochybňovaný fakt. Já se zde nevysmívám hrdinům války, nevysmívám se veteránům, kteří se z války vrátili s několika zraněními, nevysmívám se vašim dědečkům nebo tatínkům. Vysmívám se pouze těm darmožroutům a řiťolezcům, kteří dlouhá desetiletí zahlcovali naše mysli svými záměrné lživými a falešnými konstrukcemi, jimiž překrucovali reálné příčiny naší obrovské národní tragédie, která nás stála desítky milionů mrtvých.

PROCENTOMÁNIE

Způsob užití procentní metody při vymývání mozků lze nejlépe ilustrovat příkladem, pochopitelným pro každého bývalého občana socialistického státu.
Předpokládejme existenci jakéhosi občana Vasilije Puškina, který s manželkou a dvěma dětmi bydlí v pěkném čtyřpokojovém bytě o ploše 80 m2. Jak bychom ocenili bytové podmínky soudruha Puškina? Odpověď je jednoduchá a pochopitelná. Musíme srovnat. S čím budeme srovnávat? S tím, jak žijí jiní. Vasja Puškinů na tom samozřejmě není tak špatně, někteří jeho rostenci žijí v tzv. chruščovkách, tedy se standardem kuchyně pro několik rodin. A nyní si představme, že jsme dostali za úkol prokázat, že soudruh Puškin strádá a trpí v naprosto nevyhovujících bytových podmínkách. Lze to vůbec udělat? Ale samozřejmě a snadno.

V prvé řadě musíme Vasjovi darovat nemovitost. Konkrétně, dům na vesnici (70 m2) s pouhou pecí a příslušenstvím na dvoře, zastřešeným mlatem (50 m2), seníkem (60 m2), prasečím chlívkem (40 m2), sklepem na brambory (30 m2). Zdálo by se, že se soudruhu Puškinovi nemůže vést hůře, protože navíc ke svému krásnému městskému bytu získal fakticky NAVÍC rozsáhlou hospodářskou usedlost. Ale to se nám jenom zdá, jen do okamžiku, kdy nastoupí experti na procenta. A ti hned spustí:

“Pouze 24% zastavěné plochy, kterou mají Puškinovi k dispozici, odpovídá současným hygienickým normám, 55 % zastavěné plochy Puškinových nemá ani vytápění, ani elektrické osvětlení… Takže jak je možné žít a případně i pracovat v takových nelidských podmínkách?”

A právě takovým způsobem se u nás píší vojenské dějiny.

K útoku na Sovětský svaz vytvořila německá branná moc čtyři tankové skupiny. Nejslabší z nich, Höppnerova 4. tanková skupina v rámci Skupiny armád Sever, měla ve stavu 602 tanků. Nejsilnější, Guderianova 2. tanková skupina ze Skupiny armád Střed, měla 994 tanků. Celkem se ve stavu čtyř tankových skupin 22. června 1941 nacházelo 3266 tanků (pokud tedy budeme za tanky považovat také faktické tančíky PzKpfw.I a PzKpfw.II), tedy průměrně 817 tanků v každé tankové skupině.

Rudá armáda měla šest mechanizovaných sborů, v nichž bylo k dispozici více než 800 tanků. Šlo o 1. mechanizovaný sbor Leningradského vojenského okruhu, 4. a 8. mechanizovaný sbor Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, 5. mechanizovaný sbor Zabajkalského vojenského okruhu (na přesunu jako součást tzv. druhého strategického sledu), 6. mechanizovaný sbor Západního zvláštního vojenského okruhu a 7. mechanizovaný sbor Moskevského vojenského okruhu (také na přesunu jako součást tzv. druhého strategického sledu). K tomu bychom měli započítat ještě dva plně bojeschopné sbory – 3. mechanizovaný sbor Pobaltského zvláštního vojenského okruhu (672 tanků, z toho 128 tanků KV a T-34) a 15. mechanizovaný sbor Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (749 tanků, z toho 136 tanků KV a T-34). Celkem tak dostáváme osm silných mechanizovaných sborů, s plnými početními stavy osob a dělostřelectva, které v kvalitě tankové výzbroje převyšovaly protivníka a ještě DO zahájení mobilizace dostaly každý 2000 až 4000 nákladních aut a 200 až 300 pásových tahačů. Ovšem Rudá armáda byla výrazně OSLABENA, protože kromě těchto osmi “obrněných pěstí” mohla hned v prvních dnech války nasadit do bojových akcí DALŠÍCH dvanáct mechanizovaných sborů, jež se ale stále ještě nacházely ve stadiu výstavby? Onen 6. mechanizovaný sbor měl prostě smůlu, že se do bojových akcí spolu s ním zamíchal nedoplněný 13. mechanizovaný sbor (282 tanků a 18 000 vojáků)? S kým se tedy mělo bojovat, s procenty nebo s nepřítelem?

Tyto otázky jsou samozřejmě hloupé. Přímo debilní, řekli bychom. Ale vážení soudruzi historici, proč vy sami jste se propůjčili k psaní nekonečných stránek, které jsou plné oněch údajů ve stylu “průměrná teplota pacientů v nemocnici”? Proč jste celkový počet tanků a další techniky vydělili oněmi 30 mechanizovanými sbory, a to včetně těch sotva postavených v rámci Středoasijského vojenského okruhu a Orelského vojenského okruhu? Proč jste do svých publikací napsali:

“Mechanizované sbory Rudé armády byly zabezpečeny nákladními automobily na… %, pojízdnými dílnami na… %, automobilními cisternami na… %”?

Proč povážlivě pokyvujete hlavou, pokud se dočtete, že “tanky nových typů tvořily pouhých 7,8 % celkového tankového parku”?

Jenom 7,8 %. Strašné, to je přímo zločin, taková nepřipravenost na hrozící válku!

Sovětská vojenská historiografie tvrdila, že při takových procentech výzbroje mohl být Sovětský svaz připraven na válku ne dříve, než v létě 1942. Proto mu až do toho okamžiku nezbývalo nic jiného, než se snažit ze všech sil oddalovat, oddalovat, oddalovat… Ale to je již zastaralá interpretace. Soudruzi Anatoljev a Nikolajev nyní ve dvou číslech časopisu Nězavisimoje vojennoje obozrenije publikovali velice rozsáhlou stať s názvem “Zákonitá porážka”. Propočítali nám, soudruzi, všechna ta procenta a dospěli k naprosto katastrofickému závěru:

“Rudá armáda mohla získat reálnou bojeschopnost až na konci čtyřicátých let”.

Tak mohla by získat. Takže v polovině čtyřicátých let, konkrétně v květnu 1945 dobyla Berlín, podle těchto soudruhů, jakási zcela nebojeschopná armáda. Do takových absurdit nás tedy dostává slavná procentománie. Pokud si stanovíme špatné východisko, bez ohledu na následné logické kroky musíme dojít ke zcela absurdním závěrům, stejně jako tito dva autoři. Ano, zdá se, že organizační struktury léta 1941 bylo možné naplnit moderní technikou, tedy přezbrojit armádu “tanky nových typů”, na celých 100% až někdy na konci čtyřicátých let. Je zajímavé, že v časopise, jenž se snaží tvářit jako solidní, žádný z redaktorů na tento zjevný nesmysl neupozornil. Žádný redaktor naše autory neupozornil, že nikdy nikde na světě nemůže být nic vybaveno “novými modely” na 100 %. Stejně jako nikdo nemůže znát na 100 % nové anekdoty, není možné vybavit veškeré obyvatelstvo “novými” mobilními telefony, nemohou všichni nosit “nové” modelové oblečení… Relativně “novou” výzbroj, případně v úplnosti dokončit přezbrojení, to dokáže jediná armáda. Taková, která byla předtím poražena.

Knihu Marka Solonina:

VYMÝVÁNÍ MOZKŮ – Zfalšované dějiny sovětsko-německé války

si môžete zakúpiť v našom kníhkupectve.

O ::prop

7 komentárov

  1. Knihu vrelo odporúčam.

  2. Kniha môže byť zaujímavá pre odborníkov ruskej vojenskej histórie. Je to hra s percentami, nie moc zaujímavá.
    Omnoho zaujímavejšie by možno bolo, keby autor vysvetlil, ako sa mohlo stať nasledovné:

    Nemci vošli do Ruska 22 júna 1941.
    30 júna bol obklúčený Minsk. Armádna Skupina Stred zničila 20 sovietskych divízií, zajali 290,000 zajatcov, 25,000 tankov a 1,400diel.

    30 júla Nemci vzali:
    Armádna Skupina Juh: 162,680 zajatcov, 4,574 tankov, 2,894 diel
    Armádna Skupina Stred: 580,910 zajatcov, 5,571 tankov 4,300diel
    Armádna Skupina Sever: 56,320 zajatcov, 1,880 tankov 1,200 diel

    O ďaľších stratách ani nehovoriac, percentá sú tu teda skutočne k niomu dobré.

    • Neviem, ale možno na to práve ta kniha odpovedá, alebo sa snaží nájsť odpoveď.

      A tvoj názor je aký, prečo sa to Nemcom podarilo.
      Prečo Nemci vyhrali 2,sv. vojnu?
      (ovšem ich viťazstvo trvalo len rok)

  3. spustu casu stravil treningom a psychickou pripravou na tak velavyznamny tuzobne ocakavany marathon pravdy a 10 minut pred startom vypije 3dcl kysleho mlieka . osral cely marathon a ani nedobehol .

  4. Sa mi páči, ako knihu súdia tí, čo ju ani nedržali v rukách. Norman ju zrejme čítal a odporúča ju. To isté v mojom prípade – čítal som, odporúčam. Odhaľovanie lží a manipulácie histórie oficiálnych vojenských sovietskych historikov a taktiky akú používajú pri svojich klamstvách, je nanajvýš zaujímavým čítaním.

    • Mám ju už roky doma (je dobré, že ju prop zas ponúka)
      Tému a tento názor musí poznať každý, kto sa o modernú históriu zaujíma.
      Dobre si spomenul, že je zaujímavá aj rozborom sovietskej historigrafie ako takej. A mne pripadá menej emočná, ako Suvorov.

      Možno nie je najlepše predstaviť knihu len „úryvkom“, preto som sa ozval (i keď proti úryvku nemám nič)

Pridaj komentár