Domov / Hlavná strana / Čítanie / Tažení v Rusku 1941 až 1945

Tažení v Rusku 1941 až 1945

degrelle_leonV roce 1936 jsem byl nejmladším vrcholným politikem v Evropě. Bylo mi dvacet devět let a rozezvučel jsem i ty nejtajnější struny své země. Stovky tisíc mužů, žen, chlapců a dívek mě s naprostou důvěrou a oddaně následovaly. Do belgického parlamentu mou zásluhou vtrhly jako vichřice desítky poslanců a senátorů našeho hnutí. Mohl jsem se stát ministrem, stačilo jediné slovo a mohl jsem vstoupit do politické hry.

Já jsem však raději pokračoval mimo rámec špinavé oficiální politiky v tvrdém boji za pořádek, spravedlnost a čistotu, protože jsem byl posedlý ideálem, jenž nepřipouštěl kompromisy ani ústupky.

Chtěl jsem svou zemi osvobodit od diktátorské síly peněz, které korumpují moc, podkopávají základy institucí, zatěžují čisté svědomí a ruinují ekonomiku i práci. Místo anarchického režimu starých stran, jež se všechny zdiskreditovaly v důsledku politických a finančních skandálů, šířících se jako mor, jsem chtěl legální cestou nastolit silný, svobodný, spořádaný a odpovědný stát, který by představoval skutečnou sílu lidu.

Nešlo mi o tyranii ani o „fašismus“. Šlo mi jen o zdravý rozum. V žádné zemi nemůže donekonečna vládnout nepořádek, nekompetentnost, nezodpovědnost, nejistota a korupce.

Od státu jsem vyžadoval autoritu, odpovědnou práci veřejných institucí, aby úsilí národa mělo kontinuitu, aby mezi lidem a mocí existoval opravdový, živý kontakt a mezi občany rozumná a produktivní svornost, neboť je rozdělovaly jen uměle vytvořené překážky. Tyto třídní, náboženské a jazykové spory byly velice pečlivě udržovány a přiživovány. Soupeřící strany jimi přímo žily a všechny stejně pokrytecky a teatrálně bojovaly o mocenské výhody či se o ně diskrétně dělily.

S koštětem v ruce jsem vtrhl mezi zkorumpované bandy oslabující mou vlast. Všechny jsem zpráskal a zmrskal. Rozbil jsem nabílené náhrobky a ukázal národu, jaké hanebnosti, okrádání a výnosné komploty se pod nimi skrývají. Díky mně pronikl do naší země závan mládí a idealismu. Oslavoval jsem duchovní sílu houževnatého a pracovitého národa, milujícího život, hojnost a krásu, a připomínal vznešené okamžiky jeho bojů a slávy.

Rexismus představoval odpověď na korupci oné doby. Rex byl hnutím za politickou obrodu a sociální spravedlnost. Byla to však především nadšená cesta k velikosti, souznění tisíců duší, jež chtěly dýchat, rozvíjet se a povznést se nad nízkost tehdejšího režimu a doby.

Tak vypadal můj boj do května 1940.

Druhá světová válka – kterou jsem odsuzoval – vše rozvrátila, v Belgii i jinde. Staré instituce a staré doktríny se zhroutily jako hrady ze dřeva napadeného červotočem.

Rexismus nebyl žádným způsobem spjat s vítězící třetí říší, jejím vůdcem, jeho stranou nebo nějakým jejím vedoucím činitelem či propagandistou. Rex byl bytostně a hluboce národním, naprosto nezávislým hnutím. Veškeré archívy třetí říše padly do rukou Spojenců a až do invaze v roce 1940 se v nich nenašla ani zmínka o jakékoliv přímé či nepřímé vazbě rexistů na Hitlera. Měli jsme čisté ruce, křišťálová srdce a svou jasnou a žhavou lásku k vlasti jsme nepošpinili žádným kompromisem.

Po vpádu Němců se naše země zmítala ve smrtelných křečích.

Pro devadesát devět procent Belgičanů či Francouzů válka skončila v červenci 1940; převaha říše byla natolik zjevná, že se jí toužebně a co nejrychleji snažil přizpůsobit i bývalý demokratický a finanční režim. Mnozí z těch, kdo v roce 1939 Hitlera hanobili, se snaživě vrhali k nohám vítěze z roku 1940: šéfové velkých levicových stran, finanční magnáti, majitelé nejvýznamnějších novin, zednářští státní ministři, bývalá vláda, všichni se podbízeli, škemrali a žebrali o úsměv, o možnost spolupracovat.

Měli jsme snad přenechat půdu zdiskreditovaným strašidlům ze starých stran, finančním gangsterům, pro něž jedinou vlastí je zlato, nebo nebezpečným pirátům bez sebemenších schopností a cti, kteří byli hotovi k nejnižšímu přisluhování, jen aby uspokojili svou hamižnost nebo ambice?

Nešlo jen o smutný, ale především o velice naléhavý problém. Téměř všichni pozorovatelé považovali Němce za definitivní vítěze. Museli jsme se rozhodnout. Cožpak jsme se měli ze strachu před odpovědností dívat, jak se naše zem bezmocně hroutí?

Přemýšlel jsem několik týdnů. Dotazoval jsem se na vyšších místech a teprve na základě jejich naprosto kladné reakce jsem se rozhodl obnovit vydávání listu rexistického hnutí Le pays réel (Skutečná země).

Belgická spolupráce, zahájená koncem roku 1940, se však ubírala nesprávným směrem. Německé okupační úřady se zjevně víc zajímaly o sílu kapitálu než o sílu ideálů. Nikdo přesně nevěděl, co má Německo v úmyslu.

Belgický král Leopold III. projevil velkou odvahu, když si chtěl situaci vyjasnit a upřesnit. Požádal Hitlera o audienci a ta mu byla udělena. Přes svou dobrou vůli byl však král Leopold v Berchtesgadenu (Lázně v Horním Bavorsku, nedaleko rakouských hranic, kde měl Hitler horské sídlo. (Pozn. nakl.)) neúspěšný a vrátil se, aniž by se dozvěděl něco nového.

Bylo jasné, že naše země bude muset počkat až do uzavření míru. Jenže při uzavírání míru už bude pozdě. Právo účinně jednat a důstojně mluvit jménem starobylého, hrdého národa bylo třeba získat před ukončením nepřátelství.

Jak to zařídit, aby se dalo vyjednávat na tomto principu?

Spolupráce uvnitř země představovala investici s pomalou návratností, drobné uždibování, každodenní vysilující boj s bezvýznamnými poskoky o získání vlivu. Taková práce svého vykonavatele pouze diskredituje, ale nezískává mu žádnou prestiž.

V této pasti jsem nechtěl uvíznout. Hledal, očekával jsem něco jiného. A to něco náhle přišlo: roku 1941 vypukla válka proti Sovětům.

Byla tu jedinečná příležitost vynutit si respekt říše bojem, utrpením a slávou.

Roku 1940 jsme patřili k poraženým. Náš král byl vězněm.

V roce 1941 se znenadání naskytla příležitost stát se spolubojovníky vítězů, postavit se jim na roveň. Vše bude záležet na naší odvaze. Konečně jsme měli možnost zaujmout postavení, které bude vzbuzovat úctu. Až se bude konstituovat nová Evropa, umožní nám to mluvit s hlavou vztyčenou ve jménu našich hrdinů, ve jménu našich mrtvých, ve jménu národa, který prolil svou krev.

Tím, že jsme se rychle zapojili do bojů ve stepích na východě Evropy, jsme samozřejmě také chtěli splnit svou povinnost Evropanů a křesťanů. Ale jak jsme otevřeně říkali – nahlas a jasně hned od prvního dne, své mladé životy jsme nasazovali proto, abychom našemu národu zajistili v zachráněné Evropě budoucnost. Především za náš národ položilo život několik tisíc našich spolubojovníků. Za něj tisíce mužů čtyři roky bojovaly a čtyři roky trpěly. Sílu jim dodávala naděje a vůle a poháněla je jistota, že dojdou svého cíle.

Říše válku prohrála.

Klidně ji však mohla také vyhrát.

Až do roku 1945 existovala stále šance, že Hitler zvítězí.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby byl Hitler vyhrál, byl by našemu národu přiznal právo na existenci a na slávu, právo, které Belgii pozvolna a těžce vybojovaly tisíce našich dobrovolníků.

Dva roky se museli dobrovolníci hrdinně bít, než si jich Německo všimlo. Belgickou antibolševickou legii Wallonie (Valonsko (francouzsky Wallonie) je autonomní oblast v jižní Belgii s francouzsky (valonsky) mluvícím obyvatelstvem. Frankové tímto slovem označovali cizince, původně Kelty, později více či méně romanizovanou populaci zemí od Dácie až po Británii. Jako označení území se slovo před rokem 1858 nepoužívalo. (Pozn. nakl.)) v roce 1941 nikdo neznal. Než se jméno naší země stalo legendou, museli naši vojáci vykonat nespočet odvážných činů a tisíckrát nasadit své životy. Pro své ideály a neohroženost byla naše legie dobrovolníků už od roku 1943 slavná po celé východní frontě. Vrcholu slávy dosáhla za čerkasské odyseje v roce 1944. Německý lid má vojenskou slávu ve větší úctě než všechny ostatní národy. Náš morální kredit v říši byl bezkonkurenční a zdaleka převyšoval morální postavení kterékoliv okupované země.

Onoho roku jsem se s Hitlerem dvakrát sešel na delší schůzce. Byly to samozřejmě návštěvy vojenské, ale jasně se při nich prokázalo, že svou věc jsme vyhráli. Když jsme se loučili, uchopil Hitler mou ruku pevně do svých a s pohnutou náklonností mi řekl: „Kdybych měl syna, přál bych si, aby byl jako vy.“ Jak by mi po všech bojích mohl odmítnout pro mou vlast právo na život ve cti? Sen našich dobrovolníků se splnil – v případě německého vítězství si jejich zásluhou mohl být národ, jenž zastupovali, jist slavným zmrtvýchvstáním a novou velikostí.

Po vítězství Spojenců toto obrovské čtyřleté bojové nasazení, oběť padlých a kalvárie těch, co přežili, ztratily dočasně na významu.
Dnes se celý svět poraženým posmívá. Naši vojáci, ranění i invalidé byli odsouzeni k smrti nebo jsou zavřeni v potupných táborech či věznicích. Nikdo na nic už nebere ohled – ani na vojenskou čest, ani na naše rodiče, ani na naše domovy.

Ale nepřízeň nás nezdolá.

Velké činy nejsou nikdy vykonány zbytečně. Ctnosti zrozené z bolesti a sebeobětování jsou silnější než nenávist a smrt. Dříve či později zazáří jako slunce vycházející z hluboké noci.

Budoucnost půjde ještě dál. Velkému hrdinství vojáků na východní frontě za 2. světové války vzdá nejen hold, ale uzná, že pravda byla na jejich straně; pravda v negativním smyslu, protože bolševismus znamená konec veškerých hodnot; a pravda v pozitivním smyslu, protože sjednocená Evropa, za niž bojovali, je jedinou – a možná poslední – možností přežití našeho krásného, starého kontinentu, útočiště lidského snažení a něhy, který je však smrtelně znetvořený, rozdrobený a rozervaný.

Možná, že přijde den, kdy lidé budou hořce litovat porážky obránců a budovatelů Evropy v roce 1945.

Ale než k tomu dojde, chceme vylíčit pravdivě jejich hrdinské činy, popsat, jak bojovali celým svým srdcem a jak trpěli.

V epopeji belgických dobrovolníků – jedné ze stovek jednotek – znovu ožije celá ruská fronta zářivých dnů velkých vítězství a ještě pohnutějších dnů velkých, fyzicky neodvratitelných porážek, s nimiž se však vůle odmítala smířit.

Tam v dálce, v nekonečných stepích, žili muži.

Přátelsky či nepřátelsky nakloněný čtenáři, dovol, ať znovu ožijí; žijeme v době, kdy najít opravdové muže není snadné, a tito jimi byli až do morku kostí, uvidíš.

Autor: Léon Degrelle, Tažení v Rusku 1941 až 1945

O ::prop

11 komentárov

  1. Obycajny fanaticky belgicky krvilacny genozlocinec…!

    Mal by pisat o tom ako na prelome 19./20. storocia brutalne belgicki genozlocinci, ako jeden z najzlocineckejsich narodov sveta, vyvrazdili s neuveritelnou brutalitou za niekolko rokov DESAT MILIONOV Konzanov, kvoli rabovaniu majetku…!!! Vrazdenim v Kongu pokracovali znovu v druhej polovci 20. storocia, nehanebne tito zlocinci dokonca zostrelili lietadlo generalneho tajomnika OSN Daga Hamarskjolda, ktory zahynul aj so svojim sprievodom…! Este nedavno sa v TV vyskieral byvaly prislusnik belgickych zlocincov, s chvalou ze on osobne zastrelil Lumumbu…, a dokonca po troch dnoch si spomenul, ze mal zlatu zubnu protezu a tak sa vratil, aby mrtvole protezu vyrazil pazbou a okradol ho o chrup…!!!

    Hanebni zlocinci, nech priznaju, kolkym mrtvolam vyrazili zuby pri tazeni na vychod…!!!

    Vygooglujte si tieto udalosti a budete zhrozeni…!

    Takyto genozlocinci opat raz mozu tiahnut aj cez uzemie Slovenska, Kiska ich urcite bude vitat…

    • Masové vraždenie v Kongu bolo naozaj ohavné a porovnateľné s ktoroukoľvek inou genocídou (i väčšia ako iné). Naproti tomu nešlo o zverstvo priamo riadené štátom a viniť z neho Belgičanov nie je celkom spravodlivé. Kongo bolo akousi privátnou kolóniou a väčšinu vrážd a pogromov na civilnom obyvateľstve uskutočňovali žoldnieri rôznych národností. S tichým súhlasom „civilizovaného“ kráľa Belgicka. Zločiny z Konga sú skôr príkladom nadnárodného korporativizmu a kapitalistického kolonializmu. Práve preto sa o nich v súčasných lžimédiách takmer vôbec nehovorí. Sú temnou predzvesťou toho, čo možno onedlho čaká väčšiu časť planéty…

  2. Viete mi povedať, odkiaľ je tá fotografia v hlavičke článku? V tej línii, kde stojí prvý vojak, akoby bola fotomontáž (budova prepolená).

  3. SomTenKtorySom

    „Až do roku 1945 existovala stále šance, že Hitler zvítězí.“

    táto stránka sa pomaly ale isto mení (jaj nie, už sa zmenila) na žumpu plnú kydania hnoja a intelektuálskych sračiek, tu máte tú vašu vyvolenú dojč „rasu“:

    http://lnk.sk/uT8

  4. Je veľmi ťažké niekoho súdiť, obzvlášť v tak zložitej dobe. Aj Slovenský štát je plný rozporuplnosti, je tam veľa pozitív i negatív. Nikto v časoch II. sv. vojny nebol svätý, ani hitlerovská ani protihitlerovská strana. Obe sa dopúšťali zverstiev a masových zločinov. Kto je svätejším? Prevádzkovateľ vyhladzovacích táborov, popravčí od Babin Jaru, vzdušný ničiteľ Drážďan a Postupimi, či Katynský popravčí? Hlavným víťazom sa mi zdá byť nadnárodná finančná internacionála na čele so sio-rothschildovským klanom.
    Bez toho, aby som obhajoval fašistických kolaborantov, musím priznať, že v tej dobe bolo veľmi ťažké urobiť ten správny krok. Malý belgický národ mohol byť rovnako vyhladený ako ich príbuzní v Oradour sur Glane…

    • Výborne Honza, ja len doplním že nie len vo WWII nebol nikto svätý, ale ani neskôr, napríklad náš najväčší priateľ v marci 1968 v dedine My Lai.

Leave a Reply