Domov / Hlavná strana / Čítanie / Velká moudrost soudruha Stalina

Velká moudrost soudruha Stalina

Ráno 22. června 1941 měli sovětští vůdcové, stejně jako jejich malí přitakávači, obrovské přání. Jako pštrosi se snažili „schovat hlavu do písku“ a doufali, že se tím všechno změní. Někteří se tak opravdu chovali, napr. sovětský velvyslanec v Italském království se odjel slunit na mořskou pláž. Zde ho našli teprve po více než šesti hodinách, aby mu oznámili, že vláda ltalského království vyhlásila válku Svazu sovětských socialistických republik.

Moskevský rozhlas celé dopoledne vysílal bodré nedělní písně a informace o „bitvě o zrno“, zatímco rozhlasové stanice celého světa informovaly o vypuknutí sovětsko-německé války a uváděly podrobnosti z tiskové konference německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Ovšem nejtíživější bylo zarputilé mlčení velkého Vůdce národů. Josif Vissarionovič Stalin odmítl vystoupit s projevem v rozhlase, i když se sám před šesti týdny nechal jmenovat hlavou sovětské vlády. Josif Vissarionovič Stalin odmítl stát v čele Hlavního stanu vrchního velení a místo sebe jmenoval až 23. června 1941 maršála Sovětského svazu Semjona Konstantinoviče Timošenka. Nejdůležitější sovětský vládní tisk, noviny Izvěstija, 22. června a dokonce i 23. června 1941 zveřejnily pouze standardní zprávy ve stylu předchozích dnů a týdnů, a teprve 24. června 1941 zveřejnily text rozhlasového vystoupení Vjačeslava Michajloviče Molotova z poledne 22. června. Nad textem projevu se nacházela obrovská portrétní fotografie – ovšem nikoli Molotovova, jak by se dalo čekat, ale… Stalinova. Díky tomu měli „občané a občanky“, když se jim již nedostalo šance slyšet tvrdá a rozhodná slova, aspoň možnost pokochat se mužnými rysy milovaného vůdce.

A ve stejné době milovaný vůdce střídal pracovní den s pracovní nocí (návštěvy do jeho pracovny přicházely jak v 03.20 hodin, tak 19.35 hodin) a snažil se vyznat v množství neuvěřitelných hlášení, jež mu na stůl přicházela z válčiště. Musíme mu ovšem přiznat vynikající schopnosti. Stačilo pouhých sedm dní, aby soudruh Stalin pochopil, jaká je příčina oné úděsné porážky. Je možné, že se tak rychle a přesně dokázal vyznat v událostech, neboť jeho vzděláním byla podzemní práce v zločineckých a teroristických organizacích, které se snažily rozložit ruskou armádu před a během první světové války. Soudruh Stalin přece naprosto přesně věděl, jakým způsobem se likvidují říše a destabilizují armády o několika milionech vojáků. Ovšem vyvíjející se vojenská situace byla mnohem složitější pro tohoto člověka, jenž měl zkušenosti s útěky ze sibiřského vyhnanství, krvavých bratrovražedných bojů ruské občanské války a „smrtelně nebezpečných soubojů“ se soudruhem Trockým ve dvacátých letech. V noci z 28. na 29. června soudruh Stalin odjel do své vily a zůstal tam v naprostém osamocení celé dva dny – 29. a 30. června -, přičemž odmítal brát telefonické hovory a s kýmkoli se setkat.

Nevíme a nikdy nebudeme vědět, nad čím Stalin přemýšlel v ony dva strašné dny. Zato ovšem velmi dobře víme, co v tom prázdném domě v Kuncevu vymyslel. Soudruh Stalin se totiž 3. července 1941 nakonec obrátil na své poddané s velkým proslovem. Odmítl přiznat byť i jen nejmenší chybu ve své dosavadní činnosti a zcela překvapivě vyhlásil: „Válku s fašistickým Německem nelze považovat za obyčejnou válku. Nejde totiž jen o válku mezi dvěma armádami.“ V oné řeči z 3. července 1941 se objevila slova, která dala první představu o tom, jakými metodami je soudruh Stalin připraven vést onu v dějinách ještě neznámou zničující válku:

„Při vynuceném ústupu jednotek Rudé armády… nesmí nepříteli zůstat ani bochník chleba, ani litr pohonných hmot. Kolchozníci musí odehnat veškerý dobytek, odevzdat veškeré obilí státním orgánům z důvodu jeho odvezení do týlu. Všechny cenné věci, v tom i barevné kovy, potraviny a pohonné hmoty, které není možné evakuovat, je zapotřebí bez milosti zničit.“

Přesné splnění tohoto rozkazu (svoji řeč Stalin pronesl jako již nově jmenovaný předseda Státního výboru obrany, nejvyššího státního úřadu pro dobu války, takže se stala rozkazem, kterým se museli všichni bezpodmínečně řídit) by ovšem znamenalo krutou smrt hladem pro všech těch 40 000 000 sovětských občanů, kteří zůstali po ústupu Rudé armády na okupovaných územích. Příkaz ke zničení všech zásob potravin nebyl doplněn (a ani nemohl být) rozhodnutím o úplné evakuaci veškerého obyvatelstva. O jakou evakuaci by také mohlo jít, když se nepodařilo odvézt ani dělostřelecké sklady s celkovým počtem 16 000 000 dělostřeleckých nábojů a 8 000 000 min. [1] Kvůli nastalému chaosu a naprosté dezorganizaci nebyl tento Stalinův rozkaz v úplnosti splněn, byl ovšem v úplnosti využit německou propagandou – mezi sovětské obyvatelstvo i vojáky byly rozhozeny miliony letáků na téma „Stalin – vrah a žhář!“

Hlad – to nebylo pro sovětské občany to nejstrašnější. Nekonečný sled válek, povstání, rabování a neúrod naučil ruské venkovany „uvařit polévku z topůrka“. Lesy, řeky, zahrady dokázaly jakž takž lidi nakrmit, aby nezemřeli hladem. Ale v Rusku bývá opravdu zima, a právě zima 1941/42 byla jako na potvoru dlouhá a krutá. Ovšem i toho dokázal soudruh Stalin využít a 17. listopadu 1941 osobně podepsal rozkaz nejvyššího velitele č. 0428:

Přikazuji:

1. Zbourat a zcela spálit všechny budovy v týlu německých vojsk do hloubky 40 až 60 km od frontové linie a do šířky 20 až 30 km od každé silniční a železniční komunikace. Ke zničení budov v určených pásmech je třeba okamžitě nasadit letectvo, dělostřeleckou a minometnou palbu, zvláštní průzkumní jednotky, lyžařské a odbojové diverzní skupiny, které musí být vybaveny zápalnými prostředky, granáty a výbušninami… [2]

V listopadu 1941 byl již v armádě nastolen pořádek, a proto byl tento rozkaz plněn ze všech sil a s velkou krutostí. Např. 25. listopadu operační oddělení štábu 5. armády Západního frontu připravilo „Hlášení ohledně plnění rozkazu Hlavního stanu č. 0428“ Jako příloha je uveden seznam 53 zcela nebo částečně vypálených vesnic a osad. Čestně a sebekriticky jsou uvedeny i nedostatky: „Krivošejno – spáleno částečně. Brykino – zůstalo pět nebo šest nepoškozených domů.“ Politický komisař 53. jezdecké divize hlásil 21. listopadu politickému komisaři 16. armády Západního frontu [3], že velení divize vyhodnotilo a napravilo své předchozí chyby:

„Svojí směrnicí č. 018 nám vytýkáte, že jsme nesplnili rozkaz Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády ohledně zničení všeho, co by mohlo být nepřítelem využito, a že já osobně jsem v této oblasti projevil nesprávný a přímo zločinecký liberalismus. Je třeba říci, že až do obdržení rozkazu Hlavního stanu jsme opravdu liberalismus projevovali a nechávali nepříteli k dispozici potraviny, nezničené budovy apod. Ovšem v současné době se toho naše divize již nedopouští. Během 19. a 20. listopadu jsme zcela vypálili čtyři vesnice:

1. Grjada – zůstalo jen několik nezničených budov.
2. Maloje Nikolskoje – zničené zcela.
3. Lesodolgorukovo a Děňkovo – výsledek vypalování mi ještě není v úplnosti znám, ale na vlastní oči jsem viděl, že nad těmito věsnicemi bylo moře plamenů…

Vaše požadavky budou v budoucnu plněny s ještě větší nesmiřitelností… [4]

Hladem a zimou se ale nevyčerpaly „morové rány egyptské“, jež soudruh Stalin poslal na obyvatelstvo okupovaných území. Tedy na starce, ženy a děti, které sovětská vláda nedokázala ochránit před cizími okupanty. Již na počátku července se po stranické a „čekistické“ linii hrnula záplava rozkazů a příkazů ohledně rozvinutí „všelidového partyzánského hnutí“. Např. 1. července 1941 Ústřední výbor Komunistické strany /bolševiků/ Běloruska vydal směrnici, v níž přikazoval „ničit nepřátele a nedávat jim klid ani ve dne, ani v noci. Ničit je všude, kde se objeví, pobíjet je vším, co přijde do ruky – sekerami, kosami, lopatami, vidlemi, noži… Kvůli zničení nepřítele se nebojte užít žádných prostředků – škrťte, sekejte, bodejte, travte fašistickou sběř… Je však třeba uvést, že tyto rozkazy soudruzi z Ústředního výboru posílali z dalekého a bezpečného týlu, z Vitěbska, kam utekli již 24. června. Tedy o tři dny dříve, než se předvoje německých jednotek vůbet přiblížily k minským předměstím. Tito soudruzi prostě utekli, aniž by se pokusili organizovat evakuaci obyvatelstva nebo materiálních hodnot.

Za stranickými bafuňáři nezaostávali ani lampasáci. Maršál Sovětského svazu Semjon Konstantinovič Timošenko podepsal 6. srpna 1941, již ve funkci velitele Západního frontu, výzvu, kterou se obracel „k veškerému obyvatelstvu na území okupovaném nepřítelem“. Tento maršál a bývalý hlavní velitel, jenž ztratil téměř celou armádu, přišel o desítky tisíc tanků, letadel a děl, vyzýval nyní neozbrojené obyvatelstvo k následujícím akcím:

„Útočte na německé zásobovací kolony a ničte je, zapalujte a bořte mosty, zapalujte budovy i lesy… Zabíjejte nepřítele, mučte jej smrtí hladem, spalujte jej ohněm, zabíjejte jej kulkou i granátem… Zapalujte sklady a ničte fašisty jako prašivé psy… [5]

Zde lze vést spor, zda by se na světě našla armáda, jejíž velení by nerozhodlo o zahájení masových represí vůči civilnímu obyvatelstvu jako odpověď na obdobné útoky na vlastní vojáky („škrťte, sekejte, bodejte, travte je jako prašivé psy“). Není třeba pochybovat o skutečnosti, že represivní akce německé branné moci a zvláště jednotek Zbraní SS na mnoha místech tento odpor poněkud předběhly. Sovětské velení se však vůbec nezamýšlelo nad tím, že pobídky k diverzním akcím povedou k situaci, kdy se civilní obyvatelstvo stane terčem represí. Naopak – s využitím všech možností, které mělo k dispozici, se snažilo protivníka přimět k maximálně krutému zacházeni s civilním obyvatelstvem.

Naneštěstí pro bývalé sovětské historiky je k dispozici obrovské množ ství dokumentů německé branné moci, které ukazují, že již v prvních dnech války, ještě v červnu 1941, vedla sovětská strana válku bez ohledu na jakékoli konvence. Německé jednotky objevily na mnoha místech těla spolubojovníků, kteří se z nějakého důvodu dostali do sovětských rukou (ranění, osádky sestřelených letadel apod.) a byli umučeni obzvlášť sadistickým způsobem. [6] Nelze však věřit tomu, že prostí vojáci Rudé armády, tedy ve své většině včerejší ruští, ukrajinští či běloruští rolníci byli již v prvních dnech války prodchnuti takovou nerozumnou nenávistí. Nenávistí, v níž by včerejší rolník či horník „vylupoval oči, vyřezával jazyk, uřezával uši a nos, případně sdíral kůži z rukou a nohou“ raněných vojáků nepřítele.

Jako mnohem pravděpodobnější se mi jeví hypotéza, že tyto válečné zločiny prováděly zvláštní jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí s cílem vyprovokovat u německých vojáků odvetné akce proti civilnímu obyvatelstvu a raněným vojákům Rudé armády. Pravděpodobně lze uvést, že toto zvířecké vraždění německých vojáků prováděli stejní „přátelé lidu“ z Lidového komisariátu vnitřních věcí, kteří – jak je dnes již známo z nezpochybnitelných svědectví – ve stejné době vraždili vězně ve vyšetřovacích celách a věznicích na západní Ukrajině a v západním Bělorusku. Náčelník vězeňské správy Lidového komisariátu vnitřních věcí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, kapitán státní bezpečnosti Filippov, již 12. července 1941 hlásil nadřízeným do Moskvy ohledně vykonané práce:

„…z věznic, nacházejících se v Lvovské oblasti bylo vybráno pro 1. kategorii celkem 2 466 osob… Všichni vybraní 1. kategorie byli pohřbeni v jámách vykopaných ve sklepeních věznic, ve městě Zločově pak v parku… Místní úřady státní bezpečnosti většinou nechaly opatření 1. kategorie provést dozorcům věznic, což vedlo ke skutečnosti, že značná část akcí se prováděla těsně před ústupem a často také pod palbou nepřítele. Přesto se ve většině případů podařilo těla zakopat a hromadné hroby zamaskovat…“ [7]

Zvířecká likvidace zatčených ve lvovských věznicích (jen málo z nich mělo to štěstí, že byli pouze zastřeleni) se již dávno stala předmětem vyšetřování, a to i v zahraničí. Např. se těmito zločiny zabývala zvláštní komise Kongresu Spojených států amerických již v roce 1954. Ovšem Lvov nebyl rozhodně výjimkou. Podle již zmíněného hlášení kapitána Filippova spadalo do „1. kategorie“ 1101 osob v Drogobyčské oblasti, 1000 osob ve Stanislavské oblasti, 674 osob v Tarnopolské oblasti, 230 osob v Rovenské oblasti, 231 osob ve Volyňské oblasti. Hromadné popravy byly zjištěny v Lucku, Žolkvé, Samboru, Vinnici (zde bylo za účasti mezinárodní komise soudního lékařství exhumováno celkem 9439 těl), Ošmjanech, Vitěbsku, Rize, Tartu, Rezekne, Dvinsku… Stojí za to připomenout i to město, s nímž se měl čtenář možnost již několikrát setkat na předchozích stránkách. V dokumentech štábu XXXXVIII. motorizovaného sboru je uvedeno, že 26. června bylo v budově věznice v Dubnu objeveno více než 500 těl, z toho asi 100 ženských:

„Při vstupu do věznice a do jednotlivých cel se naskýtaly příšerné obrazy, které lze jen těžko vylíčit slovy… Všechna těla byla nahá. V každé cele byly hlavou dolů pověšeny tři nebo čtyři ženy, jejich nohy byly přivázány drátem k trámům. Pokud si vzpomínám, všechny měly vyříznuty jazyky a uříznuty prsy… [8]

Organizátoři a realizátoři těchto zločinů se následně stávali bojovníky a veliteli oddílů „lidových mstitelů“. Doktor historických věd Vladimír lvanovič Bojarskij, řádný člen Akademie vojenských věd a navíc také bývalý plukovník Výboru státní bezpečnosti ve své knize, jež je unikátní obrovským množstvím prostudovaných informací, uvádí:

„…Právě orgány a jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí sehrály rozhodující úlohu při rozvoji partyzánského hnutí a vytváření diverzních skupin, a to právě v prvním období, tedy do května 1942… Většina partyzánských oddílů byla vytvářena právě z jejich spolupracovníků a z příslušníků sovětské policie, zcela bez účasti místního obyvatelstva… O něco později, když se do výstavby partyzánských oddílů z místních členů strany zapojily oblastní stranické výbory, jejich velitelské kádry dále tvořili operační spolupracovníci vnitra… Na konci roku 1941 a na počátku roku 1942 se zakladateli nových partyzánských oddílů stali velitelé a vojáci dobrovolných strážných oddílů, operační pracovníci státní bezpečnosti a sovětské policie, připadně agenturní pracovníci…“ [9]

Spolupracovníci „orgánů“, kteří ve dvacátých a třicátých letech působili v oddílech, jež se otevřeně označovaly jako „trestné“, si do partyzánských oddílů nemohli nepřinést návyky ze své předchozí činnosti z let všeobecných represí. Všechny tyto partyzánské oddíly, narychlo poslepované z členů bezpečnostních agentur a „operačních spolupracovníků“ Lidového ko misariátu vnitřních věcí, ve své činnosti projevovaly naprostou nevšímavost k výši obětí z řad civilního obyvatelstva, sázely v prvé řadě na teror a provokace, mezi jejich příslušníky se ve vysoké míře projevovalo marodérství a nezřízený alkoholismus. Není třeba se vůbec zabývat skutečností, že systém profesionální přípravy diverzantů byl téměř úplně zlikvidován v době tzv. velké čistky, přičemž většina vycvičených osob byla buď zastřelena, či zmizela v pracovních táborech. Ovšem výstavba nových partyzánských oddílů byla dovedena do absurdních závěrů. Např. Hlavní politická správa rozeslala v říjnu 1941 frontovým a armádním politickým oddělením „Instrukci k organizování a výstavbě partyzánských oddílů“, která vznikla v roce 1919! [10] A pokud rozeslání oficiální instrukce z roku 1919 se může zařadit mezi velmi podivné kuriozity, potom návrh maršála Sovětského svazu, aby by nepřítel pobíjen „kosami a vidlemi“ svědčí minimálně o absolutním nepochopení zásad ozbrojeného boje v nepřátelském týlu. Čím hlouběji pronikala německá vojska do sovětského území, tím více se prodlužovaly jejich zásobovací komunikace. Každý náboj do děla či pušky musel putovat několik tisíc kilometrů z německé továrny do bojující jednotky, přičemž jeho přepravce musel přejet přes desítky mostů. Značná část těchto zásobovacích tepen procházela přes neobydlený lesnatý či bažinatý terén, který byl nejvhodnější pro realizaci diverzních akcí. Ale kdepak. Soudruh Stalin se rozhodl využít pro něho již zbytečného civilního obyvatelstva okupovaných území, které nemohl ani zapřáhnout jako otrockou pracovní sílu, ani využít jako „kanonenfutr“. Navíc zde bylo nebezpečí, že toto obyvatelstvo bude úspěšně využito nepřítelem. Proto se mu zdála smrt několika tisícovek oněch „zbytečných lidiček“ jako plně oprávněná „cena“ za smrt dvou či tří neopatrných okupantů…

Takto krutě a nevšímavě se dobrý soudruh Stalin choval k civilnímu obyvatelstvu, které neneslo vůbec žádnou vinu na utrpěné vojenské porážce. Ovšem důstojníkům a vojákům byl soudruh Stalin ochoten ukázat ještě hrozivější tvář. Již 16. července 1941 osobně podepsal výnos Státního výboru obrany č. 169, jenž začínal takto:

„Státní výbor obrany dává na vědomí, že jednotky Rudé armády v bojích proti německým okupantům většinou čestně hájí čest praporů sovětského státu, vedou si velmi dobře a leckdy i hrdinsky, přičemž bojují za rodnou vlast proti fašistickým lupičům. Ovšem zároveň s touto pochvalou je Státní výbor obrany nucen přiznat, že jednotlivci z řad velitelů i vojáků projevují nedostatek odvahy, panikaří, zbaběle se vyhýbají boji, zahazují zbraně a – zapomínajíce na svoji povinnost vůči vlasti – hrubě porušují vojenskou přísahu, proměňují se ve stádo ovcí a v panice utíkají před objevivším se nepřítelem. Aby byla vyzdvihnuta čest a sláva odvážných vojáků a velitelů, Státní výbor obrany považuje za nevyhnutelné, aby došlo k přijetí přísných opatření vůči zbabělcům, panikářům a dezertérům…“ [11]

O něco níže je pak publikován seznam devíti generálů, kteří byli uvězněni „za zbabělost nedůstojnou velitele, za váhavost, za chybějící rozhodnost, za rozpad kázně podřízených jednotek, za vydání výzbroje nepříteli bez boje a za samovolné opuštění bojových pozic“.

Nejznámějšími osobami z tohoto seznamu byli představitelé velení Západního frontu. Důvod, proč bylo jako odstrašující příklad vybráno právě velení Západního frontu, by zcela jistě stál za bouřlivou diskusi, ale doposud není znám. Stejným způsobem totiž mohlo být postiženo velení Severozápadního frontu, jehož podřízené jednotky byly zničeny snad ještě rychleji, nebo také velení Jižního frontu, jehož vojska v té době utíkala před slabší rumunskou armádou. Pouze výběr těch vyšších velitelů, kteří byli posláni pod sekeru, bylo možné pochopit – šlo o ty, kteří byli v dané chvíli k dispozici „orgánům“ Lidového komisariátu státní bezpečnosti. Tedy ti, kterým se již podařilo uniknout z obklíčení. Velitele 4. armády, na kterou směřoval hlavní úder Guderianovy 2. tankové skupiny, odsoudili k smrti a ihned zastřelili. Naproti tomu velitel 10. armády, nejsilnější z celého frontového uskupení, proti které stály jen slabé nepřátelské síly, byl pouze drobně pokárán, neboť se z obklíčení dostal mnohem později. Nic zlého se (tehdy, pozn. red.) nestalo ani maršálu Sovětského svazu Grigoriji Ivanoviči Kulikovi, který se v prvních válečných dnech dostal ke štábu 10. armády jako zplnomocněný představitel hlavního velení – byly mu vráceny maršálské hvězdy i všechna vyznamenání, i když je v obklíčení strhnul ze své blůzy a spolu s dokumenty zahodil do latríny. Velitel 3. armády Západního frontu a zástupce velitele frontu nejen nebyli vůbec nijak postiženi, ale navíc je nejvyšší velitel ve svém srpnovém rozkaze č. 270 přímo pochválil. Jako zásluha byla u velitele 3. armády vyzdvižena skutečnost, že „vyvedl z obklíčení 498 ozbrojených vojáků a velitelů své armády.“ Takže soudruh velitel byl pochválen za to, že se mu podařilo zachránit necelé jedno procento svých podřízených. Opravdu hrdinný soudruh…

Ve stejný den, tedy 16. července 1941, byla v Rudé armádě opětovně zavedena funkce politických komisařů. Od toho okamžiku byl rozkaz velitele frontu, armády, sboru, divize, brigády, pluku a samostatného praporu neplatný, dokud jej – kromě velitele – neráčil také podepsat stranický poskok. O den později, 17. července 1941, moudrý soudruh Stalin podepsal výnos Státního výboru obrany č. 187, jímž se z vyšších velitelství vyčlenila „zvláštní oddělení“ a přešla z pravomoci velitele do pravomoci buď Lidového komisariátu vnitřních věcí, nebo do pravomoci příslušného politického komisaře:

„Správa zvláštních oddělení a samotná zvláštní oddělení se podřizují Lidovému komisariátu vnitřních věcí, přičemž zplnomocněnci zvláštních oddělení v plucích se podřizují politickým komisařům pluků a divizní zvláštní oddělení se podřizují politickým komisařům divizí.

Přitom úkoly, které příslušníci zvláštních oddělení měli na starost, byly definovány zcela jednoznačně:

„…zvláštní oddělení dostávají právo uvěznit dezertéry a v případě nutné potřeby je mohou nechat zastřelit na místě. Lidovému komisariátu vnitřních věcí se nařizuje, aby do podřízenosti náčelníků zvláštních oddělení byla převedena část vnitřních jednotek…“ [12]

O další tři dny později, 20. července 1941, nyní již na základě usnesení prezidia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik (drahý soudruh Stalin přece přesně dodržoval články své „stalinské“ ústavy), došlo ke sloučení dvou represivních institucí – Lidového komisariátu vnitřních věcí a Lidového komisariátu státní bezpečnosti. Staronovým lidovým komisařem vnitřních věcí se stal „věrný Stalinův žák“, soudruh Berija.

O dva týdny později, na počátku srpna 1941, se v prostoru ukrajinského města Umaň vzdaly do zajetí 6. armáda a 12. armáda. Podle hlášení německých velitelů padlo v oblasti Umani do zajetí více než 100 000 osob. Mezi zajatci byli také velitel 6. armády generálporučík Ivan Nikolajevič Muzyčenko a velitel 12. armády generálmajor Pavěl Grigorjevič Ponědělin. V jejich cestě je následovali čtyři velitelé sborů a obrovské množství velitelů nižších stupňů. Mezi nimi byl uveden i jeden z těch, kteří byli pranýřováni výnosem Státního výboru obrany č. 169 z 16. července. Jednalo se o velitele 60. horské střelecké divize generálmajora Maxima Bikmuloviče Salichova. Tehdy nebyl odsouzen k smrti, ale byl jen degradován na plukovníka a odsouzen k „10 letům vězení s podmíněným odkladem do konce války“. Možná proto se bývalý generál Salichov v srpnu 1941 raději vzdal do zajetí a později se stal jedním z organizátorů Ruské osvobozenecké armády. Po válce, 1. srpna 1946, byl na základě rozsudku vojenského kolegia Nejvyššího soudu pověšen. [13]

Mark Solonin: 23. červen aneb Opravdový den „M“

[1] Artillerijskoje snabženije v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně 1941-1945 g. Statističeskij sbornik. T. 1. Moskva – Tula, Izdatělstvo GAU 1977.
[2] Skrytaja pravda vojny. Sbornik dokuměntov. Red. P, N. Kňaševskij. Moskva, Russkaja kniga 1992.
[3] Velitelem 16. armády byl v té době generálporučík Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, velitelem frontu byl armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov, jehož rodná vesnice byla v té dobé také vypálena (pozn. red.).
[4] Skrytaja pravda vojny. Sbornik dokuměntov. Red. P. N. Kňaševskij, Moskva, Russkaja kniga 1992.
[5] Gofman, Joachim: Stalinskaja vojna na uničtoženije. Planirovanije, osuščestvlenije, dokuměnty. Moskva, AST-Astrel 2006, s. 141.
[6] Gofman, Joachim: Stalinskaja vojna na uničtoženije. Planirovanije, osuščestvlenije, dokuměnty. Moskva, AST-Astrel 2006, s. 267-274, 208-299.
[7] Sokolov, Boris Vladimirovič: Okkupacija. Pravda i mity. Moskva, AST-PRESS 2002.
[8] Gofman, Joachim: Stalinskaja vojna na uničtoženije. Planirovanije, osuščestvlenije, dokuměnty. Moskva, AST-Astrel 2006, s. 270.
[9] Bojarskij, Vladimir Ivanovič: Partizany i armija. Minsk, Charvěst 2001, s. 71-76, 82.
[10] Bojarskij, Vladimir Ivanovič: Partizany i armija. Minsk, Charvést 2001, s. 191.
[11] 1941 god. Dokuměnty. Kn. 2. Red. V. P. Naumov, Moskva, Měždunarodnyj fond „Děmokratija“ 1998, s. 473.
[12] 1941 god. Dokuměnty. Kn. 2. Red. V. P. Naumov. Moskva, Měždunarodnyj fond „Děmokratija“ 1998, s. 475.
[13] Svěrdlov, Fjodor Dmitrijevič: Sovětskije geněraly v plenu. Moskva, Cholokost 1999, s. 151.

O ::prop

Jeden komentár

  1. Ano, bolo to kruté, nezmyselné vraždenie bielych (väčšinou) árijských bratov medzi sebou. Nie je sa čo diviť. Stalinov propagandista, chazar Ilja Ehrenburg s jeho súkmeňovcami povzbudzovali, doslovne vyžadovali toto vraždenie, nedbajúc koľko tých ‘gójov’ vyhynie na jednej, či na druhej strane. A už vôbec im nevadilo, že tých ruských chlapcov bolo mŕtvych 4x viac, ako nemeckých (talianskych, maďarských, slovenských, atď). Už viac ako 70 rokov počúva svet o 6-tich miliónoch, ale doteraz sme sa ešte nedozvedeli, koľko chazarov padlo v prvých frontových líniách na nemecko-ruskom fronte, alebo vôbec na nejakom fronte. S najväčšou pravdepodobnosťou ani jeden!

    Podívajme sa, čo píše o tomto šialenstve sutor R. S. Thompson v jeho knihe “A Time For War”, na strane 328:

    “A tí ‘guerrillas’ bojovali neférovo. Rusi porušovali pravidlá, používajúc “Ázijské triky”. “Ležali na zemi, predstierajúc že sú mŕtvi, potom sa zdvihli a strieľali Nemcov, ktorí ich prekračovali. Alebo mávali bielymi zástavkami, že sa vzdávajú a potom strieľali na tých, ktorí ich išli zajať “.
    Nemecké oddiely počuli takéto príhody po celom ruskom fronte. Ako odpoveď, mnohí z nich zabíjali Rusov, ktorí sa skutočne chceli vzdať, alebo už boli zajatcami. Atrocity zúrili na obidvoch stranäch.
    “Naše rady sa ztenčovali každým dňom, spomína plukovník Dietrich von Choltitz, ktorý velil oddielu na Ukrajine.
    “Vedľa cesty bolo vidieť nespočetné cintoríny, plné našich mŕtvych”.

Pridaj komentár