Domov / Hlavná strana / Čítanie / Socialismus v jedné zemi?

Socialismus v jedné zemi?

Sovětský svaz je v kapitalistickém obklíčení. Střetnutí mezi světem socialismu a kapitalismu je nevyhnutelné… Leninismus učí, že socialistická země, jež využije příznivou mezinárodní situaci, musí a je povinna převzít iniciativu útočných válečných akcí proti kapitalistickému obklíčení s cílem rozšíření tábora socialismu… V těchto podmínkách leninské heslo „v cizí zemi bráníme svou zemi“ se může v kterékoli chvíli změnit v praktické činy.

Směrnice Hlavní správy politické propagandy Rudé armády z 15. května 1941.
(Ruské centrum pro úschovu a studium dokumentů novodobých dějin. Fond 88, soupis 1. Dílo 898, listina 21)

 
Svět socialismu rozvál své metastázy v celém světě, obdařil Sovětský svaz desetiletími přetrpěného „dárcovství“. Posledních třicet let sovětské moci – to je v podstatě klasické ztělesnění politiky „mraženého hovna“, podpory a konzervování neživotaschopného systému na úkol obludného plýtvání národním majetkem Ruska.

Literaturnaja gazeta 20. 11. 1996

Za kapitalismu člověk vykořisťuje člověka.

A za socialismu je to naopak.

Po tisíce let snili lidé o rovnosti, bratrství a štěstí. Avšak pokusy uskutečnit tyto sny vždycky skončily ničivým, všeobecným šílenstvím a zdivočením, běsněním davu, velkým krveprolitím, vítězstvím padouchů.

V roce 1917 na cestu hledání cest k všeobecnému štěstí vstoupilo Rusko.

Problém spočívá v tom, že na této cestě, stejně jako na ledové hoře, není možno se zastavit. Unáší nás do konce. Do všeobecného štěstí.

Vůdci socialistického převratu, Lenin a Trockij, velmi jasně chápali, zcela určitě a kategoricky prohlašovali, že vybudovat šťastný život v jednom státě jako takovém nelze. Dosažení všeobecného štěstí je možno pouze ve světovém měřítku. Socialistický stát musí buď zaniknout, nebo obrátit celý svět na socialistickou cestu.

Logika je neochvějná: jestli se dělníci a rolníci chopili moci v jedné zemi, jestli si zajistili šťastný život, pak je to příklad pro dělníky a rolníky na celém světě. I oni se pokusí svrhnout vládu kapitálu ve svých zemích. Avšak buržousti se budou snažit zničit Sovětskou republiku – první ostrůvek dělnického štěstí ve světovém oceánu hoře a slz.

„Existence Sovětské republiky vedle imperialistických států je trvale nemyslitelná. Koneckonců buď jedno, nebo druhé zvítězí.“ (V. J. Lenin, Osmý sjezd Ruské komunistické strany – bolševiků, Moskva 1959, s. 17)

Lenin i Trockij viděli cestu záchrany sovětského Ruska pouze ve světové revoluci: jestli se socialismus rozšíří po celém světě, potom dělníci a rolníci na celém světě nebudou již mít nepřátele, nikdo pak nebude usilovat o jejich svobodu, o jejich lepší osud.

Proč Lenin a Trockij nejednou podnikali pokusy rozpoutat revoluční války jak v Evropě, tak Asii? Vytvořili Kominternu, štáb světové revoluce. Oba považovali válku mezi sovětským Ruskem a ostatním světem za zcela nevyhnutelnou, připravovali se na tuto válku, podněcovali ji, rozdmýchávali.

Někteří vůdci revoluce se nikdy nezbavili revoluční romantiky. V hlavách jiných vůdců tato romantika zmizela velmi rychle. A ti třetí tímto neduhem nikdy netrpěli. Jenom se tak tvářili.

Avšak před prvními, druhými a třetími stál stejný problém: socialismus v jedné zemi nemůže dlouho existovat. A ve skupině zemí také ne. Bylo to nutno nějakým způsobem rozšířit do celého světa.

Příčin pro to bylo mnoho.

Jedna z nich byla, že v normální zemi ekonomiku řídí tvrdá konkurence. Přežije pouze ten, kdo je s to vyrábět nejlepší zboží v jakémkoli nutném množství za nejnižší ceny. A proto kterýkoli majitel podniku musí zastavit právě zavedenou výrobu velmi dobrých žehliček, hrnců, kalhot a šlí, automobilů a traktorů a namísto nich zahájit výrobu zboží ještě vyšší kvality. Kdo se o den opozdil, ten přijde na mizinu. Při tom kterýkoli majitel podniku a továrny musí bojovat nejen proti konkurentovi v sousedním městě, ale i proti tomu, kdo zavádí něco na ostrově Hokkaidó, a proti tomu, kdo něco zahajuje v novém podniku v předměstí Milána.

Avšak v socialistickém státu je veškerá ekonomika pod kontrolou státu, tzn. pod kontrolou vlády, tzn. vlády úředníků, tzn. pod kontrolou byrokracie. Konkurence v takovém uspořádání nemůže v principu existovat. Pro nikoho zde není nutná.

Jestliže ve státě neexistuje tvrdý boj za stálou obnovu, za kvalitu vyráběné produkce, za snižování nákladů, pak i na mezinárodním trhu zboží „Made in DDR“ nebo „Made in USSR“ nevyvolávají žádné nadšení. Potom socialistický stát musí buď obchodovat přírodním bohatstvím, nebo prodávat svou špatnou a zastaralou produkci na úkor sama sebe.

A ještě: majitel podniku riskuje své peníze, svým podnikem. Jedna chyba nebo prostě smůla (např. světová krize nebo živelná pohroma) a podnikání se hroutí a uvolňuje místo moudřejším, schopnějším, důvtipnějším nebo prostě šťastnějším.

V socialismu byrokrat svými penězi neriskuje. Vše patří státu, tzn. nikomu konkrétnímu. Za nesprávné rozhodnutí může být byrokrat pokárán, ale mohou mu i prominout nebo chyby nezpozorovat. Nebo se snaží, aby je neviděli. Hlavní věc je podávat výkazy vedení. Je možné nesprávné rozhodnutí vydávat za správné nebo jedině možným. Vždyť výše postavení musí také zodpovídat za chyby postavených níže. Proto je pro výše postavené výhodné nevšímat si chyb níže postavených. A když budou povšimnuty, pak raději přivírat oči. Tak se vykládal i princip řízení (zde jsem nevpisoval nesprávné slovo, označující proces balamucení) zdola nahoru…

Jestliže vyrábíme zboží, které kvalitou nedosahuje světových parametrů a dokonce je prodáváme za dumpingové ceny, pak ani svým pracujícím nemůžeme zajistit vysokou životní úroveň. A tehdy pracující třída socialistického státu začne obracet pozornost na to, jak žijí nešťastní vykořisťovaní proletáři v zahnívajícím kapitalismu. Příliš brzy s údivem objevují nezvyklé věci a začínají klást nemístné otázky…

Co má dělat chudý venkovský řemeslník, jestli může vyrábět pouze drahé šmejdy a nemůže se dostat na úroveň souseda, který vyrábí dobře, rychle a levně?

Jsou zde dva přístupy.

První: vyhlásit bankrot a pokusit se osvojit si jiné povolání, třeba pasáka vepřů.

Druhý: nějakým způsobem nadělat sousedovi škodu, aby se i jeho výroba stala stejně mizernou a drahou. V krajním případě pak zapálit konkurentovu dílnu. Nebylo by špatné si na něho samotného počkat v doubravě a potichoučku ho praštit sekyrkou.

Co mají dělat nejmoudřejší vůdci velikého státu, kteří vytvořili neživotaschopný ekonomický systém socialismu? Co dělat, jestliže jejich ekonomika nevydrží konkurenci s rozvinutými zeměmi, když není s to zajistit obyvatelstvu přijatelnou životní úroveň?

Vůdci mají dvě východiska.

První: přiznat chybu pomýleným, vyhlásit bankroty. A zapsat se jako pasáci vepřů.

Druhá cesta…

Problém je pouze v tom, že konkurenti jsou na celém světě.

Jsou dívky na zavolání.

Jsou chlapci na zavolání.

Jsou také akademici na zavolání. Akademici lehčích mravů. Přemýšlejí v místech Alexandrovského sadu u Lubjanského náměstí (Lubjanka – známa väznica v Moskve. Pozn. red.). Hodí se to do krámu kremelské obsluhy.

Akademici tedy na výzvu radostně souhlasí s tím, že Lenin a Trockij byli fanatiky světové revoluce. Nejen teoreticky, ale i prakticky.

Je to tak, doplňuji, avšak již počátkem dvacátých let moc v sovětském Rusku uchvátil Stalin. Soustředil ve svých rukou nesmírnou moc. Stalin se zřekl myšlenky světové revoluce. Budoval socialismus v jedné zemi… Proto se nechystal nikoho napadnout.

Zní to přesvědčivě.

Pro ty, kteří Stalina nečetli.

Ale je možné, že i když nečetli Stalina, lze se dovtípit, že argument socialismu v jedné zemi pokulhává… Stalin opravdu budoval socialismus v jedné zemi. A počátkem třicátých let socialismus vybudoval. Tento bod programu Stalin splnil. Co bylo jeho dalším záměrem? To je otázka.

Namítají mi, že v Sovětském svazu nebyl žádný socialismus. Byla zde totální moc byrokracie a tajné policie. Byly to koncentráky. Masové vyhlazování lidí. Neprodyšné hranice. Hordy udavačů. Hlad. Nedostatek všeho. Pětikilometrové fronty. Právě tohle je socialismus?

Toto je socialismus.

Skutečný.

Socialismus, jestli se máme řídit Marxem – pak je to rovnost. Cestu k rovnosti ukázal Marx jasně a přesně: odstranění soukromého vlastnictví.

Stalin pokračoval ve velikém díle Marxe, Lenina a Trockého, odstranil soukromé vlastnictví. Postavil ho pod kontrolu státu, tzn. pod kontrolu státních struktur, tzn. pod kontrolu úředníků, tzn. byrokracie.

A pětikilometrové fronty – to je přímý důsledek byrokratické (tj. socialistické) metody řízení hospodářství. A koncentrační tábory jsou nevyhnutelným důsledkem těchto příčin. Kam přikážete poslat ty bezvýznamné lidičky, kteří vystupují proti vůli byrokracie, tj. proti státnímu řízení hospodářství, tj. proti socialismu, proti spravedlnosti a rovnosti?

Ty je třeba převychovat. Prací. Proto se tábory nazývaly nápravné pracovní tábory.

Abychom nezapomněli, Marx nesliboval lidem život bez vlády byrokracie, střílení, hladu, zimy a front. Čtěte jeho práce. Hledejte takové sliby. Dívejte se, nenajdete! Sliboval koncentráky. A naléhavě doporučoval.

Stalin se řídil Marxovým a Leninovým odkazem. Když zajistil šťastný život národům své země, hleděl vpřed. Hlavní věc pro něho byla, jak získanou svobodu a dosažené štěstí uchránit?

Stalinův plán: „Projekt razí místo hesla Spojených států evropských heslo federace odpadlých a odpadajících rozvinutých zemí a kolonií od imperialistického systému sovětských republik, stojících ve svém boji za světový socialismus proti světovému kapitalistickému systému.“ (Projev na schůzi stranického aktiva Leningradské organizace VKS/b/ 13. 7. 1928)

Stalinovi byla málo pouze jedna Evropa. Musel mít socialismus světových rozměrů. Cesta ke štěstí je přímá: odpoutat od kapitalistického systému jak rozvinuté země (nejen evropské), tak i kolonie, postavit je na cestu socialismu a sjednotit je ve federaci, která povede boj za vítězství ve světovém měřítku.

Zde musím opět vzpomenout akademiky na zavolání a na jejich objasňování příčin vzniku druhé světové války. Označení akademikové nás odkazují k jedné větě Hitlerovy knihy, z níž vyplývá, že se mu strašně chce žít v zemičce na východě.

Tato věta v Hitlerově knize opravdu je. Ale zeptám se moudrých s vysokým čelem: „A vy jste Marxe náhodou nečetli? Lenina s Trockým? A Bucharina a Frunzeho? A Skljanského se Zinovjevem? S pracemi soudruha Stalina také není na škodu se seznámit.

A kým byl Hitler ve dvacátých letech, kdy psal Mein Kampf? Kdo ho znal? Kdo se mohl tehdy zaručit, že přijde jednou k moci?

Avšak Stalin byl již v polovině dvacátých let neomezeným diktátorem ohromné země. Pod jeho kontrolou byly nesmírné zdroje, nevyčíslitelné bohatství, plně militarizovaná země, průmysl orientovaný pouze na výrobu zbraní, 170 milionů otroků. Kromě toho měl Stalin Kominternu – mezinárodní organizaci prodejných padouchů a odpadlíků, ochotných na příkaz Kremlu vystoupit proti zájmům vlastních zemí a národů, kteří vedli podvratnou činnost proti všem zemím světa.

A uvedené Stalinovo vystoupení není nic jiného než vysvětlení bojového programu Kominterny svým poddaným a jejího konečného cíle – ustavení vlády nad celým světem.

Souhlasíme: sen o zemích na východě je jedno, celý svět je něco jiného. Jiné měřítko.

O zemích na východě snil Hitler, když zabíjel čas na palandě, avšak neměl žádné prostředky své sny přeměnit v život.

O hlavním cíli podrobit si celý svět se suverénní diktátor Sovětského svazu zmiňoval, když měl pod svou mocí lid, průmysl, nevyčerpatelné zdroje, armádu velké země a mnohotisícovou podvratnou agenturu ve všech zemích světa.

Nebude polemizovat o tom, zdali měl Stalin možnost obrátit na cestu k socialismu Evropu, Asii a celý svět. Jaký užitek je z našich sporů? Hlavní věc je, že samotný Stalin věřil v takovou možnost. Hlavní věc je, že národní zájmy své země a jejího lidu bezvýhradně podřídil zájmu mezinárodnímu.

O nutnosti vybudování socialismu ve světovém měřítku mluvil Stalin ještě v roce 1917, když svobodník Hitler ještě o žádných zemích na východě nemohl snít. Hitler tehdy roznášel hlášení z týlu na frontu a zpět, zatímco Stalin byl členem vlády sovětského Ruska.

Možná, že potom Stalin změnil svůj vztah ke světové revoluci?

Ne, nezměnil. Až do smrti zůstal věrný ideálům socialismu.

Nás však zajímá čas v předvečer druhé světové války. Otevřete svazky Stalinových děl, čtěte jeho projevy z tohoto období. Stalin vytrvale opakuje ve všech svých pracích, vystoupeních a projevech hlavní myšlenku: definitivní vítězství socialismu v jedné zemi je možné! Sovětský svaz je toho skvělým příkladem. V Sovětském svazu byl socialismus vybudován definitivně.

Avšak úplné vítězství – to ještě není definitivní vítězství. Jsme obklopeni nepřáteli, kteří se určitě pokusí silou zbraní svrhnout naše nej pokrokovější zřízení na světě.

„Definitivní vítězství socialismu je nejúplnější zárukou restaurace buržoazních vztahů a je možné pouze v mezinárodním měřítku.“ (J. Stalin, Pravda, 14. 2. 1938)

O tom, že Stalin neustoupil od myšlenek Marxe a Lenina ani o krok, je možno usuzovat podle jeho děl.

Počínaje rokem 1918 Stalin jako jeden z vůdců sovětského Ruska se aktivně zúčastnil pokusů o uskupení socialistického řízení v Ázerbajdžánu, Gruzii, Arménii, Finsku, Německu, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Rakousku, Itálii, Mongolsku, Argentině a jiných zemích.

V roce 1924 nad Leninovým hrobem pronesl slavnostní přísahu o rozšíření Sovětského svazu. A své slovo dodržel.

V druhé polovině třicátých let, když se stal plnoprávným vládcem Sovětského svazu, se Stalin pokusil nastolit socialismus ve Španělsku.

V roce 1939 Stalin se s použitím síly podruhé pokusil vrátit Finsko na cestu socialismu.

V roce 1940 vrátil na tuto cestu Estonsko, Litvu a Lotyšsko, Moldavsko, západní Ukrajinu, západní Bělorusko a severní Bukovinu.

Potřeboval dostat pod svou kontrolu dánské průlivy pro vstup do Severního moře, černomořské průlivy Bospor a Dardanely, základny v Perském zálivu, oblasti jižně od Baku-Batumi, tj. východní Turecko, severní Írán a Irák.

V srpnu 1941 dostal Stalin pod kontrolu polovinu Íránu.

Hitler Stalinovy plány narušil. Jakmile Stalin odrazil útok Německa, s novou silou se vrhl, aby přiměl „osvobozené“ země na cestu k socialismu.

V roce 1944 Bulharsko.

Dále pak Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, Albánii, východní Německo…

Šel by i dále. Avšak Američané měli atomovou bombu. Pouze tato skutečnost zastavila vítězný pochod Rudé armády.

Byl zde ještě „íránský Ázerbajdžán“. Avšak opět existence jaderné bomby v arsenálu USA zachránilo miliony lidí od šťastného kolchozního života.

Avšak i přes bombu přivedl soudruh Stalin na cestu socialistického rozvoje ČÍNU! To není maličkost. A také severní Koreu a severní Vietnam.

V roce 1949 byl založen vojenský pakt NATO. Cíl byl čistě praktický – uchránit Řecko a Turecko před stalinským náporem.

Stalin zařídil blokádu Západního Berlína, tzn. se pokusil nasměrovat ho správnou cestou.

Je toto všechno podobné socialismu v jedné zemi?

Když zabili Stalina, odhalili jeho zločiny, Stalinovi posluhovači pokračovali ve velikém díle Marxe, Lenina, Trockého a Stalina.

Fanatikem světové revoluce a podmanění celého světa byl Žukov. Do něho se jaderné zbraně považovaly jako zbraně k zachování míru, jako zbraň potlačování nebo odplaty. Cílem jaderných zbraní byla města – rukojmí. Prvním příkladem byla Hirošima.

Útok, obrana, ano a celá válka při takovém rozložení ztrácely smysl: jaký význam mají vítězství na frontě, když nepřítel změní naše města v radioaktivní prach?

Ale i v Sovětském svazu se objevila jaderná zbraň a přitom vystoupil Žukov: „Nechť nepřátelé obrátí naše města v popel, my přesto budeme útočit! Své jaderné zbraně budeme používat nejen pro zadržování nepřítele, nejen pro ničení jeho měst a vyhubení jeho lidu, ale i pro řešení nejsložitějšího útoku agresivní války – pro proražení jeho fronty. Udeříme speciálními střelami na jeho obranu a podnikneme průlom přímo přes epicentrum výbuchu sty a sty tanků, tisíci automobily, desítkami tisíc našich vojáků!“

„Nemožné. Je to také velmi možné! Podívejte se, ukážu vám!“

A ukázal. Uspořádal cvičení v roce 1954. Vybudoval nepřátelskou obranu. Posadil do zákopů psy, ovce, berany, krávy, koně. Práskl do rajónu obran bombu. Radioaktivní mrak pomalu stoupal za obzor, prach se bude celé hodiny usazovat. Stojí za to čekat? Čekat se nevyplatí. Nepřítel může průlom uzavřít. Ve válce je čas to nejdražší. Vpřed, děcka! Pod černý mrak!

Veliký stratég proměnil čtyřicet tisíc mladých zdravých sovětských mužů v impotenty. Kvůli experimentu. Zato však dokázal, že jadernou zbraň je možno využít pro prolomení obrany. Zdálo se mu to přece tak jednoduché. Není třeba tajně shromažďovat stovky dělostřeleckých baterií na malém kousku země, není třeba přivážet desítky tisíc tun munice. Tím vyzrazujeme své úmysly, v tom se ztrácí moment překvapení. K čemu to všechno, jestli si vystačíme s jednou bombou. A přihnul si! A vpřed! Pro štěstí celé země!

Po tomto cvičení bojovníci za štěstí národa duševně okřáli: ne vše je ještě ztraceno! Budeme i nadále odtrhávat z kapitalismu kousky. Někde cestou spiknutí. Někde podplácením. A když to bude třeba, pak osvobozujícím tažením!

Šli a jeli. Alžírsko, Egypt, Libye, Sýrie, Kongo. Indonésie…

A k čemu je nám Indonésie?

A pak hned všechny země na východě, západě, na jihu. Jenom na sever nešli. Protože na sever od Sovětského svazu již nic není. Severněji žijí pouze lední medvědi.

Tak se soudruzi rozmáchli, rozmáchli se tak, aby ovládli země na jih, východ a západ, protože blesková válka hitlerovského chef d’oeuvru vybledla. Jak by ubohá knížečka Mein Kampf mohla soupeřit s Programem Komunistické strany Sovětského svazu, přijatém na historickém XXII. sjezdu KS SSSR!
Adolf – to nebyl žádný rozmach. Nedotáhl to do velkoleposti našich plánů a cílů. Nedotáhl. Snil Adolf o územích na Kubě? Sotva. Ale naši o nich snili. A pohádku učinili skutečností. A našemu lidu stačila pouze Kuba?

To se dostal do pěkné kaše!

Kvůli socialismu na Kubě byl soudruh Chruščov ochoten přetřít celý svět uranovým prachem. A k čemu je nám Kuba? Je to národní zájem? V naší zemi má polovina škol záchody venku. O přestávkách běhají dívenky sedm či osm zim na takové záchody, potom jsou celý zbývající život neplodné. Národní zájem – zavést do škol teplé záchody. Aby národ nevymíral. A my jsme se stále více starali o vítězství socialismu ve Venezuele. A ještě připřáhnout k našemu vozu Chile. Pro úplné štěstí.

„Na podporu národně osvobozeneckého a komunistického hnutí v letech 1950-1980 se vrážely stovky miliard dolarů bez jakýchkoli pozitivních výsledků pro zvyšování blahobytu sovětského lidu.“ (Krasnaja zvezda, 11.-17. 3. 2009)

Nezapomínali ani na hlavní nepřátele. Z prostředků, které nepřipadly sovětským léčebným ústavům a školám, si užívala Komunistická strana USA. A ještě mnoha jiných, jí podobných. Po pádu komunismu byly zveřejněny některé účty: kolik milionů dolarů francouzským bratrům, kolik brazilským… Seznam je dlouhý, předlouhý. A milionů mnoho, přemnoho. A tato malina se opakovala každý rok. Desetiletí. A pod seznamy jsou podpisy soudruhů Andropova, Gorbačova a dalších soudruhů.

Vysvětlete, mudrci, jak tuto pakáž spojit se socialismem v jedné zemi? I kdyby budovali v jedné zemi ze závisti celému světu. Tak tomu nebylo. Rozdávali poklady nalevo napravo.

A kdo si nepřál socialismus, toho potlačili tanky. A doma v Novočerkassku topili demonstrace dělnické třídy v krvi. A v Budapešti. A v Praze. A ve Varšavě. A v Berlíně.

Jestli by byl socialismus v jedné zemi, tak by ho i v jedné zemi topili. Proč tedy Polsko a Maďarsko?

Avšak kvůli obecnému blahu nelitovali naši vůdci ani biče ani cukroví. Koho nerozmačkali tanky, toho lákali sladkými mrkvičkami. Například. Jednou propukla v Británii stávka horníků a sovětští horníci jim posílají bratrskou pomoc. V devizách. Miliony. Pro vítězství pracujícího lidu. Pro porážku prokletého kapitalismu.

A ještě sovětští diplomaté v civilu převzali pět prověřených soudruhů z britských komunistických odborů a odvezli je do sovětského sanatoria pro pracující třídu. Obdivujte. Vracejí se s vyvalenýma očima. Po všech telefonních linkách BBC se překotně vypráví, jak v Sovětském svazu žije vítězná dělnická třída: pláže na Černém moři jsou přepychové, čisťounké a nikdo tam v srpnu není, odpočívejte, nabírejte sil. Čluny a jachty jsou vám k službám. S posádkami. S ženskými. Vše zdarma. Hotelové pokoje pouze nejvyšší luxus. Šampaňské proudem. Jestli se někomu zachce whisky, pak i tohoto nektaru je tu dostatek. Přemíra. Žranice – ani nejlepším restauracím v Edinburghu a Bristolu se nic podobného nesnilo… A tanec do rána. S urozenými babami. A květin, květin je tu úplné moře. Viděl někdo, jak děti pracujících v SSSR odpočívají! A jaký dohled nad nimi! K dispozici jsou i lékaři i psychologové i zdravotní sestry s chůvičkami i trenéři s průvodci…

Kdybychom my v Británii mohli horníkům zajistit takový život!

I soudruzi v Ústředním výboru KSSS pracovali do roztrhání na oslavu štěstí všeho lidstva. V roce 1979 tajemník ÚV KSSS soudruh Boris Ponomarjov se veřejně chvástal, že v posledních letech se do sovětského kurníku podařilo zahnat Vietnam, Kambodžu, Laos, Angolu, Mosambik, Guineu-Bissau, Etiopii, Nikaraguu a Jižní Jemen.

O Afghánistánu se však nezmínil. Nezmínil se, protože na Afghánistán ještě tehdy nepřišla řada. Rodný Afghánistán pomáhali osvobozovat teprve za šest měsíců.

A akademikové nám říkají, že se Stalin zřekl myšlenky světové revoluce. Avšak důkazy neuvádějí.

Nyní si připomeňme to hlavní!

Dne 22. června 1941 zasadil Hitler Sovětskému svazu smrtelnou ránu. Po tomto úderu boj Sovětského svazu za uchvácení celého světa byl pouze bojem zadních vojů poražené armády, která hanebně prohrála válku. Veškerá poválečná činnost kremelských vůdců a stratégů je pouze bezmocné cvakání zlámanou čelistí. Síly Sovětského svazu byly podlomeny, průmyslový potenciál byl rozvrácen, statisíce a miliony nejnadanějších, nejpracovitějších, nejrozumnějších, odvážných a čestných lidí zahynuly ve válce, jež našemu lidu nebyla vůbec zapotřebí. Kdyby kremelští vůdci tuto válku nerozpoutali, všechny tyto miliony lidí by byly naživu, pracovaly by pro blaho své země, zanechaly by po sobě životaschopné generace.

Avšak oni položili své životy. Protože vůdci usilovali pokračovat v boji za podrobení všech zemí na světě a opírali se pouze o síly těch, kteří zůstali naživu.

Po druhé světové válce Stalin a všechny ty, kteří vládli o Sovětském svazu po něm, zadržovala pouze americká jaderná síla, spojená hospodářská, politická a vojenská síla celého světa – od Turecka po Norsko, od Spojených států po Japonsko.

A na jaře 1941 neexistovala ještě žádná americká jaderná síla. Nedržela Stalina na uzdě. A neexistovala společná síla všech zemí. Naopak, svět byl vystaven chaosu druhé světové války. Přitom Spojené státy byly Stalinovým spojencem. 27. května 1941 prezident Spojených států F. D. Roosevelt oznámil v rozhlasovém projevu k občanům Spojených států, že USA budou pomáhat jakékoli zemi, která povede válku proti Německu. Sovětský svaz ještě s Německem nebojoval, avšak dodávky strategického materiálu ze Spojených států do Sovětského svazu šly stále se zvyšujícím tempem od podzimu 1940.

A tady byl pro Stalina okamžik uskutečnit vítězné osvobozenecké pochody.

Pomysleme, jak daleko by mohl dojít soudruh Stalin, jenž se opíral o svěží síly velké země. Stalina nikdo nezadržoval. Spojené státy podporovaly Stalina, podněcovaly ho k osvobozeneckému pochodu do Evropy a zaručovaly mu nezištnou a bezmeznou hospodářskou, politickou a vojenskou pomoc.

V Sovětském svazu teze Marxe, Lenina, Trockého a Stalina o tom, že vítězství proletariátu může být zajištěno pouze světovou revolucí, byla jasná a všem srozumitelná.

Opakovali ji vůdci všech stupňů, ideologové, agitátoři, spisovatelé, básníci.

V druhé polovině třicátých let zazářila nad Sovětským svazem s novou silou myšlenka obrany našeho štěstí poskytnutím pomoci třídním bratrům v jejich boji za světlou budoucností. V zemi zahřměly básně a písně o tom, jak dojdeme až ke Ganze, o Poslední republice, o Poslední kótě, na níž naši bojovníci vztyčí rudý prapor, o Posledním pohraničním sloupu, který naši vojáci smetou:

Nyní s bolestí vzpomínáme na osud,
na těžký úděl bratrů v cizině.
O jak ti, můj synu, závidím!
Až uslyšíš naši svobodnou melodii,
nebude ani hoře, ani prokletí.

V celé zemi jako sluncem zalitém sadu
budou žít potomci a velebit svou práci.
A možná v roce dva tisíce
budou číst tyto svobodomyslné verše…

Dále se pokračovalo v podobném duchu.

Je to tvorba Valentina Ložina (Básně o budoucnosti, Leningrad, 1937). Velký básník závidí synovi, vždyť na své vlastní oči spatří štěstí všech národů, které budou žít v jedné socialistické rodině bez hranic a pohraničních sloupů. Ale i příští generace při četbě těchto svobodomyslných veršů budou závidět básníkovi, jemuž se poštěstilo žít v nádherné době roku 1937 a být současníkem velkého vůdce, který připravoval osvobození lidstva.

* * *

Strategie je službou politiky.

Politika dělá strategii příkaz: připravit teorii a zajistit v praxi přeměnu Svazu sovětských socialistických republik ve Vsesvětový svaz sovětských socialistických republik.

První byla na řadě Evropa. Potom Asie. Dále pak všude.

Volbu rudí vojevůdci neměli. Ovládnout celý svět nelze. Zbývala pouze strategie zdeptání.

Zdroj: Viktor Suvorov – Poslední republika III – Porážka

O ::prop

Pridaj komentár