Domov / Hlavná strana / Čítanie / Rok Havrana

Rok Havrana

21. storočie, západná Európa prekvitá, zatiaľ čo Česká republika je spustošená etnickou vojnou. Vládne tam bezprávie, moslimské bandy, cigánske rodiny a ruská a ukrajinská mafia. Územie Čiech je roztrhané na teritóriá. Príbeh z možnej budúcnosti, ktorá je stále pravdepodobnejšia. Autor Vladimír Šlechta si neberie pred ústa politicky korektné obrúsky. Temná budúcnosť prichádza…


***

V pozdním odpoledni se přiblížili k prvním paloukům a pasekám. Nebyla tady souvislá zástavba, jen malé hospodářsky využívané plochy, ze všech stran obstoupené lesem. Na paloucích se popásaly ovce i strakaté kravky, z černé hlíny ohrazených políček se dralo zelené osení. Vedla tu široká cesta, po které se dopravovalo zboží do Přátelského místa.

Domorodci přicházeli blíž a dívali se na nesourodou čtveřici: na Arewiho, Havrana, vysokého majora a hubenou ženu ve zválených teplácích a zmačkané košili. Někteří znali Arewiho, jiní Havrana. Hlasitě je zdravili.

Tihle místní obyvatelé, poslední Jihomoravané, v sobě neměli nic z Arewiho elfské rozevlátosti. Oblékali se do montérek, džínsů, košil a dalších produktů textilních továren. Jejich domy měly krytinu z pálených tašek či z eternitu. Nad střechami se otáčely vrtule větrných generátorů. Marie však věděla, že domorodci dodávají společnosti ELVENFORREST Inc. ručně šité obleky z podomácku utkaných látek, home made suvenýry i potraviny, vypěstované ekologickým způsobem. Všechny jejich dodávky spolykal turistický průmysl.

„Viděl jsem staré noviny ze začátku války,“ řekl zničehonic Havran. „Viděl jsem tam vaši fotku, majore Kováři. Podle toho, co tam psali, byste měl být ve vězení ještě teď.“

„Chtěli ze mě udělat válečnýho zločince, to jo,“ přikývl major. „Nakonec mě osvobodili. Moje kariéra šla stejně do hajzlu. Tenkrát jsem byl kapitán a dneska, po šestnácti letech, jsem jen pitomej major.“

„Povíte mi svou verzi toho, co se tehdy stalo?“

„Není žádná moje verze, Havrane. Je jenom pravda. A pravda je takováhle. Bylo mi osmadvacet. Právě se mi narodil první syn. Vozil jsem s manželkou kočárek. Takový pěkný dny tenkrát byly. Sluníčko a tak. Potom to prasklo… Mám vás obeznámit jen zhruba, nebo byste si to přál detailně?“

„Byl bych vděčný za detaily.“

„Tak dobře. Tou dobou jsme tady už pár let měli imigranty z válkou postiženejch muslimskejch zemí. Zavázali jsme se jich přijmout tři sta tisíc, všichni však věděli, že nám jich sem nacpali mnohem víc. Skočdopolová mluví o osmi stech tisících a já bych jí docela věřil. Všichni ti Súdánci, Somálci, Afghánci a Pákistánci sem přišli jako ohromně kvalifikovaná posila, což teda myslím ironicky. Uměli pást kozy a šikovně opravovali kalašnikovy pomocí dvou šutrů a ohně z velbloudího trusu. Což tady nikdo nepotřeboval. Taky si představovali, že tady budou řídit taxíky a prodávat kebab. Jenže taxíkama tady nikdo nejezdil a kebab nikdo nežral. Takže nepracovali, dělali bordel a rozčilovali se, že se nám nezamlouvá ten jejich islám. Sociální systém vysáli dosucha. Pak se proslechlo, že parlament potají odhlasoval přijetí dalších imigrantů. Potají, chápete? Podplacení poslanci, což byli jeden jako druhej buď předlistopadoví veksláci, šmelináři a estébáci, nebo jejich loutky, věděli, že je to špatný. Pokoušeli se to utajit. Prosáklo to až po třech tejdnech. Vypukly protesty a muslimové nezaváhali. Násilnosti, hořící auta, vyrabovaný obchody, prostě to, co muslimové obvykle dělají. První mrtvoly. Vietnamci měli pocit, že je to namířený proti nim, a začali z tajnejch skladů tahat zbraně. Vietnamci prej měli pod palcem veškerou ilegální produkci marjánky a pervitinu. Nevím, co je na tom pravdy, ale kde jsou drogy, tam jsou i zbraně, a Vietčíci měli těch zbraní fakt dost. Začalo to bejt hodně zlý. Cikáni si jednu chvíli připadali jako v ráji, jenže ten jejich cikánskej ráj se vzápětí změnil v peklo jak pro ně, tak pro nás ostatní. Nacpal jsem rodinu do auta a sešlápnul pedál směrem na Rozvadov. Jako všichni. Pak mi to ale nedalo. Zastavil jsem u krajnice, vystoupil jsem a nechal volant manželce. Tak blbej jsem byl. Klukovi byly sotva dva měsíce a já jsem nechal ženskou, aby se probíjela tím ródeem samotná. Díval jsem se, jak se snaží odlepit od krajnice a zařadit do proudu, jenomže kolem svištěly ty zkurvený auta. Všichni zdrhali, chápete? Vlítnul jsem do silnice s pistolí a trochu střílel do vzduchu. Teprve pak se manželce podařilo vyjet a zařadit se… Setkal jsem se s rodinou až za půl roku. Málem se se mnou rozvedla, ženuška moje shánčlivá, ale překousali jsme to. Nakonec jsme zapracovali i na druhým synkovi. A na třetím a na čtvrtým. Staráme se, aby českej národ nevyhynul…

Když jsem se zbavil rodiny, vrátil jsem se do kasáren pěšky. Ušel jsem dvacet kilometrů, abych zjistil, že z mojí roty zbylo akorát pět maníků. Ostatní práskli do bot. Dal jsem dohromady malou údernou jednotku, přibrali jsme i pár civilů. Čekali jsme na rozkaz. Čekali jsme a kolem byl pořád větší bordel. Půlka Berouna hořela a druhá půlka teprve začínala doutnat. Ale dočkali jsme se… všichni ti imigranti byli dost neradi, že nás vidí. Šli jsme od jedný arabský barikády ke druhý a rozhazovali jsme je bazukama. A když říkám, že jsme šli, tak to znamená, že jsme popojížděli v džípech a v ótéčkách. Jinak bysme se do tý Prahy vůbec nedostali… když pak začaly bombarďáky shazovat svý dárečky na Chodov, čekali jsme na okraji čtvrti a stříleli na všechno přičmoudlý, co odtamtud utíkalo… nakonec nás odveleli… odvedli jsme práci, vycedili jsme hektolitry krve, a stejně to bylo k ničemu. Jo, kdyby bylo tenkrát víc takovejch oddílů jako ten můj, mohlo to tady dneska vypadat jako v Německu a v Rakousku, a né jako v sibiřskejch bažinách…“

„Neserte mě, majore,“ zavrčela Marie.

„Co se děje, Skočdopolová? Šlápl jsem vám na nohu?“

„Takovejch oddílů, jako jste vedl, majore, byly tenkrát desítky. Vojáci a poliši. Sváteční střelci s berettama. Myslivci s brokovnicema. Slyšela jsem o magorech s ládovacíma mušketama a replikama perkusních koltů. Tihle všichni bojovali a umírali. Jenže se jim nedostalo tý publicity jako vám.“

„Tak sorry, Skočdopolová,“ pokrčil major rameny. „Vždyť to znáte. Když si vás novináři vyberou a začnou psát jen o vás, brzy vám to stoupne do hlavy. Jak by se tomu mohl ubránit takovej hloupej Honza, jako jsem já?“

***

„Jako bys nás chtěl zavést do vnitřní Prahy, Havrane,“ podotkl Tlustý Jemmy. „To by se nám nelíbilo.“

Seděli v jakémsi dolíku, snad v kráteru po letecké bombě. Stříšku jim dělala rozměrná železobetonová deska, trčící do prostoru. Rozdělali si tu malý ohníček, na kterém si ohřívali pár konzerv. Franta a Kuba byli tak prozíraví, že ve své velké montérské brašně přinesli i proviant.

Šeřilo se. Teď na začátku září se stmívalo o dost dřív než ve vrcholném létě. Počasí jim však přálo: nepršelo, obloha byla jasná a přetrvávalo teplé počasí. Za takových dnů Havran s Marií nachodili třeba i padesát kilometrů. Nejspíš se jim to povedlo i dneska.

„Další naší zastávkou bude Ratejna,“ řekl Havran.

„Ratejna? To ještě jde,“ přikývl Tlustý Jemmy. „Tam s tebou klidně půjdeme.“

Hobble Frank zvedl oči od plamenů: „Proč Ratejna?“

„V Ratejně si doplníme proviant a munici,“ řekl Havran. „Určitě tam potkáme pár Hangorbadžových. Zeptám se jich, co vědí o ukradené jaderné mině.“

„Hangorbadžové ti nic neřeknou,“ řekl Kuba.

„Budu se ptát chytře,“ pousmál se Havran. „Něco se dozvím. Musíme vyzjistit, pro koho pracují. Jejich nynější ochránce nejspíš zorganizoval útok na konvoj.“

„Nula dvojkou jde jeden hlas, že Hangorbadžové teď makají pro emíra Chalída…“

„Kdo jsou Hangorbadžové?“ zeptal se Lukáš, který se už oklepal ze šoku.

„Cikánská velkorodina,“ vysvětlil mu Tlustý Jemmy. „Je jich asi tak sto. Posluhují velkým šéfům, protože jinak by tady nepřežili.“

„Nepřežili by tady?“ podivila se Marie. „Jak to, že tady přežijete vy dva, Franto a Kubo?“

„Tak za prvé, dámo,“ zdvihl Kuba ukazovák. „Když jsem říkal tady, měl jsem na mysli okraj vnitřní Prahy. Od toho my se držíme dál. Ani Havran sem moc nechodí. A to už vůbec nemluvím o vnitřní Praze.“

„Je to pravda?“ podívala se Marie na Havrana.

Pokrčil rameny: „Vnitřní Praha je územím mrchožroutů a ti se občas rozlezou až sem. Jinde je možné uzavřít dohody a udržet jakýs takýs pořádek, ale ve vnitřní Praze ne. Mrchožrouti jsou šílení.“

„Šílení, zfetovaní, zdrogovaní a věčně ožralí,“ přikývl Tlustý Jemmy. „Boj s mrchožroutama není práce pro jednotlivce, ale pro organizaci. Ti pánbíčkáři z Novýho Askalonu měli pořádný koule, když se usadili v jejich těsný blízkosti. A oni se nejen usadili, ale i udrželi.“

„Párkrát jsem se pokusil vyjednávat i ve vnitřní Praze,“ řekl Havran. „Bylo to k ničemu. Všechno, co jsem dohodl, zapomněli pět minut po mém odchodu.“

„Takže chápete, proč se do okolí Prahy nehrneme, dámo,“ zakončil vysvětlování Tlustý Jemmy.

„Moment,“ zarazila ho Marie. „Řekl jste za prvé. Máte tam ještě nějaký za druhý? Máte tam další vysvětlení, proč se vám tady podařilo přežít celejch šestnáct let?“

„Jo, je tady ještě jedno vysvětlení,“ přikývl Tlustý Jemmy, až se mu zatřásly hladce oholené syslí tváře. „Ale to je tajný. Nikomu ho neprozradíme.“

„Máme totiž mocný ochránce, pro který pracujeme,“ pochlubil se Hobble Frank.

„Vy pro někoho pracujete?“ užasla Marie.

„Přesně tak,“ prskl mužík. „Udržujeme vlastnický práva.“

„Cože to?“

„Radši drž hubu, Franto,“ pokusil se ho zakřiknout Tlustý Jemmy, ale vousáč se chtěl pochlubit.

„Tahle země nepatří nějakejm pěstitelům máku nebo marjánky, dámo,“ vysvětloval Hobble Frank. „Má svoje vlastníky. A my udržujeme jejich vlastnický práva.“

„Co to znamená?“

„Máme tady rozmístěný radiobóje. Trvalo roky, než jsme je natahali na patřičný místa. Teď už je to snadná služba. Jenom couráme kolem, čas od času radiobóji aktivujeme, což můžeme udělat i na vzdálenost dvou tří kilometrů. Nemusíme hledat, kam jsme ji zakopali. Přes bóji odešleme jednoduchou zprávu, například: Ema má mísu, my máme maso, ó my se máme. To z mezinárodního práva úplně stačí. Squateři se nemůžou ohánět tím, že si to tady takzvaně vydrželi a že jim to teď patří.“

„Pěstitelé máku tady nebudou věčně,“ přidal se Tlustý Jemmy. „Nebude to trvat dlouho, nasednou na velbloudy a vrátí se zpátky do rodný pouště. Pak to tady převezmou velký kluci.“

„Vy pracujete pro českou vládu?“ ujistila se Marie.

„To taky, ale především makáme pro velký kluky, jak jsem říkal. Pro německý koncerny, který nebudu jmenovat. Potichu tady skoupily kdeco.“

„Vlastně,“ zajíkla se Marie, „asi vím, o co jde. Pracovala jsem v německý detektivní kanceláři. Jeden čas jsme měli takovou kampaň. Vyhledávali jsme vlastníky českejch nemovitostí, kteří se zrovna nacházeli na německým území.“

„To je ono,“ přikývl Tlustý Jemmy. „Katastr nemovitostí visel na internetu ještě po začátku války. Mohl si ho stáhnout každej, kdo na to měl software. A taky si ho stáhli. Pak začalo skupování. Koncerny od emigrantů vykupovaly pozemky i baráky, ke kterým emigranti stejně neměli přístup.“

„Aha, to jsem nevěděla…“

„Česká země do německejch rukou, dámo. Celej proces, který začal v devadesátkách, bude dokonanej. Máme s Frantou jeden oblíbenej precedent. Třeba by vás zajímal. Vy jste z Českejch Budějovic, nebo ne?“

„To jsem.“

„Nedaleko Českejch Budějovic se nacházelo městečko. Říkejme mu město Bé. Ve městě Bé se nacházela fabrika Cé.“

„Ve městě Bé se nacházela fabrika Ká,“ opravil ho Franta.

„Ve městě Bé se nacházela fabrika Cé, čteno Ká.“

„Tak to potom jo,“ souhlasil Franta.

„Ve fabrice Cé, čteno Ká, se vyráběly kameninový kanalizační roury. Vyráběly se tam zhruba od roku 1900. Byly ohromně žádaný a fabrika prosperovala. Pak, po sto letech provozu, někdy koncem tisíciletí, získala fabriku německá firma. Česká vláda jim fabriku přepustila za pár šušňů, aby do ní Němčouři nalili investice a zvelebili ji. Aby v ní dalších sto let vyráběli kameninový roury. Kameninová roura totiž vydrží v zemi celou věčnost, né jako ty plastový srágory, který se musejí každejch třicet let vykopat a položit znova. Jak říkám: tyhle kameninový roury ze zmiňovaný fabriky Cé, čteno Ká, byly kvalitní, žádaný a taky relativně laciný. A víte, co udělali Němčouři? Když fabriku převzali, namíchali beton a zalili vypalovací pece. Aby je už nikdy nikdo nemohl použít.“

„Né, nezalili je,“ opravil ho Franta. „Rozbili je sbíječkama.“

„Vidíte, milostivá,“ obrátil se Kuba k Marii, „já i Franta jsme mluvili s očitejma svědkama a každej to tvrdil jinak. To je ale jedno. Na provedení nezáleží, důležitý je, že německý vlastníci zničili vypalovací pece. Výroba kameninovejch rour skončila. Němčouři fabriku zavřeli.“

„Proč to udělali?“ užasla Marie.

„Zbavili se konkurence,“ vysvětlil jí Kuba. „Ve městě Bé dřív pracovala většina obyvatel ve fabrice Cé, čteno Ká. Pak se z nich stali nezaměstnaní… to je celej polistopadovej němčourskej přínos českýmu hospodářství v kostce. Koupit za hubičku, zavřít, zbavit se konkurence a lidi kopnout do prdele. Tohle udělali se spoustou fabrik. Tím to ale neskončilo. Němčouři podnikli další krok. To oni způsobili etnickou válku, víte? Aby se zbavili obtížnejch Čechů. Až se sem zase vrátí civilizace, budou Němčouři vlastnit většinu český kotliny a ta bude Tscheche-frei.“

„Myslím si, že nemáte pravdu,“ řekla Marie. „Né, že bych se chtěla zastávat Dojčmenů, jenže etnickou válku a všechno, co s ní souvisí, zapříčinili amíci.“

„Amíci? Proč amíci?“

„Táta s babčou o tom před válkou vedli opilecký debaty. Jejich řeči mi tenkrát, jako holce, připadaly ulítlý, jenže pozdějc začaly dávat smysl. Tohle všechno zavinili amíci a pracovali na tom opravdu dlouho. Celý desetiletí.“

„Váš fotřík chlastal s babčou?“ podivil se Kuba. „To jako se svojí matkou?“

„Byla to jeho tchyně.“

„Sodoma, Gomora!“ vyhrkl Franta. Kuba jen vyjeveně civěl.

„Oni spolu ale nechlastali každou chvíli,“ pousmála se Marie. „Nanejvejš jednou za půl roku. Babička byla pedagožka na Jihočeský univerzitě a zachovávala si úroveň. Já si ji pamatuju jako ráznou padesátnici. Bydlela s náma v dvougeneračním 4+2 v paneláku na sídlišti Máj. Naši by si určitě přáli, aby se odstěhovala jinam, jenže po tom, co táta dostal výpověď a nemohl sehnat práci, táhla babča větší část rodinnýho rozpočtu. Nemohli se jí jen tak zbavit… táta obvykle chodil kolem babči po špičkách. Vykal jí, zatímco ona mu tykala. Jednou za čas, většinou na oslavě nějakejch narozenin, si padli do noty. To pak babča vytáhla ze záňadří klíček, odemkla sekretář a ze sekretáře vytáhla pravou skotskou whisky… jejich debata s tátou pak obvykle začala zdí v Matiční ulici. Víte, o čem mluvím?“

„Jo,“ přikývl Kuba. „V Ústí nad Labem, v Matiční ulici, chtěli postavit zeď, která by oddělila zlodějský cikány od slušnejch lidí. Pravdoláskaři začali hystericky řvát. Zeď musela dolů.“

„Přesně tak,“ přikývla Marie. „Slušní lidi se pak odstěhovali. Za svoje domky, který museli prodat, dostali pakatel. Cikáni zůstali. Sám prezident Havel tenkrát, když se zeď stavěla, prohlásil, že pokud ji nezbourá magistrát, přijede do Ústí osobně a rozebere ji sám. Těma svejma intelektuálskejma pacičkama. Taťka s babčou to považovali za bod nula. Za zlomovej moment, kdy v Český republice začala bejt protežovaná uřvaná svoloč na úkor slušnejch lidí. Na Havlovi nenechali nitku suchou. Mluvili o něm jako o opilci a o agentovi jú es ej. Připouštím, že v tom byla určitá logika, protože politická korektnost, přepjatej feminismus a podobný sračky jsou součástí amícký vývozníideologie. Silou je tady protlačil právě Havel a jeho pravdoláskařský nohsledi.“

Odmlčela se.

„Co ještě povídali taťka s babčou?“ zeptal se Franta.

„Někdy se pustili do Slováků – jak nám při každý příležitosti vrazili kudlu do zad. Že se radši spojili s Hitlerem, než aby s náma zůstali v jednom státě. V osmašedesátým, jen co začalo uvolňování šroubů, si vydupali federalizaci. A po plyšovým převratu nás kopli do prdele. Prej za to ale nemohli ani tak Slováci. S těma jsme se prostě neměli spolčovat. Byla to naše blbost, že jsme se jim vnucovali, protože Slováci o nás stejně nikdy nestáli. Podle táty a babči to způsobil svým hochštaplerstvím Masaryk.“

„Tomáš Garýk Masaryk,“ přikývl Franta. „Nikdy jsem nepochopil, proč si říkal Garýk.“

„To bylo jeho válečný jméno, vole,“ vysvětlil mu Kuba. „Tak se to tenkrát dělalo. Lenin se ve skutečnosti jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a Masaryk si říkal Garýk.“

„Nejmenoval se Garýk, ale Gar-rig-ue,“ vysvětlila jim Marie. „Převzal příjmení svojí manželky.“

„Cože?“ vykulil na ni oči Franta. „Příjmení svý manželky? To myslíte vážně, dámo?“

„Úplně vážně.“

„Sodoma, Gomora! Nebyl on nějakej praštěnej feminista?“

„Nejspíš… podle táty a babči byl Masaryk kořenem všeho zla. Kdyby nerozbil Rakousko, kdyby Vídeň a Praha zůstaly součástí jednoho státu, Masarykovi nohsledi by nešikanovali sudetský Němce. Protože, jestli to nevíte, spojení se Slovenskem byl jenom takovej trik. Jenom způsob, jak tuzemskejm Němcům šlápnout na krk. Čechů tu tehdá žilo pět miliónů a sudetskejch Němců tři a půl miliónu. Češi bez Slováků neměli žádnou výraznou přesilu. Jenže se rozhodli, že to těm nenáviděnejm sudetskejm Němčourům dají sežrat. Ve výsledku vehnali Sudeťáky do Hitlerovy náruče, což by se ve společným česko-rakouským státě nestalo. Tak to alespoň tvrdili babička s tátou… Hitler nás pak postupně schlamstnul – jako v tý pověsti o Svatoplukovejch synech. Začal Rakouskem, pokračoval Sudetama a skončil protektorátem Böhmen und Mähren… plus je tady další tucet zločinů, ze kterých babča s taťkou Masaryka obvinili – a usvědčili. A protože se o rozpad Rakouska zasadil především americkej prezident Wilson – a bez něho by se to nikdy nepodařilo – tak jsme zpátky u amíků. A u jejich neutuchající snahy destabilizovat Evropu i celej zbytek světa.“

„Na tom, co říkáte, něco je,“ připustil Kuba.

„Fotřík s babčou na to kápli,“ souhlasil Franta.

Podívala se z jednoho na druhého: „Nejdřív jste mi děsně šli na nervy, vy dva, ale teď vás začínám mít ráda. Tak si to nepokazte.“

„Vidíš, mladej?“ plácl Kuba do ramene Lukáše, který mlčky civěl do plamenů. „Stačí vykydlit dvacet Ukrajinců, a ženský tě začnou milovat.“

Havran vstal. „Tohle je nebezpečné území,“ řekl. „Projdu se po okolí a porozhlédnu se. I tak byste měli držet hlídky.“

„Vezmu si první hlídku,“ nabídl se Lukáš. „Stejně bych neusnul. Ani nevím, jestli dneska vůbec usnu.“

„Do Pihele tmavýho,“ rozdurdila se Marie. „To chcete jít spát? Vždyť je sedm večer!“

„Ještě ne,“ řekl Hobble Frank. „Ještě zdlábneme tyhle fazole.“

„Až tu budete šestnáct let jako my, dámo,“ poučil ji Tlustý Jemmy, „naučíte se usnout v každou denní i noční hodinu, když bude příležitost.“

Dívala se, jak Havran odchází do tmy. Přemýšlela, jestli ji tím třeba nevyzývá, aby se k němu připojila. Nakonec to neudělala. Tohle bylo nebezpečné území a oni potřebovali, aby je Havran pohlídal.

Autor: Vladimír Šlechta, kniha Rok Havrana

O ::prop

Jeden komentár

  1. No, až na to, že si to pestuje typickú českú upišťanosť voči Nemcom, že stavia ako hrdinov špinavých rádoby ležérnych žvatlajúcich švejkov, a že očividne cielom knihy je len lacný postapokalyptický thriler, je to, povedzme, dobrý námet.

Leave a Reply