Domov / Hlavná strana / Čítanie / V břiše šelmy

V břiše šelmy

david_dukeÚryvok z knihy Moje probuzení. David Duke popisuje svoj pobyt vo väzení potom, ako ho na základe falošného obvinenia zatkla polícia. V tej dobe bol aktivistom Národnej strany a KKK a mal 22 rokov.

Dozorci nás nejprve nahnali do místnosti, kde nám odebrali všechny cennosti a peníze. Dal jsem na varování zkušenějších vězňů a odevzdal každý dolar, co jsem měl. Nechal jsem si jen pár nikláků na telefon. Většina lidí, co šla do vězení poprvé, si myslela, že by si měli nechat nějaké peníze na osobní potřeby jako cigarety, toaletní potřeby a jídlo z kantýny. Ne však ve věznici Parish.

Největší kontrolu nad vězni měli další vězni, nazývající se důvěrníci. Po formálním vstupu, jakmile jsme vešli do velké otevřené místnosti v suterénu, Hamiltonovi a Lewisovi sebrali veškeré peníze, které u sebe měli. Hamiltonovi vzali černí důvěrníci kromě peněz i samotnou peněženku. Neexistovala žádná možnost se jejich požadavkům vzepřít, protože v prostoru suterénu, nazývaném přijímač A1, bylo asi šedesát černých kriminálníků a jen sedm nebo osm bělochů, z nichž většina byli opilci a bezdomovci, sebraní za potulku a podobné drobné přestupky.

Na takovém místě je muž s černou kůží král. Kdokoliv by odporoval černošské vládě, měl velkou pravděpodobnost být rozmlácen na kaši, znásilněn, nebo dokonce zabit. Oznámit násilí nebo krádež by si nikdo nedovolil ze strachu, že bude označen za „donašeče“ a podstoupí za nejhorší porušení vězeňských pravidel konečný trest.

Než jsem se dostal do vězení, divil jsem se, jak je možné, že tam je tolik drog, které jsou drahé. Tady jsem se z první ruky dozvěděl, že drogoví dealeři i uživatelé ostatní vězně pravidelně vydírají. Ve vězení je ve skutečnosti tolik peněz, že vězňům prodávají drogy dokonce i někteří dozorci. Uvnitř vězeňského systému, stejně jako venku, existuje nezadatelný ekonomický zájem na udržování status quo.

Můj příchod do hlavního vězení mi připomínal hollywoodskou verzi nacistických koncentračních táborů. Po odevzdání veškerého oblečení a cenností, sprchování a postříkání insekticidem k prevenci šíření chorob přenášených blechami a vešmi, jsme dostali vězeňské oděvy a v 11 hodin vešli do hlavního bloku cel. Oblast A1 byla velká místnost, rozdělená chodbami z mříží. To, co jsem viděl, byla noční můra. Bohužel ne taková, z níž by se člověk mohl probudit – tohle byla realita. Já ani mí přátelé jsme nikdy v žádném filmu neviděli tak odpudivé scény, jaké jsme spatřili v neworleanské věznici Parish.

Na plošině uprostřed jednoho konce velké místnosti byl otevřený záchod bez sedadla. Ten přetékal výkaly a zvratky. Kolem se soustředila moč jak okolo kanálu na silnici po bouřce. Smrad se šířil celým blokem. Bylo extrémní horko a v New Orleansu horko znamená mnohem víc než jen vysokou teplotu – je to tak dusivá vlhkost, že se občas musíte nutit dýchat. Ve vzduchu prostě není dost kyslíku. Všichni, kdo neseděli přímo před velkým větrákem, byli promočení potem.

K nesnesitelnému zápachu lidských exkrementů a nejhorších tělních pachů, které si lze představit, se ve vzduchu vznášelo ještě něco, co jsem nejprve nedokázal identifikovat, a až pak mi došlo, co to bylo: pižmový zápach spermatu.

Černoši a běloši se navzájem separovali. Jedna malá skupina bělochů seděla pospolu v části s rezavými lavicemi a stoly, které mi připomínaly vozy na americké hranici, seřazené do kruhu na obranu proti Indiánům. Černí vězni byli hluční a bouřliví, často svárliví, a místností zněly střídavé výbuchy hněvu a nevázaného smíchu. Bílá menšina byla nehlučná a zasmušilá, mluvící potichu, a rozhovor obvykle probíhal jen mezi dvěma nebo třemi vězni zároveň. Běloši se vyhýbali očnímu kontaktu s černochy a když černí důvěrníci nařídili někomu z bělochů vytřít podlahu nebo vynést odpadky, jedinou jejich odpovědí byla tichá rezignace a vykonání příkazu.

Jeden vězeň měl skelný pohled, seděl mlčky a bez hnutí. Ke své hrůze jsem zjistil, že byl před pár dny znásilněn. Když se postavil, všiml jsem si krvavých skvrn na jeho kalhotách. Zeptal jsem se na to jednoho vězně a ten mi řekl, že to je obvyklý výsledek vězeňského znásilnění. Vyprávěl mi, jak brutální praktiky se při tom někdy používají. Útočníci žiletkou rozříznou svalstvo svěrače pro mechanické usnadnění homosexuálního znásilnění. Vězeň o tom mluvil tak nenuceně, jako by se bavil o počasí. Nemohl jsem si pomoci a nepodívat se na znásilněného se směsicí děsivé fascinace a lítosti. Zřejmě můj pohled zachytil a když se naše oči střetly, připadal jsem si, jak když hledím do bran pekla. Byly to oči bez jediného záblesku života a naděje, oči strnule zírající z mrtvé schránky. Z takového barbarismu na tomto bezútěšném místě se mi udělalo zle a na chvíli jsem si myslel, že se pozvracím a přispěji ke zdejšímu zápachu.

Mému kamarádu Lewisovi bylo teprve 19 a vypadal ještě mladší, díky hezké pihovaté tváři budil dojem spíš šestnáctiletého. Přijel do New Orleansu z New Yorku pracovat se mnou v Národní straně. Jakmile jsme vešli do cely, černí vězni si z jeho drobného, nevinně vypadajícího, zrzavého dětského vzhledu začali dělat legraci. Hned si ho začali dobírat sexuálními návrhy a narážkami.

Vůdce černochů se jmenoval Derrick. Byl střední výšky a poměrně svalnatý, nicméně jeho dominance nevycházela z fyzické velikosti, ale z rychlé mluvy a zastrašujících řečí. Přišel k nám a prohlédl si Lewise od hlavy k patě. Pak se usmál a řekl: „Dneska v noci budeš moje kurva, cukroušku.“ Ostatní černoši se hned přidali, začali ho nazývat urážlivými jmény a popisovat odporné detaily svých plánů, které s ním mají.

Lewis je jednoduše ignoroval, naše obavy se však zvětšily, když nám bílí řekli, že v noci je to tu mnohem horší. Viděli jsme pár černochů na druhé straně místnosti, pohrávajících si tajně s něčím, co vypadalo jako dýka nebo sekáček na led. Na dotaz nám naši kolegové řekli, že ve vězení jsou doslova stovky nožů a dalších zbraní. Vyprávět to teď mi přijde skoro komické, ale tehdy jsme si ve smrtelných obavách zkoušeli pod ubrusem nabrousit plastikové zubní kartáčky. Doufali jsme, že by v případě útoku mohly být našimi obrannými zbraněmi.

Bylo teprve poledne. Po obědě, sestávajícím z jakési masové směsi a hořčicí namazaných tvrdých krajíců chleba, které vypadaly spíš jako papír, do naší cely přidali nějakého bílého mladíka. Jmenoval se Tommy Brown a měl dlouhé, světlé blond vlasy sahající skoro do pasu. Byl svalnatý, s tetováním a silným hnědým koženým náramkem. Říkal jsem si, že takhle mohli vypadat středověcí severští válečníci.

Tommy byl zatčen poté, co jeho kamarád (který řídil) nezastavil na stopce. Když mu policisté vypisovali pokutu, všimli si nějakých tabletek na podlaze a zadním sedadle. Ačkoliv řidič tvrdil, že to jsou cukrovinky jeho synovce (což testy později potvrdily), Tommy i jeho kamarád byli zatčeni pro podezření z přechovávání drog.

Pohled na Tommyho a jeho dlouhé blond vlasy Derricka a jeho partu úplně rozdivočel. „Zavřeli tu s náma bílou ženskou!“
„Dneska v noci budeš můj miláček!“
„Chytnu tě za vlasy a budeš kouřit!“
„Ohnu tě a vezmu si tvou bílou prdel!“
Tommy je ignoroval. Derrek se ho fistulí zeptal na jméno. „Já jsem
Derrééééééék, kdo jsi tyyyyyyyy?“ Tommy s pronikavým pohledem svých modrých očí vzpurně odpověděl: „Moje jméno je moje věc.“

Derrick mu ukázal prostředníček a začal nadávat. Tommy, rudý vzteky, zvedl pěsti. Oba kolem sebe začali kroužit a důvěrníci nás rychle nahnali do vedlejší cely. Bylo evidentní, že chtějí umožnit bitku a ostatní vězni musí být separováni, aby se předešlo vězeňské rasové válce. Když byli všichni bílí včetně mě nahnáni do oddělené cely, příliš pozdě mi došlo, že s Tommym v cele zůstalo 10 nebo 12 černochů. Když jsem viděl, jak ho obklopil půltucet černochů, svíral jsem mříže rukama třesoucíma se vzteky. Během pár sekund se na něj vrhli jako stroj na mlácení, kopání, srážení a trhání. Dva útočníci ho začali bít po hlavě a rukách násadou od mopu na vytírání podlahy. Tommy se přesunul do kouta a mohl si jen chránit hlavu a oči. Celý útok trval jen asi půl minuty. Pak se dveře cely otevřely a my byli vpuštěni zpět do hlavní místnosti.

Přispěchal jsem k Tommymu. Měl zlomený palec, byl otřesený, z nosu mu tekla krev a ze spánku mu také crčela tmavá krev. Když jsem mu pomáhal z podlahy, Derrick mě začal zastrašovat, ale já ho ignoroval a dovedl Tommyho k umyvadlu omýt se. Cítil jsem vinu, že jsem ho tak hloupě nechal o samotě s těmi zvířaty, ale byl jsem rozhodnutý, že mi nikdo z nich nezabrání mu pomoci. Po pár minutách mu ruka, hlava a levé oko hrozně opuchly a podařilo se mi přesvědčit důvěrníka, aby ho vzali na první pomoc. Zdálo se, že krvelačnost černochů byla na chvíli uspokojena, ale Hamilton, Lewis a já jsme věděli, že další na řadě budeme my.

Venku jsme měli přátele, kteří se snažili najít poctivého soudce, který by podepsal kauci. Kdybychom nějak přežili noc, říkali jsme si, že bychom druhý den mohli být propuštěni. Hamilton navrhl, že ve filmech vězni někdy schválně praští dozorce, aby je dali do „díry“, tedy do izolace nebo na samotku. Tato myšlenka se ukázala jako neproveditelná, když jsme zjistili, že „díra“ v této věznici je malinká cela, obývaná třemi nebo čtyřmi nejhoršími černochy.

Brzo jsme zaslechli Derricka a ostatní černochy hádat se, kdo první dostane šanci zneužít Lewise. Pak jsme slyšeli rozčilené výkřiky černochů, kteří v rohu hráli karty a poslouchali rádio. Černošská hudební stanice WYLD ohlásila, že v New Orleansu byli uvězněni David Duke a tři další bílí rasisté, napojení na KKK.

I ti nejhloupější černoši okamžitě pochopili, kdo jsme. Celý blok na moment ztichnul. Nejdřív se zdálo, že je má mediální pověst zastrašila. Klan měl pověst, i když nezaslouženě, jako mafie. Někteří černoši si zřejmě mysleli, že kdyby jakkoliv ublížili mně, někomu jako „kmotrovi“, brzo by skončili s nohama v cementu na dně Mississippi. Nakonec se však vybudili vzájemnými poznámkami a jejich skupinová nenávist a zášť překonala individuální strach. Šepot a kradmé pohledy začaly být zlověstné, a zlostné syčení přerůstalo v nesrozumitelné drmolení, až z nich nakonec byly výhrůžky mučením a smrtí vůči nám třem. „Počkejte v noci!“ opakovali.

Šťastnou shodou okolností jednou týdně navštěvovali věznici Parish mladí sociální pracovníci z Tulane a dalších místních vysokých škol. Z Boží vůle to byl právě tento den. Když přišel jeden sociální pracovník, obtloustlý mladík se špatnou pletí a brýlemi s hrubým rámem, a připravil si stolek na rozhovory s vězni, rozhodli jsme se mu vyprávět náš příběh v naději, že by nám mohl zajistit dočasnou separaci, dokud nebudeme mít vyřízenou kauci. Vysvětlil jsem mu vše, co se stalo i nebezpečí, jemuž čelíme. Když jsem domluvil, k mému zděšení mi řekl, že si je sice hrůz ve věznici dobře vědom, ale nemůže nic udělat. „Konec konců,“ řekl, „většina ostatních je s vámi na jedné lodi.“

Vrátil jsem se k malé skupince bílých vězňů a řekl Lewisovi a Hamiltonovi, co se stalo. Právě když jsem skončil, tváře kamarádů zamrzly. Vedle mě se tyčil bezejmenný vězeň, s nímž jsem měl konflikt přede dvěma dny – vrah chycený na útěku, který byl v mé první cele. Jeho velikost a pověst z něj okamžitě udělaly velitele černochů v A1 a dokonce i užvaněný Derrick se stal jeho tichým nohsledem.

S nenávistí v očích se podíval do mých očí a řekl: „Říkal jsem ti, že dnes v noci bude tvoje prdel má, zkurvysynu!“

V tu chvíli jsme se rozhodli, že pokud to máme přežít, musíme přijít na chytrý a dobře promyšlený plán. Neměli jsme na vybranou, museli jsme jednat rychle a vsadit na velké riziko.

Zavolal jsem právníkovi, jehož jméno mi dal Lindsay, ale nezastihl jsem ho, tak jsem mu nechal vzkaz. Pak jsem se vrátil k sociálnímu pracovníkovi a řekl mu, že jsem o situaci podrobně informoval svého právníka a dal mu jeho jméno. „Pokud se nám dnes v noci něco stane,“ řekl jsem mu, „budete za to přímo zodpovědný.“

Naštvaný sociální pracovník mi řekl, že neexistuje žádná záruka, že by nás vedení věznice přesunulo, a kdyby o tom řekl dozorcům nebo důvěrníkům, zařadili bychom se mezi „donašeče“, což by pro nás v případě ponechání mezi ostatními znamenalo pravděpodobně rozsudek smrti. Po rychlé debatě s přáteli jsme se dohodli, že nemáme na výběr, takže jsem šel za dozorcem přímo před nepřátelskými vězni a všechno mu řekl. Chtěl jsem mluvit s ředitelem věznice. Po několikaminutovém dohadování souhlasil, že mě pošle do administrativní budovy.

Doprovázel mě tam prakticky senilní starý dozorce. Ve výtahu jsem mu řekl, v jaké situaci se nacházíme. Nehledíc na realitu navrhl, že bychom si to s nimi měli vyřídit bitkou. Nevím, jak jsem v sobě dokázal najít nějaký humor, ale odpověděl jsem: „Jo, my bychom to s nimi rádi vyřešili bitkou, tři proti třiceti násilnickým, nenávistným černým kriminálníkům – ale nemyslíte, že je nefér, abychom proti nim měli takovou výhodu?“ V koutku tváře se mu objevil úsměv a řekl: „No, myslím, že vás chápu.“

Dokázal jsem ředitele přesvědčit o našem bezprostředním nebezpečí a ten neochotně souhlasil s naším přesunutím – pod podmínkou, že druhý den určitě přijde kauce. Varoval nás, že pokud kauce nepřijde, půjdeme zpátky do A1.

Znepokojení, ale na chvíli v bezpečí, jsme se Hamilton, Lewis a já natáhli na třech potrhaných, smradlavých matracích na podlaze cely s kresbou černého pantera na zdi. Na debaty nebyla nálada a každý se pohroužil do vlastních myšlenek. Já jsem se modlil a doufal, že nám příští den přinese svobodu.

Ještě dost dlouho potom, co Hamilton s Lewisem usnuli, jsem ležel a přemýšlel. V únavě a očekávání dalšího dne se mi v hlavě promítl film, jako když si režisér prohlíží svou stopáž. Věci prostě nešly tak, jak by měly. Pravda mi vždycky připadala jako konečná zbraň: bez ohledu na nepopulárnost nebo zlořečenost musí zvítězit. Jenže teď jsem byl ve vězení tváří v tvář nejistému osudu s vědomím, že nám pravdivost naší věci nezajistila ani ochranu ani útěchu. Tu noc jsem dozrál z fantazírování mládí do tvrdé reality dospělosti.

Právo vždy není chráněno silou. Někdy jsou práva i samotný život zašlapány do země. Aby pravda zvítězila, ti, kdo ji ochraňují, jí musí dát víc síly, než má lež.

Pripravil: ::prop, www.protiprudu.org
Autor: David Duke, Moje probuzení

O ::prop

28 komentárov

  1. David Duke je veľký človek, ak chceme aby naše deti prežili, musíme ho nasledovať. Aj jeho meno ho predurčuje…

    • Christian Freeman

      David Duke je velky clovek…hmm…potrebujeme zase nejaky kult osobnosti? Ak dovolis, Duke rozhodne nie je clovek, ktoreho by som chcel ci potreboval nasledovat…

      • Bez vodcu to nejde, nič bez vodcu nejde. Ak odmietaš tento FAKT, tak si ignorant alebo blbec. Pritom sa stačí len trochu poohliadnuť po histórii a súčasnosti a nežrať s navijakom židovské blaboly o tzv. demokracii a pluralite. My co trochu rozmýšľame a pátrame vieme, kto je autor „liberte, egalite, fraternite“ a na aký účel to použil

  2. Christian Freeman

    nemiesaj hrusky s jablkami. Ja vodcovsky princip uznavam, ci som niekde napisal, ze nie?..len Duke-a za vodcovsku osobnost nepovazujem. asi tolko k tomu. inak, O’Reilly mu to tuna pekne natrel, oplati sa video kuknut, lebo taky about-face, aky Duke predvadza, je len na smiech: https://www.youtube.com/watch?x-yt-ts=1421914688&x-yt-cl=84503534&v=Aq9Puk6DzSg

    • Skúsme to inak. Koho v súčasnosti považuješ za vhodnú vodcovskú osobnosť napr. na Slovensku? Alebo celosvetovo.

      • Christian Freeman

        momentalne, bohuzial, taka osobnost neexistuje. ani na Slovensku, a ani celosvetovo.

        • Takze to môžeme rovno zabaliť a sledovať ako z nás Rothschild spraví tupu miešanú korektnú rasu polokretenov

          • Presne si to trafil, Žukov.
            Za takouto váhovosťou a neochotou a večnou ofrflanosťou – viď vyššie -, sa skrýva jednoducho zbabelosť.
            Ak nie niečo horšie.

        • Tak to je veľmi smutné. Potom je načase, aby sme začali rozmýšľať, kde je chyba. Je veľmi ľahké hodiť všetko na Rotschildov a pri tom skončiť. Nie je trocha chyba aj v nás? Nemali by sme sa prestať sváriť, neustále hľadať čo nás rozdeľuje miesto toho čo nás spája, prestať si závidieť a zjednotiť sa? Nemali by sme podporiť ľudí, ktorí vyvíjajú aspoň nejakú aktivitu, miesto toho, aby sme ich iba z bezpečia svojich domovov a spoza klávesníc pohŕdavo kritizovali? DD možno nie ten pravý, ale ten pravý len z kritiky nevyrastie. Pokiaľ budeme čakať so založenými rukami, tak to dopadne ako s čakaním na Godota – pardon za „politicky nekorektný“ odkaz 🙂

          • Presne tak! A preto vyzdvihujem Dukeho, lebo on je jediný kto poukazuje presne na hniezdo všetkého zla, ktoré sa na nás valí. On jediný je ochotný spraviť všetko pre nás co je v jeho silách a nebudem ani moc prehánať ak poviem, že by za naše osvietenie a záchranu aj položil svoj život. Kto do prkna by už mal byt lepší??

    • To video poslúžilo akurát na to, aby sa ten plešatý chudák vyfarbil na ktorej je strane. Keď sa dobre pripravím, viem v rozhovore na video – obzvlášť s vedomím že si ho strihnem ako chcem – natrieť čokoľvek a komukoľvek. To video je akurát tak ukážka servilnej úbohosti pomatenca s malým penisom

      • Christian Freeman

        nikto nevravi, ze by sme to mali rovno zabalit. Akurat neuznavam princip, ze ked nie je ziadna osobnost, ktora by bola hodna nasledovania, podme nasledovat kohokolvek. O’Reilly nech je plateny, kym chce, ak Duke nevie otvorene a normalne povedat, co chce, a toci sa ako cervik na haciku…to su take tie politicke tanecky, a jaksi tie nemusim.
        Ale pomenoval si to presne – treba sa na rozhovor pripravit. Ak Duke nepredpokladal, ze nanho O’Reilly vytiahne white supremacism a KKK, tak je idiot.
        A ci ma O’Reilly maly penis, to neviem, ale zaujimalo by ma, odkial si to vies tipnut 😀

        • Nos a ruka je to posledné co prezradí veľkosť vtáka. Človek bez komplexov v sexuálnej oblasti sa proste nezhovadzuje za peniaze v takýchto videách

        • David Duke má za sebou skúsenosti, aké si my nevieme ani predstaviť. V dnešnej dobe každý verejný prejav je kompromis a iba pubertiak si myslí, že ON sa pred nikým neuhne a že treba hlavou rozbiť stenu. Nuž, len do toho.
          Duke toho vykonal pre bielych nesmierne veľa a dávať ako argument moment, keď ho napadne agresívny pitbull v kravate – to má aký zmysel? To si mohol rovno argumentovať samotným článkom: Duke sa nechal zavrieť do basy – to by žiaden šikovný chlap nikdy nemal pripustiť, je to lúser.
          Dokážeš to TY lepšie?

          • Christian Freeman

            jaaaaj, molodci…o zbabelosti sa nebudeme bavit, kazdy vie, co spravil alebo nespravil…a ak Duke je jediny, co nieco robi..mozno najhlasnejsie (kvoli este stale podstatnej oblubenosti Stormfrontu), ale ak si niekto mysli, ze je jediny a neviem aky spasitel nas vsetkych, tak sa musim len zasmiat…

          • Christian Freeman

            ak Duke-a zavreli za nazor…to si vazim…lenze Duke v USA sedel, ak sa nemylim, (aj) za danove machinacie…a bez ohladu na to, aky postoj clovek k danovemu systemu a celemu establishmentu zastava…no, o comsi to svedci.
            Ale ak potrebujete figurku, aby vas viedla, a staci vam ktokolvek, tak potom aj Duke je OK, si myslim…

          • Freeman, kto hovorí o akej „figúrkeô, kto hovorí o akom „vedení“? Duke je za oceánom, je stavaný na iné pomery, nik nehovorí, že ma jediný nejaké zásluhy – ale niečim je predsa len dosť originálny, a to tým, že popri pragmatičnosti je aj výrazne intelektuálne na úrovni (na rozdiel od iných, ktrí svojou hrubosťou establišmentu vyhovjú).
            Možno preto je práve pre ten eštablišment Duke nepriatelom číslo 1. Možno preto do neho rýpu anonymi na webe.

            A čo sa týka „úniku daní“ – dajte vedieť, za čo zatknú Vás. Kedže v USA nemajú „popieranie holokaustu“, používajú túto najbežnejšiu metódu. Ono v Amerike dane odrbáva každý, a je to akosi tolerované, tak je to zámerne spravené, a potom, keď treba, si systém pre obeť príde.

  3. Christian Freeman

    ma vzdy fascinuje, kolko profesionalnych sexuologov, psychologov a inych -logov sa v diskusiach najde 😀 inymi slovami, kto potrebuje kult osobnosti, nech si ho vybuduje trebars aj s Duke-om 🙂 u mna nula bodov…

  4. Neviete poradit, kde by sa este dala kniha Davida Duke-a zohnat?

  5. Christian Freeman

    pre Normana: „O sexe ste tu začal hovoriť Vy, Freeman. Ste za nabúravanie diskusii platený, alebo ste len nadšený chaverim?“ …to len dokazuje, ako povrchne ludia nielen clanky, ale aj diskusie, citaju…skus si diskusiu este raz prejst, predovsetkym prispevok marsala Zukova, ktorym na mna reagoval, a potom mi cosi vycitaj.
    Naburavanie diskusii? Jaj, ja som nevedel, ze tu je sukromny klub, kde sa treba len suhlasne potlapkavat po pleci a tvarit sa, ze sme najlepsi 🙂 Inak, „chaverim“, ak sa nemylim, je mnozne cislo, takze hoci si chcel zahviezdit, nejako nevyslo 😀 😀 😀

Pridaj komentár