Domov / Hlavná strana / Čítanie / Turnerovy deníky

Turnerovy deníky

turnerovy_denikyRománová fikce popisuje rasistické a antisemtitské povstání, po kterém bílá rasa převezme vládu v USA a pak na celém světě. Ač ne příliš čtivá, patří tato kniha dodnes k nejčtenějším a nejvlivnějším mezi krajně pravicovými extrémisty na celém světě. Text, jehož autor byl v době prvního vydání (1978) již dlouholetým aktivistou s historií členství v řadě rasistických a neonacistických skupinách, tak přibližuje myšlení a cíle těchto lidí a jejich hnutí.

Fiktivní příběh je zasazený do počátku 90. let v USA, kdy podzemní organizace, nazvaná Organizace, zahájí ozbrojený a krvavý boj proti vládě Spojených států, která je v knize nazývaná Systém. Kniha je napsaná formou deníků, který si píše jeden ze členů Organizace, Earl Turner, který se později stane členem užšího Řádu uvnitř organizace.

16. září 1991: Dnes jsme konečně začali! Po všech těch letech řečnění – a nic než řečnění – konečně první akce. Jsme ve válce proti systému a už to není jen válka slov.

Protože nemohu spát, pokusím se zapsat některé myšlenky, které se mi honí hlavou.

Mluvit je tady nebezpečné, protože stěny jsou tenké a sousedům by taková noční beseda mohla být nápadná; kromě toho George a Katy už usnuli. Vzhůru jsme jenom já a Harry, který upřeně zírá do stropu.

Jsem tak napjatý a nervózní, že bych asi jen stěží dokázal klidně ležet. Kromě toho jsem i vyčerpaný, protože dnes jsem už byl ráno dávno na nohou, když nás George telefonicky informoval, že mají začít zatýkání. Teď je po půlnoci a celý den jsem byl v jednom kole.

Současně se ale cítím i skvěle, protože konečně jsme jednali. Jak dlouho dokážeme systému čelit, to nikdo přesně neví. Zítra může být po všem, ale na to v tuto chvíli nesmíme myslet. A protože jsme se pustili do akce, musíme prostě pokračovat v plánu, který jsme od policejní razie na zbraně před dvěma lety tak pečlivě vypracovali.

Šťáry na zbraně byly pro nás opravdu těžkou ranou a současně i hroznou ostudou. Mnohý upřímný vlastenec ještě krátce před tím hrdě říkal: „Vláda nikdy nedostane moje zbraně!“ Když se však došlo na věc, podrobila se většina zbaběle a bez odporu systému.

Možná nás vlastně tehdy měla povzbudit skutečnost, že osmnáct měsíců od počátku působnosti Cohenova zákona, který hrozil vysokými tresty za soukromé držení zbraní ve Spojených státech, ještě tolik našich lidí zbraně vůbec mělo. A vlastně jenom díky tomu, že tak mnozí nedbali nového zákona a zbraně místo odevzdání ukryli, nemohla vláda po raziích proti nám postupovat ještě tvrději.

Nikdy nezapomenu na ten strašný 9. listopad 1989, kdy se ozvalo v pět hodin ráno bušení na dveře a já se šel nic netuše podívat, kdo to je.

Sotva jsem pootevřel, vtrhli mi do bytu čtyři černoši a nenechali mi sebemenší možnost je zadržet. Jeden z nich držel v ruce baseballovou pálku a dva měli za opasky dlouhé kuchyňské nože. „Baseballista“ se mnou mrštil do kouta a hlídal mě s napřaženou pálkou, zatímco ostatní prohledávali byt.

V první chvíli jsem si myslel, že jde o zločince, protože od Cohenova zákona byl tento druh vloupání na denním pořádku – černoši si takto houfně zjednávali násilný přístup do domů a obydlí bílých, kradli, vraždili a znásilňovali, aniž by se museli obávat obětí z vlastních řad, protože i ti, kdo dosud zbraně měli, jen stěží by za podmínek nového zákona našli také odvahu jich použít.

Můj „strážce“ mi najednou ukázal nějaký průkaz a oznámil, že on a jeho společníci jsou zvláštními pověřenci Northern Virginia Human Realtions Council a že pátrají po ukrytých zbraních.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se tu odehrávalo. Pak jsem zpozoroval, že vetřelci mají na levé paži připevněnou pásku ze zelené látky. Zatímco černoši vysypávali na zem obsah zásuvek a vyhazovali ze skříní svršky a zavazadla, nechávali bez povšimnutí věci, které by si žádný lupič nenechal ujít, jako úplně nový elektrický holicí přístroj, drahé kapesní hodinky či láhev od mléka, plnou deseticentových mincí – skutečně hledali jen zbraně.

Všichni v organizaci jsme hned na začátku působnosti Cohenova zákona dopravili své zbraně i munici do bezpečí. Lidé z mé jednotky uložili pečlivě zakonzervované zbraně do barelu a celý namáhavý víkend strávili jeho zakopáním do dva a půl metru hluboké jámy, dobrých dvě stě mil odtud v lesích severní Pensylvánie.

Velkorážní revolver jsem si však ponechal a ukryl jej spolu s padesáti náboji do dveřního obložení mezi obývákem a kuchyní. Stačilo jen vytáhnout dva volné hřebíky, abych měl revolver v nutném případě rychle po ruce. Podle cvičného měření na stopkách mi k tomu stačily přesně dvě minuty.

Policie by však na něj při domovní prohlídce nikdy nepřišla a tihle nezkušení černoši beztoho nebyli dost chytří, aby jej našli, i kdyby se o to snažili třeba celý rok.

Když tři prohlídkou zaměstnaní černoši prohledali všechna obvyklá místa, začali rozřezávat matrace a čalounění pohovky. Ozval jsem se hlasitě proti jejich počínání a krátce jsem zauvažoval, zda bych kvůli tomu neměl vyvolat hádku.

Přibližně v tu samou dobu došlo na chodbě k velkému pozdvižení. Jiná pátrací skupina narazila na zbraň, kterou skrýval mladý pár pod postelí ve svém bytě na konci chodby. Oběma mladým lidem, kteří tam stáli jen v spodním prádle, nasadili pouta a odvedli je. Mladá žena při tom hlasitě naříkala, že jejich malé dítě zůstane doma samotné.

V tu chvíli vstoupil do mého bytu jiný muž. Byl sice bílý, ale měl neobvykle tmavou barvu pleti. Rovněž on měl na paži zelenou pásku a nesl kufřík a svorkovnici, na níž byl upevněn nějaký seznam.

Černoši nového muže uctivě pozdravili a řekli mu, že jejich hledání je dosud bezúspěšné: „Nenašli jsme žádné zbraně, pane Teppere!“

Dotyčný Tepper začal hledat na seznamu adres moje jméno. Když jej objevil, svraštil čelo: „Ale, pěkný mizera. Dvakrát trestaný za rasistické rejdy a už dvakrát předvolán před Radu. Má osm střelných zbraní, které neodevzdal.“

Tepper otevřel své příruční zavazadlo a vytáhl z něj malý černý předmět velikosti pouzdra na cigarety, který dlouhým kabelem spojil s elektronickým přístrojem v kufříku. Černým předmětem začal přejíždět po stěnách a z kufříku přitom vycházel tlumený bzukot, který byl zřetelně vyšší ve chvíli, kdy se s ním Tepper dostal blízko světelného vypínače; věděl, že změnu tónu působily kovové části zásuvky a izolační trubice ve zdi.

Když Tepper přejel levou stranu rámu kuchyňských dveří, bzučení okamžitě přešlo do pronikavého pískání. Jen zachrochtal vzrušením, jeden z černochů odběhl a o několik vteřin později se vrátil s perlíkem a páčidlem. Za necelé dvě minuty už byla moje zbraň odhalena.

Okamžitě mi nasadili pouta a odváděli ven. V našem bloku byli zatčeni celkem čtyři lidé. Kromě mladých manželů a mne to byl ještě starší muž z třetího poschodí, který sice žádnou zbraň neměl, ale ve skříni se u něj našly čtyři náboje do brokovnice. Podle Cohenova zákona je ilegální i držení munice.

Tři obrovití černoši s baseballovými pálkami a noži nás zatím hlídali před domem a pan Tepper se svými černými pochopy pokračoval v dalších domovních prohlídkách.

Jen napůl oblečeni jsme my čtyři museli sedět na studeném asfaltu více než půl hodiny, než konečně přijel policejní vůz.

Když jsme ještě seděli před domem, byli jsme terčem zvědavých pohledů sousedů, kteří se právě vypravovali do práce. Všichni jsme se chvěli zimou a mladá žena z bytu na konci chodby hlasitě vzlykala.

Nějaký muž se zastavil a zeptal se, co se tu děje. Jeden z našich strážců stroze odpověděl, že jsme zajištěni kvůli nelegálnímu držení zbraní. Muž na nás jen civěl a potřásl nesouhlasně hlavou.

Černoch ukázal na mne a řekl: „A tady ten je rasista…“ Muž ještě jednou potřásl vyčítavě hlavou a odešel.

Herb Jones, který kdysi patřil k organizaci a byl z těch, kteří před uplatněním Cohenova zákona tak hlasitě ujišťovali, že své zbraně nikdy nevydají, prošel kolem nás s odvráceným zrakem. Jeho byt byl také prohledán, ale Herb byl bez poskvrny; dokonce byl prvním mužem ve městě, jenž hbitě odevzdal na policii svou zbraň hned na počátku působení Cohenova zákona, který za nelegální držení zbraně stanovil desetiletý trest vězení.

Přesně takový trest očekával nás, kteří jsme seděli na chodníku, ale nakonec to dopadlo jinak. Vzhledem k nespočetným raziím, které byly toho dne v celé zemi provedeny, ocitlo se v síti mnohem víc lidí, než systém čekal. Bylo zatčeno přes 800 000 osob.

Zpočátku nasadila média všechny páky a prostředky ve snaze vyvolat proti nám v široké veřejnosti takovou nenávist, aby žádný z nás zatčených nemohl být znovu propuštěn. Protože však v celé zemi nebylo pro všechny zadržené dost vězeňských cel, přišly noviny s návrhem, abychom byli drženi na vhodných volných prostranstvích za ostnatým drátem tak dlouho, než budou zřízeny nové věznice. A to všechno v mrazivém počasí!

Ještě si přesně pamatuji tučné titulky ve Washington Post z následujícího dne: „Fašisticko-rasistické spiknutí rozdrceno, ilegální zbraně zabaveny“, avšak americká veřejnost nemohla jen tak uvěřit, že by milión jejich spoluobčanů mohl být zapleten do konspirativního ozbrojeného spiknutí proti vládě.

Čím více podrobností o raziích prosakovalo, tím větší byl neklid veřejnosti. Lidé si především kladli otázku, proč sídliště a čtvrti černých zůstaly prohlídek ušetřené. Zpočátku to bylo vysvětlováno tím, že z ilegálního držení zbraní byli podezřelí především „rasisté“, a proto zde bylo méně důvodů k prohlídkám obydlí černých.

Jedinečná logika tohoto vysvětlení se brzy zhroutila, když se později ukázalo, že byla zatčena i pěkná řádka osob, které ani při nejlepší vůli nebylo možné označit za „rasisty“ nebo „fašisty“. Byli mezi nimi dva prominentní liberální novináři, považovaní za vůdčí osobnosti hnutí proti soukromému držení zbraní, dále čtyři černí kongresmani, bydlící v bílých čtvrtích, a konečně také ostudně vysoký počet vládních úředníků.

Vyšlo najevo, že seznam adres prohlížených bytů byl sestaven především na základě zákonem předepsaných registrací zákazníků obchodů se zbraněmi. Ti z majitelů zbraní, kteří je po začátku platnosti Cohenova zákona odevzdali na policii, byli ze seznamu vyškrtnuti. Všichni ostatní tam zůstali a pokud nebydleli v černošských čtvrtích, museli si 9. listopadu nechat líbit domovní prohlídku.

U jistých kategorií lidí, jako např. u členů naší organizace, byly domovní prohlídky provedeny bez ohledu na to, zda si někdy zbraň koupili nebo ne.

Vládní seznam podezřelých byl tak obsáhlý, že při domovních prohlídkách musela být pomocí pověřena i řada „zodpovědných“ civilistů. Domnívám se, že vláda počítala předem asi tak se čtvrtinou z pak skutečně zadržených osob. Předpokládala nejspíš, že většina z lidí na seznamu své zbraně před vyhlášením Cohenova zákona buď soukromě prodala nebo se jich jiným způsobem zbavila.

Ať už tomu bylo jakkoli, celá záležitost byla pro vládu brzy tak trapná a nepohodlná, že většinu zadržených zase během týdne propustili.

Po třech dnech nuceného pobytu ve školní tělocvičně města Alexandrie propustili skupinu asi 600 osob, k níž jsem patřil i já. Během té doby jsme dostali najíst jen třikrát a spát se téměř nedalo.

Předtím si policie pořídila naše snímky, odebrala nám otisky prstů a uložila naše osobní data, a při propuštění nám sdělili, že jsme volní jen prozatímně, a že každou chvíli musíme počítat při zahájení procesu s novým zatčením.

Média ještě nějakou dobu volala po trestním stíhání všech zatčených, ale po nějaké době se začalo pozapomínat na celou záležitost, která systém tak ošklivě přivedla do rozpaků.

Po propuštění jsme se ještě několik dní cítili vyděšeni a byli šťastni, že jsme z toho vyšli se zdravou kůží. Mnozí z nás raději opustili organizaci, protože už na sebe nechtěli brát riziko.

Jiní v organizaci zůstali, ale využívali razií jako ospravedlnění pro svou nečinnost – protože jsou všichni vlastenci odzbrojeni, jsme vydáni systému na milost a nemilost a z toho důvodu musíme být mnohem opatrnější. Nesměli jsme nadále veřejně získávat nové členy a měli bychom se odebrat do podzemí.

Jak se později ukázalo, usilovali tito lidé o takovou organizaci, která by se zabývala jen „bezpečnými“ akcemi, jinými slovy měli jsme se podle nich omezit na bědování a naříkání na zlořády v naší zemi – a pokud možno jen šeptem.

Militantní členové organizace však chtěli vyhrabat své zbraně a okamžitě začít s teroristickými akcemi proti federálním soudcům, redaktorů, kongresmanům a dalším důležitým představitelům systému. Byli toho názoru, že by boj proti tyranii – a zvláště po razii – mohl přivést americkou veřejnost na naší stranu.

Dnes je těžké říci, zda militanti v organizaci měli pravdu nebo ne. Osobně jejich názor považuji za nesprávný, přestože jsem tehdy stál na jejich straně. Nepochybně jsme mohli eliminovat pěknou řádku individuí, zodpovědných za úpadek Ameriky, ale z dlouhodobého hlediska bychom jistě prohráli.

Tak za prvé, organizace nebyla dostatečně disciplinovaná, aby mohla proti systému postupovat teroristickými metodami; bylo mezi námi příliš zbabělců a žvanilů. Konfidenti, hlupáci, slaboši a nezodpovědné nuly by nás dříve či později strhli do zkázy.

Za druhé jsem si dnes jist, že jsme smýšlení lidu hodnotili až příliš optimisticky. Co jsme si falešně vykládali jako všeobecné rozhořčení proti systému, vyvolané pozastavením platnosti občanských práv během razie, to se ukázalo jako přechodná vlna stísněnosti a nechuti z chaosu během masového zatýkání.

Jakmile byli lidé masmédii ujištěni, že nejsou ohroženi a že vláda zakročila jen proti „rasistům, fašistům a ostatním asociálním elementům“, kteří vlastnili nelegální zbraně, vrátili se ke svým televizorům a bavili se dál comicsovými časopisy.

Když jsme svůj chybný odhad rozpoznali, byli jsme sklíčeni více než kdy předtím. Všechny naše plány – včetně ideologické sebereflexe organizace jako takové – spočívaly na předpokladu, že Američané od přirozenosti nenávidí tyranii a že je lze přimět ke svržení despotické vlády. Bohužel jsme opravdu záhy poznali, jak silně jsou již naši spoluobčané zkorumpováni materialismem a zmanipulováni masmédii.

Pokud dokáže vláda hospodářství alespoň trochu držet chodu, je národ ochoten nevšímat si ani hrůzností takového rozsahu. Vzdor trvalé inflaci i klesající životní úrovni si ještě dnes každý Američan může nacpat břicho, což má u něj nejvyšší prioritu – s tím jsme se chtě nechtě museli smířit.

Přestože jsme byli tak sklíčeni a znejistěni, začali jsme chystat nové plány pro budoucnost. Tak předně jsme se rozhodli zachovat náš náborový program a dokonce jej ještě zintenzívnit a propagandu udělat co možná nejprovokativnější. Nechtěli jsme jen získávat nové členy militantního smýšlení, ale současně také očistit organizaci od zbabělců a žvanilů.

V organizaci od nynějška zavládla přísnější disciplína. Člen, který se dvakrát po sobě nedostavil na chystané shromáždění, nesplnil určené úkoly nebo vyžvanil důvěrnou informaci, byl z organizace bez okolků vyhozen.

Byli jsme pevně rozhodnuti vybudovat organizaci, která by při nejbližší vhodné příležitosti byla schopna zahájit útok proti systému. Hanba selhání z roku 1989, kdy jsme nebyli schopni vzepřít se systému, nás trýznila a upevňovala naší vůli po bojeschopné organizaci vzdor všem možným překážkám.

Dodatečnou motivací, přinejmenším pokud jde o mě, bylo i trvalé nebezpečí nového zatčení a obžaloby. I kdybych se celé věci vzdal a chtěl se připojit k apolitické většině hltačů televize, okolnosti by mi to nikdy nedovolily. Protože jsem nevěděl, kdy se mám zodpovídat před soudem za porušení Cohenova zákona, nebylo už na návrat k „normální“ občanské existenci ani pomyšlení. (Ústavní právo na rychlý soudní proces bylo soudy bohužel stejně tak „přeinterpretováno“ jako právo vlastnit a nosit zbraně.)

Ze zmíněných důvodů jsem se tedy – stejně jako George, Katy a Harry – věnoval výhradně práci pro organizaci a chystal jsem plány pro její budoucnost. Můj osobní život se stal nedůležitý.

Zda je organizace skutečně připravena, to se podle všeho již dost brzy dozvíme, zatím je však všechno v pořádku. Náš plán k zabránění nové vlně zatýkání jako v roce 1989 se zdál funkční.

Počátkem loňského roku jsme množství nových a politické policii ještě neznámých členů propašovali na policejní služebny i do různých poloúředních organizací (jako např. do Human Relations Council). Sloužili nám coby systém včasné výstrahy i jako zdroj všeobecných informací ohledně akcí chystaných proti nám systémem.

Byli jsme až překvapeni, jak snadno se nám tuto informační síť podařilo vybudovat a udržovat v chodu; za časů J. Edgara Hoovera bychom asi sotva měli tak snadnou práci.

Jak ironické, že rasová integrace u policie, před jejímž zhoubným účinkem jsme veřejnost vždy varovali, se nakonec ukázala jako pravé požehnání pro naší věc. „Povinné kvóty barevných“ totiž vykonaly jedinečnou práci v řadách FBI i ostatních vyšetřovacích úřadů a účinnost těchto služeben zredukovaly téměř na nulu. Přesto jsme se však nemohli cítit příliš jistě.

Proboha! Jsou už čtyři ráno, musím se alespoň trochu prospat!

Andrew MacDonald: Turnerovy deníky

O ::prop

2 komentáre

  1. Táto knížka je zaujímavá.
    Ale je priam stelesnením tej chyby nerozlišovania medzi „mocou“ a „násilím“.
    Je založená na predstave, že „násilie“ je dôkazom „moci“ a že „násilím“ sa niečo dosiahne. To je omyl, typický pre tú dobu, z ktorej kniha ochádza – ale trvajúca u mnohých až doteraz.

  2. Tato kniha sepsaná košer tajnými službami má za cíl jeddiné: zfanatizovat a zblbnout nacionalisty do té míry, aby se mohlo říct, že demokracie je ohrožena a je potřeba přijmout drakonické „protiteroristické“ a „protirasistické“ zákony. O nic jiného tady nejde. Jen o vyprovokování záminky k přijetí totalitních zákonů ve stylu NWO.

    Ozbrojený boj osamoceného jednotlivce případně hrstky jednotlivců (který má naprosto nulovou šanci na úspěch), to je přesně to, co si „oni“ přejí.
    Jak chcete se zbraní v ruce bojovat proti mocným lidem, jejichž jména se nikdy nikdo nezasvěcený nedozví a o tom, že vypátrá jejich utajený pobyt si může jen nechat zdát.
    Je smutné, že na to tolik nacionalistů naletělo.

Pridaj komentár