Domov / Hlavná strana / Humor / Vejce a já – S luky a šípy

Vejce a já – S luky a šípy

native-american-alcohol-690x389Trocha humorného čítania z knihy „Vejce a já“ autorky Betty MacDonald. Prajem príjemnú zábavu.

Indiáni z pobřeží Tichého oceánu se podobali obrázkům v kalendářích vydávaných Velkou severní železniční společností právě tak málo, jako se šneci podobají vodním vážkám. Je sice pravda, že většina Indiánů, které jsem znala, byli míšenci, ale i těch několik plnokrevných, jež jsem viděla, mě v žádném případě nepovzneslo do vytržení. Indián od Tichomořského pobřeží je ouřezkovitý, s bočitýma nohama, snědý, ploskonosý, má plochý obličej, je špinavý, nezdravý, tupý a podlý. Mezi tou spoustou, kterou jsme poznali, bylo také pár výjimek.

Mezi ty výjimky patřili bratři Swensenovi, Clamface, Crowbar a Geoduck. Byli to Bobovi přátelé. Ke svým přátelům jsem je počítat nemohla, protože si žen vůbec nevážili a Bobův vztah ke mně vůbec nedokázali pochopit. Bob byl tak vynikající lovec, výborný střelec, mrštný a silný a mužný a přesto, když jsem já, pouhá manželka, požádala, aby mi přinesl nějaké dřevo, namísto, aby odfrkl: „Stará, drž hubu,“ nebo mě vzal dobře mířeným levým hákem pod bradu, poslušně mi vyhověl.

Většinou se netajili svým znechucením nad tímto Bobovým Postojem. Mlátili své manželky, aby měli nějaký pohyb, a ani na chvilku by je nenapadlo snížit se k nemužným úkolům jako štípání dřeva nebo nošení vody, právě tak jako by nikdy nepřicházelo v úvahu pomáhat s prádlem.

Přinášeli Bobovi zvěřinu, metráky zvěřiny, škeble, kraby, ústřice, bažanty, křepelky, lososy a whisky. Někdy také přinášeli nezdůvodněné a obávám se, že nezdůvodnitelné kýty jehněčího nebo telecího a toho druhého léta se jednou večer objevili při večeři s lískou plnou uzených lososích bříšek. Vdusali do kuchyně a postavili lísku doprostředka místnosti. Potom Geoduck uchopil špinavýma rukama jednoho uzeného lososa a opatrně odřízl Bobovi plátek na ochutnání.

Často mě rozčilovalo, že se mnou jednají s menší vážností než s Bobem, ale tohle nebyl ten případ. Četla jsem, že Indiáni si libují ve shnilých lososech, a ačkoliv jsem mohla předpokládat, že Clamface, Geoduck a Crowbar byli na tohle příliš civilizovaní, špína na ruce, která se lososa dotýkala, byla nejméně týden stará a bůhví, kdo všechno na tu rybu sahal v celém průběhu lovu, čištění a uzení.
Zlomyslně jsem se zašklebila na Boba, když si s roztaženým chřípím a našpulenými rty kladl lososa do úst. Po prvním zažvýkání ale z jeho tváře zmizela veškerá nechuť. Úplně dobrovolně šel a uřízl si další plátek a pak uřízl jeden pro mne a trval na tom, abych ho okamžitě snědla. Jestliže ten losos byl původně shnilý, nemohu prohlásit nic jiného, než že my Indiáni milujeme shnilé lososy. Bylo to báječné, ale s klesajícím srdcem jsem si uvědomila, že k mým zavařovacím povinnostem přibude povinnost udit lososí bříška, a abych se to naučila, budu se vší pravděpodobností nucena strávit několik dní ve vigvamech Clamface nebo jeho bratrů nebo prostě tam, kde bydleli.

S bratry Swensenovými jsme se seznámili asi tak za týden po tom, co jsme se na hospodářství nastěhovali, a když jsem pozorovala, jak se vyvíjí Bobovo přátelství s nimi i s dalšími Indiány, pochopila jsem, proč se muž o tolik snadněji přizpůsobí novému prostředí a novým lidem než žena.

Muži jsou co do přátelství mnohem méně nároční. Žena chce, aby její přátelé byli dokonalí. Utvoří si představu, obvykle dost podobnou sobě samé, položí přítelkyni do téhle formičky a trápí se a přežvykuje každý malý nedostatek, který není v souladu s obrazem, jejž si vytvořila. S něčím, co nedosahuje devadesátiprocentní shody, se vůbec nezabývá a těch devadesát procent bere, jenom pokud zbývajících deset se slibně utváří, takže se dá počítat, že v krátké době dozraje v úplnou totožnost. Přátele, jejichž nedostatky bijí do očí nebo jsou nenapravitelné, odkládá jako špatně padnoucí šaty, i kdyby to mělo znamenat, že nebude mít vůbec žádné přátele, protože je bez přátel zřejmě šťastnější než s nějakou nedokonalou bytostí, jíž by byla nucena činit ústupky.

Mužský má kamaráda. Tečka. A s tímhle kamarádem se kamarádí proto, že oba chodí střílet kachny. Skutečnost, že slovní zásoba přítele sestává výhradně z jednoslabičných výrazů, že se myje zřídkakdy, že žvýká tabák a neustále si odplivuje, většinu času je úplně opilý a ženské nemůže ani vidět – to všechno nemůže na přátelství mít vůbec žádný vliv. Jestliže si muž těchto nepatrných trhlinek na přítelově dokonalosti vůbec všimne, všimne si jich velice zběžně, asi tak, jako zaznamená jeho výšku, barvu očí, šířku ramen – a vřelé přátelství přetrvá ve své vroucnosti mnoho a mnoho let.

Jednoho letního večera, když odejel Bob na nějakou zemědělskou schůzi a já jsem se vůbec ničeho nebála a cítila jsem se naprosto bezpečná, protože bylo denní světlo ještě v osm hodin večer, vjel do našeho dvora Geoduck s nějakým kamarádem a neurvale hulákali po Bobovi.

Zrovna jsem balila vejce a měla jsem krabice na vejce a třídičku rozložené kolem sebe uspořádaně a pěkně po ruce, leč nemohla jsem z toho pořádku vylézt, a tak jsem křikla zrovna tak nezdvořile: „Bob tady není, odejel na zemědělskou schůzi.“

Načež k mému velkému překvapení Geoduck a jeho kamarád otevřeli dveře zadního vchodu a vklopýtali do kuchyně – oba byli nezřízeně opilí. Ten Geoduckův kamarád bylo nepříjemné mrňavé stvoření s placatým nosem, úplně šilhavýma očima, na pánevních kostech mu nejistě visely mastné montérky a nízké čelo přetínala klikatá jizva, lemovaná živým masem.

„Ste tu sama, jo?“ zeptal se, přičemž ukrutně šilhal a pohupoval se na patách. Vztekle jsem se podívala na Geoducka, který se ke mně doposavad choval sice lhostejně, ale nikdy nepřátelsky.

„Geoducku,“ pravila jsem přísným hlasem, „Bob odejel na zemědělskou schůzi a nevrátí se dřív než po desáté.“ Vyčkávala jsem, ale Geoduck ani jeho přítel se nehnuli. Geoduck se drze rozhlížel po kuchyni. „Docela primově ste si to tu volepili,“ řekl. Odvětila jsem: „Tak abyste šli, Geoducku, a to hned!“

Kamarád řekl: „A co dyš se nám vocuď nechce, viď, Geoducku?“ Upřel jedno oko na mne a druhé na Geoducka. Také já jsem se dívala na Geoducka, pohledem, o němž jsem doufala, že je prosebný, ale jeho obvyklé hogo fogo se jaksi zhroutilo a pitomě se smál a civěl skelným zrakem.

„A co dybys nám dala něco zakousnout?“ řekl Kamarád, přičemž se naklonil směrem ke mně, vrazil do bedýnky s vejci a shodil na zem citlivou váhu na vejce. Ruce se mi třásly tak, že jsem ji nemohla ani postavit. Hlavou mi probíhaly obrovské novinové titulky: „Opuštěná farma scénou tragédie – mladičká farmářova žena znásilněna a zbita!“

„Geoducku,“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem. „Vezměte si toho člověka a zmizte odtud.“ Geoduck se pitomě zachichotal. Mezitím se opilý kamarád odkymácel směrem ke dveřím ložnice, kde spala moje malá Anička. To mne probudilo k životu a dodalo mi nadlidskou sílu. Vyskočila jsem rovnýma nohama, překotila všechny prázdné bedničky na vejce a košík s vejci, přeletěla jsem ke skříni, v níž choval Bob své pušky, otevřela dveře, chytila první zbraň, která mi padla do ruky, namířila hlaveň na Kamarádovo břicho a zavřeštěla jsem: „Vypadněte, střebo nelím!“

Buďto „střebo nelím“ něco znamená po indiánsku nebo se Geoduck opravdu lekl té flinty, protože vypadal, že nabyl vědomí a řekl: „Perlo, kašli na věc a dem.“ A šli rovnou čarou přes můj krásný záhon trvalek a zavřenými vraty a já jsem se vrátila k balení vajec, což mi za chvíli uklidnilo nervy, ale stálo to pěknou hromadu rozbitých křapek.

Bob se vrátil chvilku po desáté a já jsem mu uraženě a roztrpčeně vyprávěla, co jsem zažila. Bob nevypadal ani krapet pobouřeně. Abych nepřeháněla, dokonce řval nadšením, když jsem dramaticky popisovala Geoduckova hnusného kamaráda a řekla jsem mu, že se jmenoval Perla.

„Perla,“ řekl stíraje z očí slzy smíchu. „To je opravdu překrásné, typické loupežnické jméno.“

Řekla jsem navztekaně: „Bobe, trvám na tom, abys pověděl Geoduckovi, že se mi musí omluvit, nebo že nesmí nikdy překročit práh našeho domu.“

Bob řekl: „Ale Betynko, vždyť on to nemyslel vůbec ve zlém. Nejspíš se jenom tak úplně opil, že byl ochotný zapomenout, že jsi jenom ženská a chtěl k tobě být laskavý.“

Geoduck byl Bobův kamarád a tím to haslo.

Asi tak za týden přijel jednou ráno Geoduck a Clamface a Crowbar, aby pozvali Boba a mě na indiánský výlet. Domnívala jsem se, že to je něco jako nabídnutí dýmky míru, což je gesto, kterého se od Indiána ženě dostane tak zřídkakdy, že tedy musím přijmout.

Když odejeli, řekl Bob: „Swensenovi si asi myslí, že když se dostaneš do indiánské společnosti a všichni tě poznají, nebude tě už nikdy nikdo otravovat.“

Odpověděla jsem nakvašeně: „Podle tvého názoru je znát a milovat totéž? A že až tihle ožralkové zjistí, že jsem vysloveně nóbl dáma, budou se mnou chodit rozprávět o umění, místo aby se kolem mne motali a vypadali, že mě každou chvíli znásilní?“

Bob řekl: „Nesmysl, Indiáni nikoho nenásilní.“

„Dokud udržím v ruce pušku, tak tedy určitě ne,“ odpověděla jsem statečně.
Následující neděle byl poslední den v srpnu – poklidný, horký a nad krajinou se vznášel ranní opar. Skvělý den pro výlet na pláž – dokonce i s Indiány. Geoduck a Clamface pro nás přijeli kolem jedenácté. Oba byli báječně opilí a nedovolili, abych sebou vzala jakékoli jídlo kromě mléka a zeleniny pro Aničku. Naložili nás včetně mých pochybností na zadní sedadlo vozu a odfičeli jsme dolů z hor, do Docktownského zálivu. Tam již bylo shromáždění asi dvaceti indiánských rodin – celoindiánských i poloindiánských. Ženy prostíraly na pláži stoly z prken položených přes kmeny vyplavené z moře. Na stoly nanosily asi pět pytlů vařených krabů, prádelní hrnec čerstvě vařených škeblí, ze kterých se ještě kouřilo, ošatky smažených kuřat, mísy bramborového salátu a bochníky čerstvého chleba. Všechno to vytahovaly z kufrů svých aut.

Desetiletá a ještě mladší indiánská děvčátka si hrála na pláži a dohlížela na mimina, indiánští chlapci lovili z loděk ryby a chytali kraby a zbytek shromáždění, včetně dívek přes deset, se válel kolem aut, všichni pili kořalku z pětilitrových konví (které drželi na prsou a usměrňovali ukazovákem).

Byl odliv, voda klidně a smírně ustupovala pod závojem mlhy a písek se pařil v horkém slunci. Malý ostrůvek byl zčásti zahalen mlžným oparem, ale strmé břehy zvučely radostnými výkřiky malých výzkumníků. A nad námi se táhla vůně mořské trávy, škeblí, dřeva a kouře. Neviděla jsem tu žádné jelenicové šaty ani čelenky z peří a z dálky to mohlo vypadat jako obyčejný výlet. Ženy byly oblečené do domácích šatů a svetrů (většinou hnědých), měly načervenalé bavlněné punčochy, sešlapané střevíce a stínítka na oči. Úplně všichni měli stínítka na oči a nevím, jestli to byla známka rasové slabosti zraku nebo jestli se ten týden prodávala v konzumu stínítka coby výstřelek módy pro tuto sobotu a neděli.

Děti měly plavky a jejich malá hnědá tělíčka mohla patřit kterýmkoli opáleným dětem. Jenom oblast kolem aut byla typicky a neomylně indiánská a dychtila jsem uniknout odtamtud dolů na pláž. Sebrala jsem Aničku, koupací plášť a tašku, ale než se mi podařilo utéci, musil mě Geoduck představit některým svým známým.

První byl mladý párek – drobná a hubená dívka, asi devatenáctiletá a štíhlý, vlasatý a tupě vypadající mládenec. Podali jsme si ruce a dívka řekla,

„Mněsenarodilydvojčataabylysrostlýnaprsíčkáchasouvešpiritusuvmuzeuvňujorku!“

Já jsem řekla: „Ale to je milé.“

Dívka pokračovala: „A koukněte se tudle na Evžu,“ trhla svým manželem a smýkla jím směrem ke mně. „Koukněte,“ prudce mu zvrátila hlavu a rozevřela mu doširoka ústa. „Koukněte, von nemá žádný zuby. A chtěla byste je vidět?“

Samosebou, že jsem chtěla, a tak dívenka otevřela dveře jejich vozu a hrdě ukázala hluboké otisky zubů na rozvodové desce. „Evža se napařil a naboural do stromu.“ Oba i s Evžou pyšně poodstoupili, abychom se všichni mohli podívat.

Nakonec sice neochotně, ale přece jenom definitivně opustila Evžův skus i Evžu a hnala Aničku a mě dolů na pláž. Představila mě všem shromážděným ženám najednou se slovy: „Todle je kamarádka vod Clamface, Geoducka a Crowbara a jmenuje se Betty.“ Pak dodala: „Jéžiš, zlato, dejte to svý dítě támdle mezi ty vostatní děti. Koukněte se, jak se všichni príma bavěj.“

Podívala jsem se a spatřila jsem, jak se několik batolat plazí v písku a mořské trávě, zatímco starší děti cválaly kolem nich a přes ně, kopaly do nich a házely jim písek do očí. Jedno batole ocucávalo mrtvou mořskou hvězdici. Upozornila jsem na to Evžovu manželku, ale ta se jen uchichtla a řekla: „Pánové, sadila bych se, že tomu malýmu smradovi bude dneska v noci blbě.“

Šla jsem tam a vzala jsem dítěti hvězdici a hodila jsem ji do vody, načež dítě začlo řvát a kouslo mě do nohy. Přiběhla jiná malá holčička a povídala: „Ty pitomče, proč si nenajdeš taky ňákou svou hvězdici.“

Uchýlila jsem se s koupacím pláštěm a s Aničkou pod záštitu velikého stříbřitého kmenu. Písek byl jemný a bílý a za kmenem byly pěkné rýhované růžové mušličky, které tam vyplavil některý vysoký zimní příliv. Nasbírala jsem je a Anička je zahazovala a moc hezky jsme si hrály, dokud nepřišla malá stará indiánka, jejíž obličej se podobal sušenému fíku. Usadila se vedle nás, zřejmě okouzlena vlnitými vlásky mé Aničky, protože na ně pořád sahala rukou, suchou jako pařát mumie, a blekotala něco mně naprosto nesrozumitelného. Znělo to jako: „Jok, jok, gak“ – ale možná že to také bylo: „Gak, gak, jok“. Ať to bylo, co chtělo, odpovídala jsem: „Ano, také si to myslím,“ protože jsem byla hrdá na krásné vlasy své Aničky.

A pak se mnou ta malá stará Indiánka začala mluvit anglicky. Byla hrozně hluchá a úplně senilní, ale vysvětlovala mi (asi pětasedmdesátkrát), že je poslední z celého indiánského kmene. Že ten její indiánský kmen byl strašně bojovný a pořád válčil, až jich v roce 1855 po veliké válce s několika jinými kmeny zbylo jenom devadesát.

„A teď jenom já,“ dodala. „Všechny ostatní ženit bílé a smísit krev.“

Byla to přívětivá, drobná ženička a hrozně si se mnou chtěla povídat, ale měla velké potíže s angličtinou a byla tak křehká a stará, že s ní byla těžká řeč. Připadalo mi, že má starosti s degenerací svého lidu. Řekla: „Já byla hodná holka. Pro mne jen jeden muž. A žádná whisky. Ostatní –“ pohybem paže obkroužila celé výletní shromáždění – „samý špatný. Mají boláky a špatný ruce.“ Ukázala na malé děvčátko schoulené u matky blízko nás, u jiného kmene. Dítě mělo jednu ruku kratší a na konci pahýl se dvěma prsty. V tomto povzbuzujícím a veselém okamžiku byl ohlášen oběd.

Velice ostražitě jsem jedla výhradně škeble a kraby, které vytahovala z vařící vody jedna čistá žena se zdravýma rukama. Bob seděl vedle mne a se srdcem otevřeným pojídal kdeco – byl mezi svými přáteli.

Indiáni přišli od svých aut a rozvalili se kolem kmenů a jejich manželky jim nosily jídlo. Všichni byli opilí pod obraz, ale pořád ještě dobromyslní. Posmívali se, když mi Bob čistil a loupal kraby.

Po obědě se všichni natáhli na slunce a spali a nikdo nehnul ani prstem, aby odklidil odpadky, skořápky krabů, mušle, kosti kuřat, papírové talíře, papírové šálky a ostatní kostičky, kterých bylo až po kotníky.

Kolem půl třetí se víceméně všichni probudili a začali znovu jíst a pít. Pak se muži vrátili k vozům a ženy naskládaly nedojedenou potravu do košů. Jak přibývalo času a odpoledne se měnilo v podvečer, byli muži čím dál tím opilejší, hlasitější a hádavější. Dva nebo tři se poprali a několik žen dostalo zvučně napohlavkováno za to, že se do toho pletly. Kolem šesté zapálili na pláži veliké ohně a pochytali děti, které byly ve vodě celý den, a přivedli je k ohni, aby uschly. Kolem sedmé se ženské skupiny zmocnil zřejmý neklid a pokusily se sehnat dohromady vzpouzející se manžele, dcery a syny.

Nějaká Indiánka se snažila odejmout svému patnáctiletému synovi džbán kořalky. „Pocem, dej mi to svinstvo,“ kvílela. „Bude z tebe stejnej mrzák jako z táty.“ Sáhla po džbánu, ale chlapec držel kořalku tak, aby na ni nemohla dosáhnout. Nakonec ji otráveně vybídl: „Hele, stará, vodprejskni, di si k svýmu nádobí,“ a položil jí dlaň na obličej a strčil do ní. Dopadla zvysoka doprostřed silnice a její manžel, který seděl na stupátku auta, hned za chlapcem, se smál tak, až smíchy plakal.

Jiná Indiánka tahala zpod vozu asi dvanáctiletou dcerku, která tam ležela v náručí úplně starého mužského. Vytáhla děvče za vlasy, postavila ji, a stále držíc bujnou kštici, otáčela jí hlavu ze strany na stranu a pohlavkovala. Děvče bylo tak opilé, že se jen chechtalo a kolébalo dopředu a dozadu, a nakonec ji vyčerpaná matka hodila na zadní sedadlo vozu, kde se dívka stulila do klubíčka a okamžitě usnula. Starý Indián, od kterého matka dceru vyprostila, zůstal ležet pod vozem se zavřenýma očima a s konví kořalky, přitisknutou k prsům.

Pokoušela jsem se najít Boba, Clamface, Crowbara nebo Geoducka, ale dozvěděla jsem se jenom, že šli dolů na pláž střílet do terče. Když se konečně vrátili, už se stmívalo. Odjížděli jsme a naše společnost teď sestávala ze staré Indiánky, poslední svého kmene, z matky batolete, které ocucávalo hvězdici, z něčího manžela, který zůstal ležet v bezvědomí na zemi, a ze dvou manželek, jejichž manželé v opilství odjeli bez nich.

Geoduck jel celou cestu s jedním kolem ve vzduchu nad roklí a v protisměru. Naříkala jsem si na to, ale vysvětlil mi sprostě a nesrozumitelně, že se mu takhle lepší jede. Protože jsem věděla, že kousek před námi na cestě k našemu hospodářství je na téhle straně prudký sráz – cesta klesala od tří set metrů ke stům metrů – prosila jsem Boba, abych mohla vystoupit. Bob odpověděl: „Neměj starosti, miláčku, Geoduck řídí výborně, viď, kamaráde?“

Konečně jsme přijeli domů, kde nás čekal kořalečník Maxwell Jefferson. Nabídl se, že pro nás nakrmí slepice a dobytek a sesbírá vejce. Zatopil i ve Sporáku a uvařil kávu. Vzal mi z náruče Aničku a odnesl ji domů a pak nějakým způsobem vyprostil Boba z auta a poslal zbytek společnosti pryč. Když jsem ukládala Aničku do postele, slyšela jsem, jak uděluje Bobovi kázání o nerozumném zákoně, který: „…dá do basy střízlivýho a bohabojnýho člověka za to, že pálí kořalku, ale nikdy nic neudělá těm pitomcům, co ji pijou.“

Nazítří jsem vyprala všechno naše šatstvo v lyzolu a rozhodla jsem se naprosto neoblomně, že se už nikdy nezúčastním společenského života Indiánů.

Sharkey, starý Indián, který bydlel v Docktownském zálivu a který mi daroval mou první obrovskou škebli, k nám jednou přijel pro Boba, aby mu pomohl naložit zboží na loď – měli nedostatek přístavních dělníků, zboží, které nakládali, podléhalo rychle zkáze a obchodní společnost hledala v horách každého, kdo měl ruce a nohy, aby jim vypomohl.

Bob mi předal hospodářství a odešel se Sharkeyem, a když se vrátil, měl dalšího indiánského kamaráda na život a na smrt.

Sharkey měřil kolem dvou metrů a měl postavu stejného typu jako buldozer. Měl obrovskou hlavu, největší hlavu, kterou jsem vůbec kdy viděla, a když jsme se s ním poprvé seznámili, měli jsme oba dojem, že je obětí nějaké zákeřné choroby žláz s vnitřní sekrecí a že jeho obrovský hrudník, právě tak jako jeho hlava, mají chorobné rozměry. Nebylo tomu tak, jak zjistil Bob u příležitosti toho nakládání na loď.

Nejdřív se měly nakládat celé půlky hovězího. Z přístavní hráze na palubu parníku spustili pevnou desku a Bob a jiný stejně silný dělník vzali společně na ramena s velkým hekáním a strkáním polovičku krávy a nesli ji po můstku na loď a do podpalubí, kam hovězí skládali. Vraceli se pro další náklad a ohromeně spatřili Sharkeyho, který kráčel s půlkou krávy na každém rameni. Když došel doprostřed můstku, dřevo se prolomilo a on i ta kráva spadli do vody, do hloubky čtyř metrů. Bob ho vylovil, ale Sharkey byl tak navztekaný, že ta neschopná společnost sestrojila mizerný můstek, že dal výpověď a zbytek dne strávil chytáním ryb na konci mola.

Vedoucí ho uprošoval, aby se vrátil, protože vydal za dva silné dělníky, ale Sharkey ani nezvedl hlavu. A od toho dne spolu s Bobem zažili mnohou šťastnou chvíli chytáním lososů, ale nakládat na loď Sharkey už nikdy a pro nikoho nešel.

Sharkey a Swensenovi mi nevadili, ale ostatní Indiány jsem neměla ráda, a kdykoliv k nám přišli, naplnila jsem kamnovec vodou a když odešli, vydrhla jsem celý dům od střechy až ke sklepu lyzolem. Bob mi říkal Birdie Hicksová druhá.

Bylo mi to jedno. Rudí bratříčci sem, rudí bratříčci tam, já jsem zkrátka neměla Indiány ráda a čím víc jsem je poznávala, tím víc jsem docházela k názoru, že vzít jim tuhle krásnou zemi byl báječný nápad. K Hiawathovi měli hodně daleko.

Autor: Betty MacDonald, Vejce a já

O ::prop

Pridaj komentár