Domov / Hlavná strana / Čítanie / Učedníci politické policie

Učedníci politické policie

Kdo se chce mít dobře na den, ať si zabije husu,
kdo na týden, ať zařeže vepře,
kdo na měsíc, ať porazí vola,
kdo na rok, ať se ožení,
a kdo až do smrti, ať se dá k policajtům.

(Z české lidové moudrosti)

Mezi kriminální a politickou policií je asi takový rozdíl, jako mezi funebrákem a porodní babičkou. Policista kriminalista, ať tajný nebo v uniformě, sedí v nějaké kanceláři, strážnici či hospodě, pije tam pivo, černé kafe, hraje s kamarády karty a čeká, až se něco stane. Něco, to znamená, až někde někoho zabijí a lidi vraha hned na místě nechytnou, nebo až někdo vyloupí banku, ukradne portmonku či znásilní slečnu, které se představil pod cizím jménem. Jestli někdo o něčem takovém uvažuje, to se kriminalista nedozví a také ho nemůže zatknout, neboť by pak bylo zavřených příliš mnoho a nebylo by možno je soudit, poněvadž by to zapřeli. Kriminalista je uveden do pohybu teprve událostí samou. Vydá se na pátrání po pachateli, a když ho chytí, odevzdá ho vyšetřujícímu soudci. Když ho nechytí, udělá o svém neúspěchu hlášení, které založí. A svět se točí dál a všechno zůstává při starém.

Politický policista má odlišné úkoly. Vlády, které se bojí, že je lid svrhne bud’ nějakou revolucí, nebo jen ve volbách, si zřídí politickou policii (jestliže nezbyla po bývalém režimu) a uloží jí, aby nějaké revoluci či pokojnému převratu zabránila, a ty, kteří by to chtěli provést, zavřela ještě dřív, než se k činu dostanou a zatím o tom jenom uvažují. Rozdíl je v tom, že kriminální policista musí, když se něco stalo, nalézt a usvědčit pachatele, zatímco politický policista musí nalézt způsob a prostředky, jak někoho zavřít, aby se nic nestalo.

Kdyby kriminalista zařizoval, aby kasař vyloupil pokladnu nebo lupič někoho oloupil jen proto, aby on ho mohl zatknout, pak by dlouho nesloužil. Stejně tak by špatně dopadl, kdyby si věci zjednodušoval tím, že by zatýkal někoho jiného. Pravý pachatel by kradl a loupil dále, a dokonce by ho povzbudilo, když by viděl, jak je policie hloupá. A až by ho nakonec dopadli, přišlo by se na to, že policisté švindlovali.

Politická policie se naopak musí snažit pomocí různých provokací a švindlů vyvolávat takové trestní činy, které vládu zvlášť neohrozí, ale při kterých je možné zavřít ty, které zavřít třeba. Přitom se vše musí zaonačit tak, aby seděli co nejdéle, když už není možné je popravit. Jestliže zavřou někoho nevinného, tak to věci nijak nevadí, poněvadž politické zavírání se provádí také proto, aby se lidem nahnal strach.

To všechno není snadný úkol. V Čechách a na Moravě například je národ již nejméně sto padesát let skoro proti každé vládě, což ovšem neznamená, že by malý český člověk proti ní také něco podnikal. Nejzarytějším nepřítelem těch nahoře jsou odjakživa staré babičky. Když jste se s některou z nich dostali do důvěrnějšího hovoru, řekla vám nakonec, ať byl režim jakýkoliv: „Kéž by mě Pán Bůh udělal na hodinu hromem, já bych je všechny, ty pacholky nahoře, potloukla.“

Poněvadž není možno zavřít všechny, kdož jsou a mluví proti vládě — kdo by potom pracoval? —, musí se provádět výběr a zavírat takoví, kteří by se v převratné době mohli dostat k moci. To ale bývají obyčejně zase lidé chytří a do ničeho nelezou. Buďto jsou kryti poslaneckou imunitou a vyzývají ty dole, aby udělali revoluci oni, nebo o tom píší brožury, pod které se nepodpisují, anebo sedí někde v ústraní či v cizině a připravují se, aby se dostali nahoru, až ti dole nějakou revoluci provedou. Proto odhadnout, koho je třeba zavřít, a hlavně to zařídit, je složité a dochází při tom k velkým omylům.

V jedné věci je politická policie chytřejší než vlády a revolucionáři. Chodí a pracuje potmě jako kočka a ví, kde se co šustne. Vidí zavčas, že se to už nedá dál udržet, a udělá kotrmelec. V takové době svou vládu rychle zradí a z tajných a lidu neznámých politických policistů se stanou horliví revolucionáři, kteří vyvolají revoluci nebo puč o několik dnů či týdnů dříve, než by se to položilo samo od sebe. Pak dávají střihat dohola prostitutky, pronásledují herce a herečky, zavírají a dávají popravovat drobné udavače, své bývalé spolupracovníky.

Snad v každé zemi k něčemu podobnému jednou či vícekrát v našem století došlo a každý si k tomu ve své vlasti může najít příklady. Ovšem sám, nikoliv v úředním dějepise, který se učí na školách. Kdyby totiž nějaký historik chtěl něco podobného popsat, tak bud’ nenajde prameny, nebo mu to nikdo nevydá. Stává se také, že cenzura podobnou knihu zabaví nebo i zavřou historika, aby si odvykl psát. To byl osud mnoha historiků, kteří se třeba v Československu pokusili po pravdě popsat, jak to vlastně bylo za války, před ní a krátce potom.

Jak se takoví učedníci na politické policajty ve svém řemesle zaučují, zažil jsem z vlastní zkušenosti. Bylo to v Pardubicích po naší bitvě s fašisty ve Svítkově.

Nejdříve, ihned po propuštění z vazby, mne tehdejší generální tajemník československého Komsomolu Otto Synek předvolal do Prahy na koberec. Soudruzi mi vysvětlili, že mladým fašistům nemáme rozbíjet huby, nýbrž že s nimi máme diskutovat, přesvědčovat je a získat je. Hlavní nepřítel dělnické třídy jsou prý sociálfašisté, tedy sociální demokraté a čeští socialisté, proti kterým máme vést nesmiřitelný třídní boj. Nedovedl jsem dost dobře pochopit, jak máme s někým diskutovat, když on nás mlátí pendrekem, a tak mě sesadili z funkce. Byl jsem rád, poněvadž mě krajské stranické vedení ihned převzalo do svého aparátu. Stal jsem se formálně před úřady vedoucím krajského sekretariátu, zatímco tuto funkci ve skutečnosti vykonával někdo jiný, který byl ženatý a měl dvě děti. Pro stranu to bylo výhodnější a levnější, abych byl zavírán já místo něj. Kromě toho jsem redigoval krajský časopis a krajskou stránku Rudého práva.

V té době byla okresní četnická stanice v Pardubicích posílena o dva nové muže, kteří byli ještě mladší než já a měli za úkol vést v okrese boj proti komunismu. Vyšli právě z nějaké speciální školy. Svůj úkol si vyložili tak, že musejí nějak zařídit, aby mě bylo možné pořádně a na dlouho zavřít. Občas mě sice zatkli, ale museli ihned propustit, poněvadž nebyly důvody k vazbě a vazbu ukládal soud a ne oni. Byli také častými hosty v sekretariátě. Přišli, předložili příkaz k prohlídce a odnesli všechny potištěné a popsané papíry, které našli. Pro mne to všechno byla legrace a nelámal jsem si hlavu, co s papíry dělají. Ukládali je u okresního soudu a zřídili mi tam spis, nebo spíše velký sběr tiskovin a hlášení i svědectví těch dvou mužů, že mě pokaždé viděli, jak jsem byl při tom, když se v okrese něco šustlo, i když jsem byl v ten den třeba v Praze. Všechno jsem se však dozvěděl až asi za tři čtvrti roku u okresního soudu a je to jiný příběh, o kterém bude řeč později.

Asi po roce takového života jsem byl dost udýchaný, takže jsem raději zmizel, nejdříve do ilegality a potom z Pardubic. Rok poté jsem byl zatčen v pražském kraji a převezen do krajské věznice na Pankráci. Během dvou měsíců vazby mi tam předložili obžalovací spis pro bitvu ve Svítkově a krátce potom další obžalobu, že prý jsem v Kutné Hoře, která byla v pardubickém kraji, organizoval rozšiřování ilegálního časopisu Voják v tamních kasárnách.

Na Pankráci vedl tenkrát boj proti komunismu vyšetřující soudce dr. Vlk. Přežil ve své kanceláři později i okupaci a dočkal se tam nebo v podobném postavení jinde i lidově demokratického socialismu a socialistické penze. Pan doktor Vlk byl ještě mladý a žoviálni člověk se smyslem pro humor. Dal si mě předvést, předložil mi pozvánky k přelíčením v Kutné Hoře a v Chrudimi a řekl mi: „Tak co říkáte, pojedete tam?“

„Pojedu, proč bych nejel, může to být docela zajímavé,“ odpověděl jsem mu ve stejném tónu.

„Víte,“ řekl mi on na to, „my vám ušetříme peníze na dráhu a odvezeme vás tam eskortou.“

Převážel mě o několik dnů později nějaký zvrhlý četník, dal mi pouta, ačkoliv nemusel, a stáhl mi je tak, že než jsme přijeli do Kutné Hory, ruce mi zčernaly a naběhly, že jsem ani nemohl podepsat úřední papír o předání mých osobních věcí. V mé přítomnosti mu vrchní dozorce, který mě na Pankráci předával, řekl: „Spisy půjdou úřední poštou, poněvadž až přijedete, v Kutné Hoře nebudou ještě úřadovat, a kdybyste čekal, nestihl byste dopolední zpáteční vlak.“ Zkušený zločinec, jakým jsem tehdy již byl, podobné sdělení zaregistruje, poněvadž se mu může případně hodit.

Dozorce, který mě v Kutné Hoře přejímal, byl právě pantáta, který měl dozor nad kuchyní. Začínal službu dříve než druzí, poněvadž musel z cel přivést kuchaře a připravit s nimi snídani. Poznal mě na první pohled. „Vidíte,“ řekl mi, „já jsem vám říkal, že se sem ještě vrátíte.“

„Musel jsem, pantatínku, pořád jsem si na vás vzpomínal a na vaše holé slýše s cibulkou,“ odpověděl jsem. „Dneska je právě pátek, takže by myslím měly být k obědu.“

„Budou, vidím, že jste nezapomněl,“ a usmál se. „Ale to je nějaký holomek, který vás přivezl, takhle člověka svázat, to se přece nesmí.“ Jak říkám, Kutná Hora byl kriminál, kde bylo možné vězně dokonce i převychovat.

Ještě během dopoledne, v deset hodin, začalo přelíčení. Dr. Sekanina, který vedl spisy o mých trestních případech, k němu vyslal svého koncipienta dr. Kurze, jednoho z mladých právníků, které zaměstnával. Jeho kancelář se za ty necelé čtyři roky pořádně rozrosda a své procesy mu dokonce svěřovali již i lepší, nekomunističtí klienti.

Dr. Kurz vykonával obhajobu jako dělník řemeslo. Dělal to na kusy s řemeslným klidem a jistotou. V Praze si přečed obžalobu, v Kutné Hoře si mě nechal předvést z vazby krátce před přelíčením a řekl mi: „Podívej se, případ je jasný, jsi dokonale usvědčen svědectvím dvou pardubických četníků, s tím se nedá nic dělat, a budeš odsouzen. Když ti dají do šesti měsíců, tak to ber, to je málo, když ti dají od šesti měsíců do roku, tak si vyžádáme lhůtu na rozmyšlení, a když ti dají přes rok, tak ohlásíme odvolání.“

„Jak že tak,“ vzepřel jsem se, „vždyť já s tím nemám nic společného, je to všechno provokace a výmysl!“

„To je možné,“ řekl na to on, „ale čím větší rámus budeš dělat, tím víc dostaneš,“ A s tím mě opustil.

Skutečně to byla provokace. Dva mladí soudruzi byli chyceni při rozdávání ilegálního časopisu, nemohli nic zapřít a doznali se. Odkud časopis dostali, říci nemohli, to byla věc revoluční cti. Ten z nich, který časopis dostal, použil běžného triku. Řekl, že mu to přivezl někdo z Pardubic, muž, kterého znal pod jménem Fery. K tomu samozřejmě musel dát i popis. V takovém případě, aby se člověk nespletl při dalších výsleších, je nejlépe dívat se na vyšetřujícího soudce a popsat ho. On se v tom stejně nepozná, stejně jako se nikdo nepozná, když čte popis vlastní osoby pořízený policií, poněvadž člověk vidí sám sebe zcela jinak, než ho vidí druzí.

Kutnohorský soud postoupil výpověď pardubickému četnictvu, aby dotyčného Feryho vypátrali, a ti dva političtí učedníci z pardubického četnictva sepsali relaci, že se popis přesně hodí na mne, ačkoliv se hodil na vyšetřujícího soudce, že přídomku Fery — podle jejich zjištění — používám při ilegálních stycích a že mě také v odpovídajícím dnu viděli na nádraží, jak si kupuji lístek do Kutné Hory a nesu větší balík, zřejmě tiskoviny. Kutnohorský státní návladní opsal relaci do obžaloby, takže nebylo třeba ji jako doličný doklad u přelíčení předčítat.

Přelíčení samo probíhalo hladce. Spoluobžalovaní, kteří byli dopadeni při činu, nezapírali, ale řekli, že mě vidí poprvé a že mě neznají, což očividně pravda nebyla. Soudu bylo zřejmé, že lžou, stejně tak, jako mu bylo zřejmé, že zapírání je má jediná šance. Průvodní řízení bylo ukončeno, náš společný advokát se do toho příliš nemíchal a předseda soudu nařídil přestávku.

Na chodbách u soudu se nesmělo kouřit a při přestávkách během přelíčení byli vězňové odváděni do zvláštní místnosti, kterou ale také používali jako kuřárnu četníci, kteří u soudů svědčili. Když mě do ní dozorce odvedl, seděl tam už starý četnický rozšafa, tentýž, který případ vyšetřoval v Kutné Hoře a byl u soudu jako svědek. Dozorce si kamsi odskočil a nechal nás samotné. „Byl jsem na vás zvědav,“ řekl mi ten starý četník, když jsme byli sami, „hlavně na to, jestli jste to byl vy, nebo ten druhý. Z Pardubic tvrdili, že jste to byl vy, ale napsali, že když ne vy, tak to byl určitě nějaký Šmíd.“ Stačilo mi to, aby mi mozek začal pracovat na plné obrátky. Mezitím přišel můj dozorce ze záchodku a už jsme se dále nebavili.

Když jsme se po přestávce vrátili k přelíčení, zeptal se předseda senátu formálně, jak bylo předepsáno, jestli některý z obžalovaných nebo jejich obhájce mají připomínku nebo otázku k ukončenému průvodnímu řízení. Přihlásil jsem se a žádal jsem, aby byla přečtena celá relace četnické stanice v Pardubicích, která je uvedena v obžalobě. Předseda se začal hrabat ve spisech a dr. Kurz se ke mně naklonil přes zábradlí a řekl mi potichu: „Blbče, teď se můžeš hájit sám, je to to jediné, co tě usvědčuje.“

Neměl jsem možnost vysvětlit mu, že blbec je on, když si přečetl jen obžalobu, a ne celý soudní spis. Předseda senátu třikrát prelistoval všechny papíry a nakonec jakoby nic řekl: „Relace ve spise není.“

„To mi stačí,“ prohlásil jsem, „buďte tak laskav a zaprotokolujte, že ohlašuji zmateční stížnost. Nemůžete mě soudit na základě něčeho, co není ve spise doloženo.“

Byl to riskantní krok, mohli přelíčení odložit, nechat mě ve vazbě a upravenou četnickou relací doplnit spis dodatečně. Ale nějak jsem cítil, že zde tesař nechal díru, kterou se mohu dostat ven. Také pro soud a státního návladního by byla ostuda sestavit obžalobu tak nedbale, že by se přelíčení muselo opakovat. Situaci vyřešil četník, se kterým jsem byl v kuřárně. Zvedl se v zadní lavici, kde seděl jako divák, a řekl: „Pane předsedo, já mám relaci v opise s sebou, možná, že by vám stačila.“

Pan předseda se mě zeptal, stačí-li mi jenom opis, a mně to samozřejmě stačilo, vždyť jsem věděl, že v něm je, co potřebuji. Přečetli relaci celou až do konce. Shodovala se do písmene s tím, co bylo v obžalobě, jen poslední věta v ní byla navíc. A v ní stálo: „V případě, že se zjistí, že pachatelem nebyl Hromádko, pak časopis do Kutné Hory určitě přivezl Josef Šmíd.“ A adresa Šmída byla uvedena. V podobných situacích jsem se vždy choval nevážně. Člověk má přece právo bavit se a dělat legraci, i když je zavřený.

„Pane předsedo,“ řekl jsem, když jsem byl dotázán, zda chci ještě něco podotknout, „co kdybyste teď pro změnu zavřeli toho Šmída? Já už jsem kvůli pánům četníkům z Pardubic ve vazbě dva měsíce, teď by zase pro změnu mohl být zavřený ten druhý, pak by přišla relace, že to může být někdo třetí a pořád by bylo koho zavírat, mít co dělat a brát plat.“

Přelíčení skončilo krátce po šesté, po úředních hodinách. Osvobodili mě. Předseda senátu přečetl rozsudek, pánové pověsili taláry a čepice na věšák v rohu a šli domů. Ani slovo o tom, že když jsem nevinen, mám být propuštěn z vazby. Věděli nebo nevěděli, že mám být ještě převezen k přelíčení ke krajskému soudu v Chrudimi? Došel již, či ještě nedošel z Prahy můj spis? Pan doktor Vlk na Pankráci si byl jist, že budu v Kutné Hoře odsouzen, proč by tedy pospíchal s odesláním spisu? Tož jsem znovu do té soudní loterie vsadil.

Vyskočil jsem z lavice obžalovaných dříve, než se mohl dozorce, který seděl vedle mne, vzpamatovat, rozpřáhl jsem ruce v uličce vedle sedadel, kterou soud odcházel ven, a zvolal jsem hlasem velikým, jako při posledním soudu: „Pánové, já kvůli provokaci pardubické četnické stanice sedím již dva měsíce a čekám na váš soud, a vy, když jste mě osvobodili, nemáte ani takový cit pro spravedlnost, abyste mě, nevinného, propustili z vazby. Žádám vás, abyste ihned o mém propuštění rozhodli, již jsem dost dlouho nevinně seděl!“

Spolkli to i s navijákem, byli zvyklí soudit pokorné provinilce, kteří u vědomí viny na soud neřvou. Dali hlavy dohromady, oblékli si znovu taláry a nasadili čepice, odebrali se do zadní místnosti, tam se jenom obrátili a ihned zase vyšli, postavili se za soudcovský stůl a oznámili, že soud rozhodl, abych byl propuštěn z vazby. Za malou chvíli jsem byl již venku. Nechtělo se mi tomu ani věřit, a proto jsem pro jistotu šel pěšky až do nejbližšího okresního města, do Kolína, kde jsem si teprve sedl na vlak. Stávalo se totiž v podobných případech, kdy museli někoho propustit, že ho znovu zatkli u vrat kriminálu nebo na nádraží a odvedli do nové vyšetřovací vazby.

O tři dny později mě soudil chrudimský krajský soud pro krveprolití ve Svítkově. Cekali s tím dva roky, než budu někde nalezen nebo zatčen, poněvadž jsem byl hlavní obviněný z dvanáctičlenné skupiny. Museli soudit beze mne a já jsem přišel o konfrontaci s panem doktorem Vážným, která by byla asi dost zábavná. Dostal jsem čtyři měsíce, které jsem si později odseděl u krajského soudu v Českých Budějovicích.

Případy, že někoho omylem propustili, byly tenkrát možné proto, že „zahnívající“ československá demokracie nepřekonala a nevymýtila soudní haraburdí, které zdědila po Rakousko-Uherské monarchii. Policie mohla sice člověka zatknout, ale neměla ho kam zavřít, poněvadž neměla věznice. Do dvaceti čtyř hodin musel být zatčený předán soudu, nebo propuštěn. Vyšetřující soudce při předání rozhodl, jestli na zatčeného uvalí vazbu, nebo ho bude vyšetřovat na svobodě. Vězeň měl právo se proti vyšetřovací vazbě odvolat u radní komory, která byla pověřena dozorem nad věznicí, a teprve ta vazbu bud potvrdila, nebo zamítla. Ale ani vyšetřovací soudce nemohl vazbu prodlužovat donekonečna. Jestliže někdo nebyl do roka souzen, musel být propuštěn.

Všechno toto staré soudní haraburdí a právní fígle byly v lidově demokratickém zřízení hravě překonány. Věznice byly soudcům vzaty a převzala je do své správy Státní bezpečnost, tedy politická policie.

Kdyby některý vyšetřující soudce chtěl někoho držet ve vyšetřovací vazbě, neměl by k tomu ani kriminál. V důsledku toho vyšetřující soudci zmizeli. Nikdo je nezakázal, ale už prostě nebyli. Nebyla už pro ně práce a všechno obstarávala policie. Ta člověka zavřela, podržela ho zavřeného třebas i několik let, až potřebně změkl, pak rozhodl politický sekretariát v ústředí strany, jestli má být oběšen nebo kolik kriminálu od deseti let nahoru má dostat. V méně významných případech rozhodl krajský sekretariát nebo nějaký úředník v sekretariátě. Zavřený byl potom převezen k soudu, kde dostal, kolik strana nařídila, a opět odvezen do kriminálu, který spravovali zase ti, kdož ho vyšetřovali. Ti mu pak trest ještě opepřili podle toho, jestli se u soudu doznal, nebo zapíral. Při tom se děly i různé komické papírové kejkle.

Starý zkušený zločinec se nestačil divit. Když jsem v padesátém druhém roce již rok odseděl ve věznici Státní bezpečnosti, tedy ve věznici policejní, přinesl mi z ničeho nic referent k podepsání papír, ve kterém se mi oznamovalo, že jsem zatčen. O rok později mi dalším lejstrem oznámili, že na mne uvalují vyšetřující vazbu. A stále jsem byl v rukou policie, která podle tehdejšího, již lidově demokratického zákona, měla právo držet mě ve vazbě nejvýše jeden měsíc. V prohnilém kapitalismu to bývalo čtyřiadvacet hodin.

Začátkem šedesátých let přišel nový, nevzdělaný a ještě nezkušený dělnický prezident Antonín Novotný na to, že to přece nejde takhle dělat. Bylo to krátce potom, co zjistil, že ministr vnitra Barák je nejen defraudant a zloděj, ale že také hodlal zavřít své soudruhy z vlády a z vedení strany, mezi nimi i jeho samotného. V parlamentě byl proto odhlasován zákon, že ministerstvo vnitra a policie mají předat věznice, vyšetřování a výchovu odsouzených vězňů ministerstvu spravedlnosti a že místo policistů Státní bezpečnosti mají vyšetřování znovu vést vyšetřující soudcové.

Na tento zákon odpověděl ministr vnitra Barák, že to tak není možné a že ani kriminály, ani vyšetřování a výslechy soudním orgánům předat nelze. Kromě toho již dávno žádní vyšetřující soudcové nebyli. Zůstalo tedy všechno při starém, ale nový zákon ponechali v platnosti. Takže vzdělaní politologové, kteří píší své spisky na základě písemných dokumentů a ne nějakého ústního podání, a nebyli v Československu zavření, mají materiály ke studiu o trestním právu v ČSSR. Avšak v Československu samém a asi i jinde se jenom blázni ptají po tom, jakže je to vlastně v zákonech anebo jestli nějaké jsou.

Cože se stalo s policejně politickými úředníky, kteří mě v době protifašistického boje v Pardubicích tolik pronásledovali? Patnáct let potom, po válce, jsem se o to nestaral, byl jsem z těch hlupáků, kteří si myslili, že válka a okupace otevřely lidem oči a hlavy a že se stydí za své chyby v minulosti. Proč bych jim tedy byl měl ztrpčovat život?

Když jsem pochopil tento svůj omyl, byl jsem již zase zavřený a po propuštění jsem se stal z kohouta slípkou, která těžce shání zrní pro sebe a kuřata. Když jsem byl několika postupnými rehabilitacemi přiveden tak daleko, že se bývalí kamarádi, kteří zavřeni nebyli, nebáli se mnou mluvit, setkal jsem se náhodou u piva s jedním z bývalých dobrovolníků ze španělské války. V době, kdy strana a vláda účtovaly s dobrodruhy, kteří ve Španělsku bojovali proti fašismu, byl jenom vyhozen z místa a jezdil s traktorem v zemědělském družstvu. Pak ho jednou našli v bezvědomí s ošklivě rozbitou hlavou v příkopě u silnice. Nikdy se nedozvěděl, jak se mu to stalo a jak se tam dostal. Jako následek mu zůstala třesavka a snížená inteligence. Poněvadž byl již zneškodněn, byla mu v rámci rehabilitací svěřena politická výchova strážných v Ruzyni. Nebyl tam dlouho, těžce to snášel, utápěl to v pivě a zemřel ani ne padesátiletý. A tenhle bývalý kamarád mi u piva řekl:

„Ty, poslouchej, v Ruzyni je nějaký vedoucí referent, který nedávno v kantýně u oběda, když na tebe přišla řeč, povídal, že tě zná už z doby před válkou z Pardubic, že tě tam několikráte zatýkal a že ty jsi byl už tenkrát pěkná svině.“

Jak jsem se mýlil. Myslil jsem, že oba hochy už tenkrát před válkou vyhodili ze služby, když neuměli vykoumat ani pořádnou provokačku. A hle, alespoň jeden z nich udělal kariéru dokonce i v lidově demokratickém socialismu. Zřejmě se přece jenom nakonec pod moudrým vedením strany vyučil.

Zdroj: Jak se kalila voda

O ::prop

2 komentáre

  1. v období socializmu musel byť každý policajt členom KSČ. a dnes sa tam udržujú, majú predčasné dôchodky a často tam protekčne zamestnali svoje deti. o judr aparáte ani nehovorím, aj keď tam nebol každý straník. títo sa správajú presne ako v článku. rodné číslo ktoré vám pridelil režim ak už malo byť za dátumom 4 miestne,musí byť deliteľné 11 bezo zvyšku. napr. lovecké guľovnice prípadne iné guľové zbrane mohli mať v súkromnom držaní len členovia strany. na dvoch robotníkov v strane v závode mohli prijať do strany aj napr. technika, alebo inžiniera. preto mnohí ing boli najprv v strane a ing si dorobili na rumových akadémiách, vid.kiska sa tam preto nedostal.. jestvovali PSVB a tých keď mali schôdzu si často mýlili ako stretávky z pomocnej školy. a veru aj mnohí z ľudových milícií neskôr boli privatizéri.
    keď niekto vstupoval do strany, tak mal niečo ako „birmovného otca“, ktorého určovala strana a ten zadával mladému straníkovi rôzne úlohy a hlasil, ako to plní..
    článok je veľmi poučný a utor bol“večný rebel“.

    • Celá kniha je veľmi zaujímavá a poučná. Autora však netreba ľutovať, keď bol pri moci, pravdepodobne robil to isté, ak nie ešte horšie. O tom sa v knihe samozrejme nezmieňuje…

Napísať odpoveď pre pivko Zrušiť odpoveď