Domov / Hlavná strana / Čítanie / Roosevelt a Sovětský svaz

Roosevelt a Sovětský svaz

svenhedinZvláště horlivou činnost začal Roosevelt vyvíjet po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem. Současné přátelství je v nápadném kontrastu k dosavadním vtahům mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

V první světové válce byly carské Rusko a demokratické Spojené státy společným nepřítelem Ústředních mocností. Po bolševické revoluci uvalila Dohoda za součinnosti Spojených států na Sovětský svaz blokádu. Pomocnou akcí pro ruské děti se Spojené státy snažily zmírnit nouzi, která byla sice především vyvolána občanskou válkou, ale zčásti také zmíněnou izolací a blokádou. Když na naléhavé prosby tehdejšího sovětského komisaře zahraničí Čičerina Anglie, Francie a Itálie blokádu odvolaly, Spojené státy při trestním opatření setrvaly.

V intervenční válce, vedené Spojenci po revoluci na podporu bílých pod vedením Denikina a Kolčaka, pronikla vojska Spojených států až k Bajkalskému jezeru ve Východní Sibiři. Bolševici se po svém konečném vítězství snažili dospět k nějaké shodě se svými dřívějšími spojenci a dokonce slibovali uznat a převzít finanční závazky carského režimu vůči Spojeným státům. Není zcela jasné, zda byl Wilson ochoten k dohodě, která by se musela projevit oficiálním uznáním Sovětského svazu, jak tvrdil jeho zvláštní emisar William Christian Bullit, který je nyní považován za Rooseveltova důvěrníka. Jak se zdá, Sověti tomu věřili, protože jmenovali vlastního delegáta ve Washingtonu L. Martense velvyslancem. Jeho pověřovací listiny však státní departement nepotvrdil. V pozdějších letech Sovětský svaz znovu nabízel navázání normálních mezistátních styků, ale až v říjnu 1933 zaslal Roosevelt Kalininovi příslušné pozvání.

Oficiálním mezistátním vztahům, které tudíž Spojené státy navázaly mnohem později než ostatní velmoci, předcházely styky hospodářské. Při svých obchodech se Sověti mohli spoléhat pouze na příležitostnou podporu amerických obchodních komor. Americké obchodní kruhy ovšem měly zájem na velkém trhu Sovětského svazu. Nechtěly připustit, aby smetanu sebrala evropské konkurence, a domácí hospodářská krize je nutila hledat nové trhy. Výstavba sovětského průmyslu s pětiletkami jim k tomu nabízela možnosti. Když konečně roku 1933 pozval Roosevelt Sovětský svaz k jednání o mezistátních stycích, byl k tomu zřejmě veden prudkým poklesem americko-ruského obchodu, který byl do té doby hodně rozsáhlý. Zmíněný propad byl částečně důsledkem zákona o dumpingu, který požadoval, aby dovozci podali důkaz, že zboží ze Sovětského svazu nebylo vyrobeno nucenou prací vězňů, dílem byl také následkem nízkých cen ruského dřeva, které dopadaly na americký dřevařský obchod. Sověti odpověděli omezením objednávek amerického zboží.

Po oficiálním uznání Sovětského svazu odešel W. C. Bullit do Moskvy jako první velvyslanec Spojených států. Ani jemu se však nepodařilo navázat přátelský poměr. Americko-sovětské vztahy se brzy ještě zhoršily, protože Spojené státy požadovaly zaplacení několika set milionů dolarů z pohledávek soukromých finančníků i 187 milionů dolarů, které poskytly jako půjčku Kerenského vládě. Vyjednávání skončila nezdarem, obchod nadále klesal, a byl oživen až dojednáním hospodářské dohody z července 1935.

Mezistátní vztahy zůstávaly i nadále chladné a 1. srpna 1940 sovětský ministr zahraničí Molotov o poměru ke Spojeným státům řekl v jediné větě: „O našich vztazích se Spojeným státy nebudu podrobněji mluvit, už jen proto ne, že se o nich nedá říci nic dobrého.“ Měl tím na mysli, jak ostře Spojené státy odsoudily sovětské přepadení pobaltských států a hlavně Finska, které se za rusko-finské války těšilo v Americe mimořádným sympatiím. Molotov dále narážel na „morální embargo“, jímž Spojený státy hrozily Sovětskému svazu od roku 1939.

Cokoli nějak souviselo se Sovětským svazem, bylo v Americe ostře odmítáno. Pouze v zimě 1936/1937, kdy Stalin zavedl něco jako „ústavu“, došli někteří Američané k přesvědčení, že Sovětský svaz zamýšlí obrat k demokracii. Brzy však svůj omyl poznali. Komunistické nálady mezi dělnictvem i v salonech se ve Spojených státech rázně potíraly. Předák malé komunistické strany skončil ve vězení, údajně pro nepatrný daňový přestupek, ve skutečnosti však pro udržování styků se Sovětským svazem. Také v amerických religiózních kruzích odsuzovali to, na co se nyní rázem zapomnělo, totiž propagandu ateismu a povraždění obrovského počtu duchovních.

Uzavření německo-sovětského paktu o neútočení v létě 1939 přijímali ve Spojených státech různě. Někteří v něm viděli společnou zradu dvou totalitních států na ideálech demokracie, jiní se zase obávali, že bude Amerika vytlačena z ruského obchodu. Jisté je tolik, že se tím Sovětský svaz nestal ve Spojených státech oblíbenějším.

Stanovisko Spojených států se však rázem změnilo 22. června 1941, když Německo vypovědělo Sovětskému svazu válku.

Ještě než začnu o svém osobním postoji k Sovětskému svazu, zmíním několika slovy, jak jsem se poprvé seznámil se starou ruskou říší. Nejsem žádným cizincem na největším kontinentu světa, v jehož západním pohraničí se začátkem léta 1941 shromažďovaly nepřehledné hordy se záměrem vrhnout se na Evropu a přinést jejím národům prokletí, jež bylo osudem ruské inteligence, Ingrijců, Karelů, pobaltských národů, Poláků i nesčetných dalších nešťastných národů hned poté, kdy by bylo Německo dostatečně vyčerpáno válkou se západními mocnostmi.

17. srpna 1885 jsem poprvé vstoupil Spasitelovou branou (Vorota Spasitěla), procházel jsem uličkami Kremlu a naslouchal božskému hlasu stříbrných zvonů Ivana Velikého. Naposled jsem byl v slavném městě velikých knížat a carů 10. dubna 1935. Během tohoto půl století jsem tam býval často, a nikdy jsem při průjezdu Moskvou nemohl vynechat prohlídku historických sbírek, Uspenské katedrály a carského paláce, kde Ivan Hrozný roku 1581 zavraždil svého syna a kde se stále vracela ozvěna nelidské krutosti a mučení. Viděl jsem sršet jiskry z kostrbatého dláždění v Kremlu pod kopyty koní statných kozáků Buďonného, a na pozvání lidového komisaře Čičerina jsem seděl mezi diváky ve „Velkém divadle14, kdy maršál Buďonnyj z jeviště ohnivě líčil, jaká hrozná zkáza postihne každého, kdo by překročil hranice Sovětského svazu.

Na Rudém náměstí se ve stínu bizarní, ale překrásné katedrály Vasilije Blaženého, díval car Petr, jak se hlavy povstaleckých střelců kutálely do písku pod sekerami katů. A na stejném náměstí uspořádal Petr Veliký po bitvě u Poltavy triumfální vjezd do hlavního města v čele vítězných vojsk. V triumfálním pochodu šel v čele kolony zajatců říšský rada a polní maršál hrabě Gustav Rhenskjöld, vítěz od Wadowic.

Nejméně patnáctkrát jsem procestoval ruskou říši od Petrohradu po Vladivostok, od Irkutska až po Taškent, od Jekatěrinburku až po Sevastopol. V letech 1885-1886 jsem žil osm měsíců v Balakhaném u Baku. Na saních jsem projel lesy východní Sibiře šest let před postavením transsibiřské železnice a skvěle jsem nocoval v chudých selských obydlích na Sibiři i v kirgizské stepi mezi Orenburgem a Aralským jezerem v Turkestánu. Na všech svých cestách jsem si zamiloval ruského rolníka i prostý, nenáročný a chudý ruský lid, pohostinné, poctivé a dobrosrdečné lidi, kteří si žádají jen klid, aby mohli pracně pěstovat zeleninu a orat své pole. Dnes se bojí mluvit otevřeně i mezi čtyřma očima. Poznali, že i stěny mají uši. Oloupili je o pole i dobytek, a na vlastní oči věděli, jak beze stop zmizeli jejich sousedé a druzi, jejich synové a bratři.

A právě s jejich katem Josefem Vissarionovičem Džugašvilim alias Stalinem uzavřeli Churchill a Roosevelt spojenectví za jediným účelem, zničením Německa.

Když Finsko po přepadení Sověty 30. listopadu 1939 statečně bojovalo v zimním tažení o život a svobodu, a tři měsíce odolávalo zdrcující přesile, poskytl americký lid Finsku mravní i materiální pomoc, a stejně jako Velká Británie sledoval s obdivem a nadšením průběh nerovného boje.

V zimě 1941-1942 Velká Británie na nátlak Sovětského svazu vyhlásila Finsku válku, a Amerika chce Finsko donutit, aby se Sovětskému svazu podrobilo!

Zde se mi vrací historická reminiscence. Před sedmi sty lety byla Evropa v situaci, která se v mnohém přesně podobá dnešní. Ale již předtím jako bouře z hlubin asijských stepí vyrážely divoké hordy a vraždily, pálily a plenily. Roku 451 hunský král Attila se svými vojsky zaplavil západořímskou říši, pošel podrobeným Německem, s půl milionem jezdců překročil Rýn a vtrhl do Galie, kde byl nakonec římským vojevůdcem Aetiem na hlavu poražen.
V letech 1237-1241 se Džingischánův vnuk chán Batú hnal se svými jezdeckými hordami Ruskem od Volhy přes Moskvu do Novgorodu opačnou cestou, než kterou nyní postupují německá vojska. Mongolské hordy tehdy prošly Podolím, Besarábií, Sedmihradskem, Valašském, Dobrudžou, Bulharskem, Srbskem, Slavonskem, Uhrami i severní Itálií. Další tlupa táhla Polskem na Vratislav a Lehnici, a třetí se valila Litvou, Pruskem a Pomořanskem.

A stejně jako byl chán Batú před sedmi sty lety pro Evropu a křesťanstvo metlou, stal by se takovou metlou i Stalin, který se svými pohůnky se právě v minulých letech chystal naprosto zničit náš světadíl – jen s tím rozdílem, že jeho vyhlazovací válka proti západní civilizaci by byla sedmkrát horší než řádění Mongolů. Už se pevně usadil ve Finsku, Pobaltí, v Polsku, Bukovině a Besarábii a přichystal si pancéřové obludy pro zhoubné tažení Evropou. Takový podnik svou děsivostí přesahuje všechny hranice lidské fantazie. A se Stalinem se bez váhání spojili pohlaváři anglo-amerických národů.

Jediný z knížat tehdejší doby, který rozpoznal strašlivé nebezpečí, jímž mongolský vpád ohrožoval Evropu, byl jako i nyní hlava Německa, Bedřich II., korunovaný roku 1215 v Cáchách na německého císaře. Papež Řehoř IX. jej dal dvakrát do klatby, byl křižákem, a měl na svou dobu nadprůměrné vzdělání. Byl mimořádně inteligentní a bystrý, a na svém sicilském dvoře si od učených mužů nechával referovat o současných událostech. Celé Rusko bylo tehdy v krvi, svaté město Kyjev leželo v troskách, Polsko bylo rozdrcené a celé Uhry zpustošené. Na hranicích Německé říše neodolali strážci Evropy nepřehledným jezdeckým hordám, které přitáhly z Asie. Lid i knížata, duchovní i mniši úpěnlivě prosili o Boží pomoc, nařizovaly se posty a svolávala křížová tažení.
Císař Bedřich zaslal svému švagru, anglickému králi Jindřichovi III. dopis, který mohl být stejně tak dobře napsán na jaře 1941:

„Císař Bedřich by rád obrátil pozornost anglického krále na věc, týkající se Římské říše i všech věrných křesťanských království, a ohrožující veškeré křesťanstvo všeobecnou zkázou. Barbarský národ, zvaný Tataři, se šíří jako zhoubná rakovina. Je to soud Páně k potrestání a polepšení jeho lidu. Přichází zkáza, zpustošení bohatých zemí, přičemž není šetřeno ani pohlaví, ani stáří, ani důstojnosti osob, a to národem, který chce všechno ostatní lidstvo vyhladit a sám vládnout svým neslýchaným počtem a mocí. Tataři, zplozenci pekel… se náhle přivalí jako hněv Boží, hrdé říše jsou pustošeny a jejich obyvatelé kruté zabíjeni… Uhři se svými rytíři i duchovními byli všichni pobiti v tak krvavé lázni, že jsme o podobné nikdy ani neslýchali.“

Dále píše císař o zprávách, které dostal od českého krále i od rakouského a bavorského vévody o třech proudech Mongolů, postupujícími Polskem, Moravou a Uhrami:

„Bázeň a chvění před jejich běsněním všechny naplňuje a rozechvívá. Těžká situace vyžaduje se jim postavit na odpor, protože nebezpečí je doslova za dveřmi. Proti všeobecné zkáze a zpustošení celého světa, a zejména proti zničení křesťanství, je třeba rychlé pomoci a osvobození.“

Císař svými dopisy napomíná anglického krále i ostatní panovníky, a varuje: „Mezi panovníky musí panovat mír a svornost. Nesvornost, která již tolikrát přinesla křesťanstvu neštěstí, dnes musí ustat, musí se sjednat všeobecná dohoda, aby byli barbaři zastaveni, protože kdo je před nebezpečím varován, je proti němu i obměn. Nelze dopustit, aby se společný nepřítel radoval, že mezi křesťany panuje taková nejednotnost, která mu upravuje cestu.“

Císař si pak stěžuje na papeže, který intrikuje proti jeho cti a pověsti místo toho, aby použil církevních zbraní proti pohanským Tatarům. Ve svém listu říká: „Zapřísaháme Vaše Veličenstvo jménem společného nebezpečí i jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste se Vy sám i Vaše říše měli na pozoru – k čemuž Vám popřej Pán plného zdaru – a abyste rozvážně, prozíravě a s veškerou pílí brzy připravili oddíly statečných rytířů i dalších ozbrojených houfů. O to Vás prosíme jménem prolité Kristovy krve i rodinných svazků, které nás pojí. Umožněte, aby se rytíři dobře připravili a moudře a mužně po našem boku bojovali za osvobození křesťanstva od barbarů, jež se právě chystají proniknout přes hranice Německa, které je takřka branou křesťanstva, aby tak mohlo být spojenými silami dobyto vítězství ku chvále Pána. Kéž Vaše Veličenstvo nepomine lhostejně tyto věci nebo je neodloží stranou. Kdyby totiž – nechť tomu Bůh zabrání – vnikli Tataři bez překážek do německých zemí, pak se musejí mít na pozoru i jiní, aby se bouře jako blesk neobjevila také před jejich vlastním prahem. Věříme, že se všechno událo jako soud Páně, protože svět se stal v sobě nejednotným a natolik zvlažněla láska mnohých, kteří měli víru hlásat a zachovávat. Jejich příklad nakazil svět lichvou i mnoha jinými způsoby simonie a lakomství. Nechť se tedy má Vaše Výsost na pozoru, a zatímco společný nepřítel běsní mezi sousedními národy, ať moudře uváží, jak tomu odporovat. Přišel totiž ze své země s úmyslem… podrobit si všechny západní země – čehož nás Pán ušetři – a zničit, vyplenit víru v Krista a v jeho svaté jméno.“ Řadou snadných vítězství vzrostla šílená domýšlivost Tatarů a posílila jejich přesvědčení, že mohou porazit celý svět a z králů a knížat udělat své otroky. Císař v listu vyjadřuje naději, že barbaři, kteří vytáhli ze svých „pekelných doupat“, budou spojenými vojsky západních zemí rozdrceni a uvrženi do Tartaru. (V řecké mytologii část podsvětí, kde si provinilci odpykávají své tresty; pozn. překl.) Jejich slepý osud, ba sám satan se musí střetnout s vítězným orlem císařské Evropy…

„Německo, které se chutě chápe meče, Francie, matka a strážkyně rytířstva, válečnické a silné Španělsko, bohatá Anglie, mocná svými odvážnými many a dobře vyzbrojenými koráby, i všechny ostatní hrdé a slavné země na západě nechť s radostí pošlou své znamenité rytířstvo pod znamením spasitelného kříže, kterého se obávají nejen buřiči, ale i samotné šiky satanovy.“

Apel německého císaře na anglického krále zůstal nevyslyšen. Tehdy jako i nyní po sedmi stoletích zůstala Anglie lhostejná k osudu, který by čekal všechny křesťany v Evropě, kdyby se bylo mongolským hordám podařilo zaplavit celý kontinent. Cíl hord, zpustošit všechny západní křesťanské země a přeživší zotročit, má svůj současný protějšek ve světové bolševické revoluci a jejích rozsáhlých přípravách na vpád do Německa i do celé západní Evropy.

Anglický král Jindřich, chráněn průlivem před možným napadením, snad ve zpustošení evropské pevniny barbary viděl výhodu pro sebe i pro svou ostrovní říši. Za našich dnů jde anglická vláda ještě dál než tehdy, protože slovem i činem chladnokrevně přímo pracuje pro vítězství bolševiků nad Německem. Anglie stejně jako Amerika podporuje všemi prostředky boj, jehož vítězství by znamenalo zkázu evropské pevniny i skandinávského severu.

Z roku 1240 se nám dochovalo líčení hromadného vraždění uherských mužů žen i dětí Mongoly podobně jako i v jiných křesťanských zemích. Ani se nechce věřit, že by taková bestialita byla vůbec možná. Kdo však četl ve švédských novinách popis událostí, které se odehrály nepříliš daleko od našich břehů léta Páně 1941 v zemích, před půl druhým rokem obsazených Sovětským svazem, ten musí uznat, že hrozné zločiny Mongolů v době císaře Bedřicha II. byly daleko překonány. Švédský zpravodaj (O. B.) v listu „Stockholms Tidningen“ 20. července 1941 psal: „Staré město Riga již neexistuje. Není už Dům černých hlav, ani svatopetrský chrám, ani radnice. Knihovna, kde byly až dosud uloženy miliony listin z dějin Pobaltí, byla srovnána se zemí. Světoznámá romantická silueta Rigy s hrotitými věžemi nad mohutným řečištěm Dviny patří také minulosti. Toto zpustošení však není dílem války, nýbrž dokladem komunistické touhy ničit, namířené proti všemu, co se nazývá kultura. Dvě stě tisíc Lotyšů zmizelo beze stop, od kojenců až po osmdesátileté. Většina jich byla zavlečena do ruských stepí nebo do arktické Sibiře. Není známo, kam se poděli, ale ví se například, že cestou na východ našly německé jednotky celý vlak, přeplněný Lotyši, mezi nimiž nebyl ani jediný živý. Všechny zastřelili. Na likvidaci lotyšského národa byl vypracován přesný plán. Bude trvat několik let, než dostaneme přesnou představu o tom, co pro Lotyše znamenal rok bolševictví.“

Jak vyplývá z instrukcí pro evakuaci, které zpravodaj prostudoval, bylo v plánu postupně a různými metodami celý národ z Lotyšska přemístit do nekonečných stepí. Evakuace se prováděly tajně. Chlapci ve věku od čtrnácti do šestnácti let byli slibem měsíčního platu dvou set rublů lákáni do učebních kurzů – ale nikdy se již odtamtud nevrátili. Dělnické děti se shromažďovaly v táborech svazu komunistické mládeže, aby poznaly „sociální vymoženosti báťušky Stalina“ – také se nikdy nevrátily k rodičům. Na rižském nákladním nádraží se po obsazení města našly čtyři zaplombované vagóny, plné mrtvých dětí. To byla tedy ta slavná „zotavovna pro děti“. Zpravodaj byl osobně u pokusů o zjištění totožnosti malých dětí z dělnických rodin. Nedokáže vylíčit výjevy, jichž byl svědkem. Odvlékáni byli i dospělí včetně starců. Politické „zločince“ odváděli v noci vrazi z GPU – a víc o nich nikdo neslyšel. Nyní se v Rize otvírají nesčetné masové hroby, němí svědci proti komunismu. Náš zpravodaj se všude setkával s lidmi, kteří přišli o své blízké, o bratry, sestry a děti. Jedna žena měla pět dětí, čtyři z nich odvezli do tábora komunistické mládeže, kde beze stopy zmizely. Když bylo 15. června 1941 zřejmé, že se blíží válka, bolševici povraždili všechny lotyšské důstojníky. Třem stům z nich svázali ruce drátem a po čtyři dny je mučili. Pak je po skupinách stříleli. „Mnoho jich bylo pohřbeno zaživa.“ 27. června založili bolševici požáry v historicky nenahraditelných domech. Za několik hodin stály v plamenech nej krásnější kulturní památky Rigy. Obyvatelé zoufale prchali, ale byli ostřelováni kulomety. Nakonec pak zkázu dokonalo dělostřelectvo. „Svistot granátů naplnil celé vnitřní město a granáty explodovaly v plamenech požárů, stravujících památky západní kultury. Sto třicet metrů vysoká věž svatopetrského chrámu se zřítila a její trosky dopadly do ulic kolem tohoto důstojného Stánku Božího.“

Nejvznešenější objekt pravoslavné církve v Rusku, Izakovskij sobor s chrámem svátého Izáka v Petrohradě, býval kdysi za průčelními sloupy z finské žuly vyzdoben překrásnými ikonami ve zlatě stříbře a smaltu. Před obrazem Matky Boží a ikonostasem zářila světla nesčetných svící. Všechnu tu krásu, symbol ruské zbožnosti, bolševici zničili. V ohromném chrámu se zlatou kopulí, kterou z hlavního města cara Petra vidíme jako první od Finského zálivu, zmlkly mezi sloupy z malachitu a lazuritu hlasy chlapeckého pěveckého sboru, zpívající nešpory o velkých svátcích ruské církve.

A s touto ďábelskou sebrankou nyní americké křesťanstvo společně postupuje proti křesťanské Evropě. My Švédové, kteří jsme Spojeným státům dali dva miliony lidí vystěhovalectvím, tak nešťastným pro náš národ – a podle toho co mi říkali Theodore Roosevelt i Henry Ford, jde o nejlepší občany Spojených států – máme jako jejich krajané a příbuzní ve Švédsku morální právo s obavami sledovat pro celou západní kulturu tak nebezpečnou politiku, kterou jejich nová vlast vede. Většina z nás se ptá, zda je vůbec možné, že americký lid může srovnat se svou důstojností táhnout za jeden provaz se zločinci, kteří se tak hrozně provinili. A do stejného spojenectví je také zapřažen lid, který své krále korunuje a pochovává ve Westminsterském opatství, v proslulém panteonu, kde odpočívá autor anglického korunovačního pochodu Němec Georg Hándel po boku největší synů Británie jako Newton, Darwin, Dickens, Livingston a další dobrodinci celého lidstva. Jak falešně a nelibě nám zní, vyslovují-li se taková jména v souvislosti se Stalinem. Na jedné straně velikáni vědy, státnického umění a křesťanského poslání, na druhé straně – Stalin. Na Edenově schůzce se Stalinem už byla Evropa rozdělena a přenechána na pospas bolševismu.

Krátce po uzavření německo-sovětského paktu jsem ve své knize o Čankajškovi varoval před národem, obývajícím ohromné území mezi Evropou a Asií. Připomínal jsem důrazně, že ruský národ už „položil svůj pravý spár těsně před našimi břehy na Dago, Ventspilsu i Liepáji a tím posílil svou moc na Baltu, zatímco druhý spár sahá po Bessarabii a vládě nad Černým mořem. Mezi těmito základnami sedí orel, upřeně zírá na západ, a ve večerních červáncích jeho oči žhnou jako oheň“.

Tím jsem mínil, že hrozivá sovětská moc s připravenými předmostími na Baltu a Černém moři jen čeká na svou příležitost, kdy by německé armády byly západními mocnostmi poutány tak silně, že by se východní fronta široce otevřela hromadnému náporu, kterému by Německo už nemohlo odolat.
Po zhroucení Francie však šel vývoj jinou cestou. Naštěstí pro Německo, Finsko, Švédsko i pro celou Evropu Hitler odrazil chystané přepadení vržením svého vítězného vojska do západních oblastí evropské části Sovětského svazu. Přes britskou pomoc i otevřenou účast Spojených států na válce jako zkoušce sil mezi naším kontinentem a západní hemisférou však bolševici všude ustupovali.

O německých triumfech v prvních pěti měsících referuje dopisovatel Fredborg v listu „Svenska Dagbladet“ z 22. listopadu 1941. Bylo zničeno asi 380 až 390 sovětských divizí, odvedeno 3 792 000 zajatců, zničeno nebo ukořistěno 15 877 letadel, ukořistěno nebo zničeno 27 452 tanků a obrněných vozidel, a zničeno přes 22 000 děl. Sověty ztratily celkem deset milionů mužů. V létě 1942 byla čísla ztrát ještě vyšší.

Jakou roli hrály v tomto nesmírném zápasu Spojené státy po boku Velké Británie? Také zde dodržely své sliby stejně tak málo jako vůči ostatním zemím. Jejich pomoc nedostačovala a přicházela pozdě. Litvinov si na to stěžoval ještě v létě 1942.

Od okamžiku, kdy Amerika vstoupila do války i formálně, horečně zbrojí. V zimě 1941-1942 jsme v novinách četli, že se v amerických loděnicích začalo se stavbou dvou mohutných ledoborců, schopných prorazit cestu ledem Bílého moře. Nebudou však prý hotové před příští zimou a tudíž přijdou pozdě. I když ponecháme stranou otázku, zda je zimní cesta Bílým mořem vůbec možná, Sovětům dodávaný materiál přes Archangelsk nemůže nahradit jejich ztráty.
Cesta z Vladivostoku vede od východu Sovětského svazu přes Sverdlovsk a Samaru (nyní Kujbyšev), a murmanská dráha jde ze severu přes Archangelsk a Vologdu. Existuje ještě třetí možnost, totiž cesta nebo přesněji cesty, vycházející z íránských a turánských zemí, (Společný název pro etnika, žjící v oblasti mezi íránskou vysočinou a Araloskokaspickou nížinou v tzv. Turánské kotlině, dnes většinou Íránci a Turkmeni; pozn. překl.) které se stýkají na Kavkaze mezi Černým a Kaspickým mořem. Tuto velkou oblast v Přední Asii ovládají v létě 1942 na jihu Angličané a na severu Sověti. Beludžistán je odedávna anglický a Afghánistán mezi Britskou Indií a sovětskou Střední Asií vyhlásil neutralitu.

Za svého mládí jsem poznal několik tras v tomto ohromném území, např. klasickou cestu mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem z Restu přes Teherán, Isfahán a Šíráz do Bender Buširu i cestu z Bagdádu přes Kermanšáh, Hamadán a Teherán do Ašur Ade, nyní zvaného Bandar-i-šak u jihovýchodního výběžku Kaspického moře. Dále jsem poznal karavanní cestu z Teheránu do Mešhadu a odtud dál k severu do Ašabádu u trans-kaspické železnice z Krasnovodsku do Taškentu. Všechny jmenované cesty jsem projel na koni. Povozem jsem cestoval roku 1905 z Trapezuntu přes Erzurum do Teheránu. Erzurum leží na náhorní planině, kde lze za hodinu objet prameny tří řek, tekoucích do tří různých moří – Čoroch do Černého moře, Aras do Kaspického moře a Eufrat do Perského zálivu. Roku 1906 jsem na velbloudech projel pusté oblasti východní Persie do Seistanu a pak na rychlých jezdeckých velbloudech severním Beludžistánem do Quetty. V roce 1916 jsem zase cestoval Malou Asií do Halebu a Džerablusu, odtamtud pramicí po Eufratu až do Babylonu, a vrátil jsem se autem i koňmo přes Mosul do Sýrie, Palestiny a na Sinaj ský poloostrov. Horský řetěz Kavkazu jsem překročil po třech nejdůležitějších cestách. Na východě z Derbentu do Baku, na západě z Batumi do Novorossijska, a uprostřed po gruzínské vojenské silnici mezi Vladikavkazem a Tiflisem. (Dnešní Tbilisi; pozn. překl.) Mám proto zcela jasnou znalost těch rozsáhlých území, jimiž má být anglický a americký válečný materiál posílán přes Kavkaz do Sovětského svazu.

Karavanní cesty z Bagdádu a Mosulu do Tabrízu i železnice dál do Tiflisu jsou pro vojenské transporty obtížnější než transíránská železnice. Ta vede z Bandar-Sahpúru při ústí řeky Karunu do Perského zálivu, sleduje její tok až do Hamadánu, jde přes Kazvin a Teherán, a Elburským pohořím pokračuje do Bandar-i-šáhu, odkud může jít doprava přes Kaspické moře do Baku, Derbentu nebo do Astracháně. Podle informací pana Fredborga v listu „Stockholm Tidningen“ je dráha dlouhá 1 384 kilometrů. Z toho připadá 84 kilometrů na tunely a 20 na mosty. Má k dispozici 109 lokomotiv německé výroby, ostatní vozový park je nedostatečný. O vyhlídkách úspěchu v této části Iránu vojenský spolupracovník listu „Dagens Nyheter“, plukovník K. A. Bratt, 10. listopadu 1941 psal: „Pokud tyto spoje nepostačí požadavkům nebo německý postup přetne dopravní možnosti severně kolem Kavkazu, zůstane na jihovýchodě pro spojení mezi Brity a Rusy jediná cesta východně od Kaspického moře nebo po něm.“ Cesta, o níž by v tom případě šlo, vychází z Karáčí u ústí Indu do Indického oceánu a dál do Quetty a Seistanu, kde se musí poprvé překládat. Potom se cesta drží karavanní cesty do Herátu a Mešehedu přes skalnatou krajinu u Kelat-i-Nadiru do Kaahky u transkaspické železnice, kde se překládá podruhé. V Krasnovodsku u Kaspického moře se materiál nalodí. Tato cesta je bezmála dvakrát tak dlouhá jako transíránská a pro nákladní auta velmi obtížná.

Ještě beznadějněji to vypadá dál na východ se železnicí z Kaahky přes Taškent a kirgizskou stepí do Orenburgu. Počítáme-li jen z Taškentu, měří dva tisíce kilometrů, a její výkonnost nemůže být nijak valná. Plukovník Bratt má svou závěrečnou větou nepochybně pravdu: „Potíže se spojením na jihovýchodě, které se mohou v praxi ještě zvětšit, svádějí k domněnce, že zesílený nátlak na Finsko nechat na pokoji území podél Murmanské dráhy je odrazem zmíněné situace, a také to naznačuje, že význam severních území pro Brity a jejich spojence silně roste.“

Pokud jde o cesty Íránem na Kavkaz, nemusíme se jimi zabývat. Tragický problém tak neslýchaných rozměrů nebude zdolán během několika měsíců. Sice se mluvilo o stavbě nových tratí pro usnadnění transportů, ale i nad tímto plánem se vznáší osudné „příliš pozdě!“

Pomoc Anglie a Ameriky má pro Sovětský svaz životně důležitý význam. Anglie může v Evropě počítat už jen s pomocí Sovětů. Těžko rozhodnout,
která z těchto dvou zemí – zda veliká, mořem obklopená velmoc západní hemisféry nebo kontinentální mocnost Starého světa – má víc důvodů zvolat s Laokoonem: „Timeo Danaos et dona ferentes.“ (Vergil, Aencis II. 49: „Bojím se Danaů (tj. Řeků), i když přinášejí dary.“) Pro Anglii je životní otázkou, aby Sovětský svaz odolal. Sovětská pomoc pozemních armád má pro Anglii mnohem větší význam než pomoc na moři a ve vzduchu, které se ostatně může ostrovnímu národu dostat vstupem Spojených států do války kontinentů. Nepřijde-li anglo-americká pomoc v pravou chvíli, je Sovětský svaz ztracený. Právem si pak může sovětské vedení stěžovat, že pomoc Anglie nestačila, a že britská vojska v severní Africe nevázala dost energicky německé a italské jednotky a nedonutila tím jejich velení tříštit své síly.

Sovětský svaz samozřejmě nedělá nic nadarmo. Pokud bude v Evropě poražen, za deset nebo dvacet let se za Uralem zase pozdvihne a bude se rozhlížet po nových výbojích. Pak může znovu ožít nebezpečí, které dříve hrozilo Indii od carského Ruska. Bratrský spojenec, jež je dnes pro Anglii pomocí, se tak jako dříve může stát nebezpečným nepřítelem britského impéria. Jak nepoměrně lepší by bylo, kdyby se byli bývali Angličané upřímně chopili nabízené ruky říšského kancléře, podané naposled 19. července 1940 k spravedlivému rozdělení světa ve prospěch všech.

Autor: Sven Hedin, úryvok z knihy Amerika v boji kontinentů

O ::prop

Pridaj komentár