Domov / Hlavná strana / Nezaradené / Srebrenica – otrasené tabu

Srebrenica – otrasené tabu

Redakce kosovoonline.cz uveřejňuje rozhovor s americkým právníkem Stefenem Karganovićem jako odpověď na každoročně se opakující lživou kampaň vedenou redaktory „naší“ veřejnoprávní televizí a v češtině tištěných novin a časopisů převážně německých majitelů, o srbském „masakru a genocidě“ v bosenské Srebrenici.

Došlo v létě 1995 ve Srebrenici k válečnému zločinu nebo ke genocidě? Odpověď na tuto otázku má obrovský význam pro budoucnost občanů Srbska a Republiky srbské, rovněž však pro Srby jako národ. V situaci, kdy světová mocenská centra setrvávají na platnosti oficiálního narativu, podle něhož o genocidě není žádných pochyb, v situaci, kdy jsme svědky kriminalizace veřejné diskuse na toto téma, je každý hlas, každý argument a důkaz,

který tvrzení o spáchání genocidy seriózně zpochybňuje, nesmírně cenný a má nejvyšší národní a státní důležitost. Kniha vydaná organizací Historický projekt Srebrenica, kterou obdrží čtenáři jako přílohu nového vydání časopisu Pečeť (Pečat), je právě taková – cenný a vyargumentovaný kritický příspěvek, z pera řady renomovaných autorů, jejichž tvrzení tezí o genocidě nejen otřásají, ale rovnou ji vyvracejí.

 

Naše veřejnost, a především čtenáři časopisu Pečat za týden dostanou přílohou knihu „Srebrenica – falšování dějin“, od uznávaných autorů, kteří získalí renomé svou odbornou, vědeckou a intelektuální autoritou a zodpovědným veřejným vystupováním. Na jaké důležité informace z tohoto sborníku kritických esejí, věnovaných tématu Srebrenice, byste chtěl zvláště upozornit?

Kniha je obecně nenahraditelnou publikací pro všechny zodpovědné občany, kteří se chtějí dozvědět, co se v Srebrenici stalo a jak to s nimi souvisí. Jako na nejdůležitější informace, které tento sborník obsahuje, bych upozornil na dva momenty. Prvním je definitivní vyvrácení forenzní konstrukce o události. Vzhledem k tomu, že jde o jediný materiální důkaz ohledně Srebrenice, význam této kritiky je nedocenitelný. Druhým nejdůležitějším momentem je vyvracení výpovědi „korunního svědka“ Haagského tribunálu Dražena Erdemoviće, příslušníka mysteriózní Desáté diverzní jednotky, která za peníze, nikoliv s genocidním úmyslem (cituji soudkyni Miru Smajlović z rozsudku v případu „Kos“ u Soudu BaH před několika dny), zabila muslimské zajatce v Pilici. Jako americký právník, na závěr k tomuto tématu dodám již jen toto: my jsme oficiální příběh o Srebrenici, který posloucháte dostali pod důvodné podezření. Dokud se toto důvodné podezření za pomocí důkazů neodstraní, žádný profesionální posuzovač skutečností nebude moci vyslovit rozsudek „vinen“.

V porovnání s ostatními, v srbštině ne zrovna početnými publikacemi, které se věnují Srebrenici, představuje tato nová kniha nějaký pokrok? Předestírá některé zásadně nové momenty?

Tato kniha přináší posun již tím, že se na ní podílelo několik neSrbů, a představuje kritické přezkoumání knihy Masakr v Srebrenici: důkazy, kontext, politika (The Srebrenica Massacre: Evidence, Context, Politics), kterou uspořádal profesor Edward Herman a jejíž všichni autoři jsou rovněž neSrbové.

Z oficiální verze „případu Srebrenica“ se stává svého druhu tabu. Nejen, že se nesmí zpochybňovat, je dokonce nepřípustné klást otázky v souvislosti s válečným děním a výkladem skutečností. Jak bojovat proti stále tvrdšímu trvání Západu na závěru, že ve Srebrenici došlo ke genocidě?

Nás „tabu“ nijak nefascinují, ani nezavazují. Jsem americký občan a u nás platí absolutní ústavní záruka svobody projevu. Ať se někdo, kdykoliv a kdekoliv pokusí toto právo mi upřít! Naším způsobem, jak proti falsifikaci dějin bojovat, je být ještě rozhodnější a neústupnější při vyzdvihování skutečností. Kdo se první unaví, vypadává ze hry. A my to nebudeme.

Existují v novějších dějinách události, s nimiž je konstrukce Srebrenice porovnatelná?

Vhodné porovnání, které mne napadá, je masakr polských důstojníků v Katyni. Z čistě propagandistických důvodů z něj byli dlouho obviňováni Němci. Nyní, po řadě desetiletí se konečně dozvídáme pravdu: za tento zločin je zodpovědný Hitlerův kolega a spojenec Stalin. Je to nezvratný a povzbuzující důkaz, že pokud stojíte na straně pravdy, jistě zvítězíte. Současně, je to varování všem arogantním schvalovačům trestního stíhání jinak smýšlejících jedinců o Srebrenici, že jejich úsilí zacementovat lež je odsouzeno ke krachu. Na místní úrovni, mám na mysli jedovaté agitátory typu Nenad Čanak a Čeda Jovanović a ideologicky příbuznou sebranku. Tabu již bylo otřeseno, a oni si to dobře uvědomují. Také proto chtějí veřejnou debatu kriminalizovat a co nejdříve znemožnit další vyšetřování.

Zahraniční autoři (stále početnější) hovořící o Srebrenici, používají pojmy jako „hůl ve službě současného disciplinování planety“, „ideologický falzifikát“, „fraška a manipulace“, přičemž je jasné, že se tímto pojmenováním vždy rozumí politické a ideologické pozadí, jako rozhodující motiv a důvod. Jak moc si je světová veřejnost vědomá cynického a zhoubného využití Srebrenice a vnucování teze o genocidě?

Bohužel, „světová veřejnost“ je zdání, stejně jako veřejnost v Srbsku je dnes jen zdání.

Jak v zahraničí, tak v Srbsku největší počet lidí má co dělat, aby se postaral o každodenní existenci, a zbývá jim jen málo času na otázky, které se jim z této perspektivy zdají „vedlejšími“. Toto klima je ovšem ideální pro kontrolory veřejného diskurzu, kteří jako v případě Srebrenice, chtějí vztyčit jim vyhovující agendu. Kolik lidí má čas a možnosti hledat nezávislé zdroje a z nich se informovat? To je však současně i Achillova pata této masové indoktrinace prostřednictvím politicky užitečných lží. Takovým způsobem získané názory jsou velmi povrchní a pomíjivé, protože spočívají na hypnoticky opakovaných heslech, nikoliv na prostudovaných a „zvnitřněných“ skutečnostech. Proto je naše antibiotikum – podložená pravda – tak účinné a pro jejich lživé teze tak nebezpečné.

Jak je vůbec možné, že i dnes, po téměř dvaceti letech, není stále velká část pravdy o válečných událostech v Srebrenici odhalena? Právě o tomto zakaleném obraze často píšete a veřejně mluvíte. Kdo řídí „nevědomost“o Srebrenici? Jaká je role „haagského Leviathanu“ v této, dalo by se říci, velké světové frašce?

Role „haagského Leviathanu“ – rovněž známého pod názvem Haagský tribunál – je vytvořit dojem právní respektability cynické frašky z vaší otázky. Správci falzifikátů a mystifikací požadují, aby jim byly splněny dvě hlavní podmínky: aby měli plnou kontrolu nad veřejným diskursem a aby také, když už ve svých zemích nemohou trestně stíhat ty, kdo odhalují a zpochybňují jejich lži, měli možnost zastrašovat. My jsme se rozhodli být drzí a nedovolit plnění žádné z těchto podmínek.

Váš, a nejenom Váš názor je, že je „v zájmu mezinárodních činitelů a mnohých domácích hráčů, aby skutečnosti zůstaly navždy neosvětlené“. Důvod: zastírání jejich vlastní zodpovědnosti a využívání lživé konstrukce události, která se v takto lživé formě stává mocným politickým nástrojem k vydírání Srbska a Republiky srbské. Jmenujte prosím „hráče“ a vysvětlete, jsou-li všichni stále tak mocní, aby v tomto smyslu rozhodovali?

Těmito hráči jsou země, které patří k hegemonistickému bloku, který je na sestupu. Zvlášť zdůrazňuji poslední část své odpovědi a vyzývám všechny činitele v BaH

a v regionu, aby si ji pečlivě promysleli. Tito hráči včera nebyli tak mocní jako předevčírem, dnes nejsou tak mocní jak byli včera, a zítra budou ještě slabší. S nimi nevyhnutelně padají i veškeré propagandistické konstrukce a falsifikáty historických skutečností, které sami vykonstruovali tak, aby tímto způsobem pomohli svým lokálním balkánským satelitům. Proto satelitům doporučuji, aby co nejdříve normalizovali své vztahy se srbskými sousedy a jejich přirozenými spojenci, kteří jsou na vzestupu. Chytrému to k pochopení postačí.

V argumentaci srbské obhajoby při obvinění z údajně spáchané genocidy v Srebrenici jsou nejčastěji zmiňovány lži o počtu obětí a (implicitně) „právo na pomstu“. Není možné, že se právě takovou volbou argumentace, bez ohledu na fakt, že se jedná o tak důležité momenty nejen v psychologickém a historickém smyslu, přehlíží podstatná otázka: kdo a kvůli čemu zde plánoval zločin?

Vaše otázka je komplexní a vyžaduje složitou reakci. V zásadě, odpověď zní „ano“, ale ne bez upřesnění. Zaprvé, neexistuje „právo na pomstu“, pokud se tím rozumí spáchání zločinu. Jestli někdo zapálí vaši vesnici a pozabíjí její obyvatele, vám to nedává právo, abyste na oplátku udělali to samé. Poutání pozornosti k číslům a emocím se využívá jako politická diverze, to je pravda, ale to nesnižuje nezbytnost zjišťování skutečností, pokud jde o skutečný počet zemřelých, neboť z toho vyplývají vážné důsledky.

Co se týče emocí, jsem zcela neutrální, protože tuto problematiku sleduji zvenčí a můj zájem o Srebrenici je přísně klinického charakteru: co se tam stalo? Ovšem, zájmem takového charakteru se rozumí i odhalení politické logiky objednatele tohoto zločinu.

Můžeme dnes vůbec doufat v bezprostřední, jasnou odpověď na přímou, „prostou a naivní“ otázku: Kdo a s jakým cílem „vykonal“ Srebrenici? Nedávno jste v televizi doslova prohlásil: „Němci a Turci, jediné dva národy, které ve svém nacionálním habitusu mají zapsanou genocidu, si velmi přejí získat další společnost“!?

Nenarazil jsem na důkazy příčinné a důsledkové vazby mezi Němci a organizováním masakru v Srebrenici, ale propagandistickou verzi tohoto zločinu Němci určitě v duchu schvalují, ačkoliv veřejně hrají pohoršení kvůli údajné „genocidě“. Mají zájem, aby se jejich staří protivníci Srbové, od kterých vícekrát v dějinách dostali přes hubu, nyní zařadili do stejného genocidního tábora s nimi. V Americe se říká „misery loves company“, když jste v bahně a brlohu, snažíte se, aby se k vám do bahna někdo přidal. To samé platí pro Turky, kteří bezohledně popírají genocidu na arménské komunitě v osmanské říši, zatímco jejich dnešní neoosmanští představitelé nestydatě kážou Srbům o údajné genocidě v Srebrenici. Srbům bych doporučil, aby jak prvním tak i druhým na vyslanou pozvánku slušně, ale kategoricky odpověděli: „Ne, děkujeme! Užívejte si ve vašem bahně bez nás, jestli potřebujete společnost, pozvěte si Chorvaty.“

Je jisté, že před blížícím se výročím vstupu srbských sil do Srebrenice v roce 1995, se bude opakovat to, co již známe. Jako každý rok v tuto dobu, budou srbští občané vystaveni barážní palbě propagandistických tvrzení o „genocidě“ a číslech, rozsudku a „svědectví“. Hlasitost palby by měla utlumit jakékoliv pokusy o předložení skutečností, které během posledních let byly zjištěny, a které „oficiální verzi“ znehodnocují. Můžete, prosím, uvést právě skutečnosti a čísla, které kompromitují platný oficiální příběh?

Ta barážní palba se stále častěji skládá ze slepých nábojů. Všimli jste si, že jsme letos první salvu vypálili my, ne oni? Jsme dostatečně silní na to, abychom začali působit proaktivně. Proto jsme se dohodli s Pečetí, aby naše společná publikace Srebrenica – falšování dějin, byla předložena veřejnosti s vydáním časopisu 29. června. Nejen proto, že je to datum před kultovním 11. červencem, a že tímto způsobem rozličné hlasatele využíváme nejdříve my místo toho, aby si je jako každý rok uzurpovali oni. Dalším, morálně silnějším důvodem je výročí 30. června 1992, strašného útoku a krveprolití v srbské vesnici Brežani, nedaleko Srebrenice ze strany Armády BaH pod velením Nasera Oriće.

 Samozřejmě, že dle standardního vzorce, kdy se jedná o druhořadé oběti, se z tohoto zločinu doposud nikdo nezodpovídal. To, co je dokázané ohledně lidských ztrát muslimské strany, je, že několik stovek zajatců bylo popraveno v okolí Zvorniku a že několik tisíc osob zahynulo během legitimních bojových akcí proti Armádě Republiky srbské při ústupu ozbrojené kolony 28. divize ARBaH ze Srebrenice k Tuzle mezi 12. a 17. červencem 1995. Podvod spočívá v zamlžování rozdílu mezi zahynulými a popravenými tak, aby se došlo co nejblíže k magické cifře 8000 a aby se tímto způsobem vytvořil zdánlivý podklad pro tezi o genocidě, přičemž to poslední je podstata této záludné hry.

Nedávno jste se zmínil o tom, že dle Vašeho vidění a zkušenosti není širší veřejnost v Srbsku dostatečně seznámena s událostmi v Srebrenici roku 1995. Může za to nezodpovědná politická elita, její lhostejnost a povrchnost, nebo se pečlivou „technikou“ usměrňování veřejného mínění národ oblbuje a drží na distanc od plného uvědomnění možných následků definitivního nastolení verze o genocidě?

Nejsem si jistý, čím se tady rozumí „elita“. Kýmkoli a čímkoli oni byli, slouží nějakému jinému panovníkovi, nikoliv vašemu státu a vašemu lidu. Jasným příkladem je nedávné ostudné prohlášení srbského velvyslance v Londýně Dejana Popoviće, když tvrdí, že v souvislosti se Srebrenicí Haagský tribunál „zjistil skutečnosti“ a že tam „došlo ke genocidě“. Pokáral srbský ministr zahraničí svého úředníka v Londýně za takové neuvážené prohlášení, které se přímo příčí národnímu zájmu země, kterou reprezentuje? Každý, kdo má internet, může navštívit webové stránky Haagského tribunálu a přečíst si jejich rozsudky, avšak pouhá konstatace, která je zde publikována, neznamená konec diskuse, ani velvyslanec Srbska není v zahraničí potřeba k tomu, aby tyto rozsudky nekriticky převyprávěl. Má Dejan Popović k tomu všemu, jak by se vyjádřil profesor Milo Lompar, srbské stanovisko? Jestli ho nemá, pak nemá co pohledávat v Londýně jako diplomatický představitel Srbska. Ať si zažádá o přijetí do diplomatické služby Německa, Turecka nebo Chorvatska. Tím způsobem, pokud bude přijat, bude moci potvrdit genocidu, aniž by ohluchnul k historickým faktům.

Zdá se, že u nás vlastně ani není povědomí o možných důsledcích přistoupení (je jedno jestli jen „pasivního“) na oficiální verzi o Srebrenici, a to o důsledcích dlouhodobých, historických, politických, duchovních i morálních!?

Ano, to je srbská ledabylost v akci. Konsekvence jsou vícenásobné. Politicky se Srebrenica využívá jako nástroj zastrašování a disciplinování bezpáteřných srbských politiků. V duchovním smyslu jde o mechanismus demoralizace srbského národa a blokování jakékoliv kreativní vize východiska ze zoufalého stavu, ve kterém se nachází. A konečně, a to je něco, co zkorumpovaná média před veřejností pečlivě tají, protější strana pomalu, ale jistě, prostřednictvím soudních rozsudků, které se hromadí, pracuje na tom, aby položila právní základy pro obžalobu proti Srbsku a Republice srbské, o odškodnění v astronomické částce. V tom čas rozhodně nehraje pro ně a úspěch nemají zaručen, ale je to další srebrenická „hůl“ kterou si drží v rezervě. Ve světle všech těchto faktorů, oportunistická připravenost srbských politiků, kteří pro udržení svého křesla a osobního nevkládání se do sporů s mocnostmi tohoto světa, obětují státní a národní zájem, není jen odrazem nevědomosti a povrchnosti, ale je to zločin z nedbalosti. Mám na mysli zprávu Komise vlády Republiky srbské o Srebrenici z roku 2004, kterou zbaběle podepsal tehdejší prezident Republiky srbské a Deklaraci o Srebrenici, kterou také na základě pokynů ze zahraničí v roce 2010 protlačili přes sněmovnu tehdejší prezident Srbska a jeho koaliční partička.

Mohli bychom se jednou ocitnout ve světě, kde se budeme muset vůči Srebrenici osobně vymezit? Že nám třeba pro získání některých dokumentů, získání víza nebo důležitého certifikátu doma i ve světě, bude nutno se vyjádřit k otázce: Došlo v Srebrenici ke genocidě?

Ano. To se již stalo, a to uprostřed Bělehradu, kdy televizní stanice Al Džazíra nedávno nabírala zdejší personál pro svou pobočku v Srbsku. Jedna z otázek pro uchazeče byla, zda akceptují oficiální verzi o genocidě v Srebrenici. V podmínkách velké chudoby a nezaměstnanosti, uvádět lidi, kteří si přejí jen práci ve svém oboru, do takového rozpolcení, je cynické, nehumánní a krajně neprofesionální. Je to jeden z důvodu, proč bojujeme, abychom změnili převládající klima tak, aby podobné ponižování lidí nebylo možné.

Jaký „scénář“ budoucích kroků mezinárodního společenství v souvislosti s otázkou Srebrenice jako „největšího zločinu na půdě Evropy od Druhé světové války“, by pro nás mohl být nejnebezpečnější?

Jako odůvodnění „preventivních“ ozbrojených opatření po celém světě představuje propagandistické legenda o Srebrenici obecnou hrozbu pro mír. Daným státům se dokonce více vyplatí, aby se jim stala „Srebrenica“, než aby byly zničeny a jejich obyvatelé masově povražděni, jak jsme nedávno měli příležitost sledovat.

V doslovu knihy Srebrenica – falšování dějin mluvíte o, dalo by se říci, brutálním „ukázňování“ Tomislava Nikoliće, nového srbského prezidenta, kterému se silou nelítostného diktátu, strká „pod nos“ povinná a zavazující politicko-historická mantra Srebrenice. Dá se očekávat zesílení tlaku?

Určitě. Řeč těla nově zvoleného prezidenta Srbska po návratu z Bruselu výmluvně napovídá, jaké přivítání mu bylo nachystáno. Nevím, zda ho Barroso a Van Rompuy, stejně jako Hitler a Göring doktora Háchu, honili kolem stolu, aby ho donutili podepsat, co se od něj žádá, avšak zamračený vzhled prezidenta po návratu nastiňuje závěr, že bába by možná „dala grošů pět“, aby z tance vystoupila, ale už to nejde. Toto je teprve začátek inkvizičních muk „poháněčů Srbska“. („Pohněme Srbskem“-  předvolební slogan SNS, pozn. překl.)

Jestli je pro Západ a jeho mainstreamová média skutkové a morální problematizování Srebrenice tabu, jak si vysvětlit jev, že ve světě, a bohužel, když jde o veřejný diskurs i u nás, platí zvláštní tabu v opačném smyslu: zákaz rozhovorů o srbských obětech?

Toto obrácené tabu je zcela pochopitelné z hlediska sil, které ho vyžadují. Jsou bezohlednými relativizátory cizích obětí.

Jsou avizovány, a také jste se o tom neoficiálně zmiňoval, některá důležitá a pro mnohé neočekávaná odhalení archivního materiálu o srbských obětech a kontinuálním strádání Srbů v širší oblasti okolo Srebrenice.

Je to velmi důležité, ne proto, aby se ospravedlňovala údajná pomsta, což je pro mě nepřijatelné, nýbrž proto, aby byly objektivně a kontextuálně vyloženy skutečnosti. V souvislosti s tím trochu poodhalím roušku: připravili jsme pečlivě dokumentovanou monografii o srbských obětech v lokalitě Srebrenice, která brzy vyjde z tisku. V příloze monografie jsou dvě věci, které pro vás a vaše čtenáře budou zajímavé: seznam s osobními údaji o doposud zjištěných srbských obětech ze Srebrenice a okolních vesnic, podle definice Ženevské konvence, a také prohlášení přežilých Srbů ze srebrenického kraje z Druhé světové války, poskytnutá Komisariátu pro uprchlíky za vlády generála Nediće. Z toho je jasně zřetelná kontinuita zločinu. Prosím, buďte trpěliví, bude to velmi zajímavé!

Jestliže je Amerika, jak je neoficiálně však často potvrzováno, jedním z center, odkud je řízen politicko-historický výklad „pravdy“ o Srebrenici, co by se dle vašich zjištění mohlo vyvodit o mínění a postojích jiných center moci, například Ruska a Číny?

Jiná světová centra moci zaujímají kritický postoj vůči tomuto výkladu právě kvůli způsobu, jakým se tento výklad využívá k ničení suverénních států ve světě. Tato reakce z jejich strany je zcela logická a přirozená. Kdyby se v Bělehradě konala srbská politika, vaše vláda by neváhala tuto podporu využít pro obranu svých národních a státních zájmů. Využili jsme ji jenom my, jako holandská nevládní organizace tak, že jsme 5. dubna tohoto roku v „Ruském domě“ v Bělehradě uspořádali mimořádně vydařenou konferenci o Srebrenici.

NVO Historický projekt Srebrenica se snaží osvětlit události v Srebrenici a demystifikovat a otřást falsifikátem, který je podstatou oficiální verze události. Myslíte, že jste uspěli, a co považujete nadále za největší překážku a co za významné výsledky vaší organizace?

Ano, uspěli jsme nad všechna očekávání. Diskuze o Srebrenici již není stejná, jako před třemi lety, kdy jsme s prací začínali, a to jak v soukromém ambientu, tak i v médiích a politických kruzích, před Soudem BaH v Sarajevu (připomněl bych

některá velmi drastická odchýlení od oficiálního příběhu v rozsudku v případu Kos a ostatní, který byl vynesen před několika dny) a na mnoha jiných místech. Džin byl vypuštěn z lahve. Mohou se přetrhnout, ale zpět ho už nevrátí.

Rád citujete Noama Chomského, který svět upozorňuje: „Jestliže pro Srebrenici použijeme slovo genocida, pak pro skutečnou genocidu musíme najít nové slovo.“ Lze, a jakým způsobem, získat širší kruh světové intelektuální elity pro boj o pravdu v Srebrenici? Jednotlivci jako je Edvard Herman, M. Ochsenreiter, D. Johnstonová, zmiňme jen jména autorů zahrnutých v knize „Srebrenica – falšování dějin“, jsou zatím přece jen osamělí. Není však pochyb, že odvážných a čestných lidí ve zmíněném kruhu neschází.

Bezpochyby, že odvážných a čestných lidí neschází. Je ale přespříliš oportunistů a patolízalů, jak v zahraničí, tak v Srbsku. Je pravda nezajímá. Zajímá je jen apanáž, kterou dostávají od svých příkazců, aby propagovali každodenní politické lží, a jednou takovou lží je Srebrenica. Nemám iluze o tom, že pokud by se morální a čestní lidé nepostavili na odpor, póvl by mohl zvítězit. Proto jsme jim vyhlásili „totalní válku“ a nevzdáme se, dokud je morálně a intelektuálně nepokoříme.

Co může a co by mělo podniknout Srbsko jako stát, ve smyslu úsilí v boji za pravdu o Srebrenici? Když už zmiňujeme světové intelektuály, snaží se ti naši dostatečně, aby se hrozící ideologický falsifikát rozdrtil?

Tento „stát“ Srbsko, který ve sněmovně přijal Deklaraci o Srebrenici, nemá kapacitu podniknout cokoliv v souvislosti se Srebrenicí, stejně ani v souvislosti s řadou dalších důležitých otázek, při kterých těžce zkompromitoval váš národní zájem. Tento „stát“ by učinil největší službu, kdyby sám sebe zrušil, a tím umožnil vzniknout skutečnému srbskému státu, který bude vést srbskou politiku a zabývat se závažně Srebrenicí a dalšími důležitými otázkami. Ale dokud sebevražedný duch politického Tanata vládne nad srbským národem, pochybuji, že se tak stane. Jak sami vidíte, světová intelektuální elita činí již dost. Dokud kritická masa srbských intelektuálů nezaujme pevný postoj v obraně národních a kulturních zájmů svého národa, přičemž zjištění pravdy o Srebrenici je jedním z prioritních bodů tohoto programu, zmatení jednotlivci širší společnosti zůstanou dezorientovaní. Tirády jednoho zdrogovaného mediokrita o „genocidě“ sousedícího srbského státu budou pro mnohé, slabě informované, postačující, aby je přiváděl do rozpaků. Antibiotikum, které nabízíme, jsou skutečnosti a argumenty. Prosím, užijte ho. Od 29. června ho můžete zakoupit bez receptu a hned potom začít přemýšlet vlastní hlavou.

autor:

Advokát Stephen Karganovič (1950)

 Od svých jedenácti let žije v USA, vystudoval právo. Pracoval v několika týmech obhajoby u Haagského tribunálu a svědčil jako znalec ve dvou případech u Soudu Bosny a Hercegoviny v Sarajevu. Je předsedou Historického projektu Srebrenica, založeného v roce 2009 v Holandsku jako nevládní organizace, která se zabývá kontextuálním průzkumem události v Srebrenici a kolem ní mezi roky 1992 a 1995.

zdroj: kosovoonline

O oliolijanko

Jeden komentár

  1. V „demokratických“ krajinách sa takéto problémy riešia jednoducho-prijatím zákona o popieraní.Holokaust je v suchu,aký problém pridať Srebrenicu…

Leave a Reply