Domov / Hlavná strana / História / Příběh Gazy je součást celého palestinského příběhu

Příběh Gazy je součást celého palestinského příběhu

Winston_Churchill_and_Abdullah_I_of_Jordan_1921Mé jméno je Nidal, syn Abdelkadera, syn Saleha, syn Abdelfataha, syn Bachita, syn Nasera syn Mansura syn H. Mohammada a syn … Všichni moji dědové a pradědové se narodili v Palestině a jsou v Palestině pohřbení, nepřišli z Chazarska ani z Ruska ani z Česka ani ze Slovenska ani z Polska. V Palestině se narodili a v Palestině umřeli, jinou vlast než Palestinu nepoznali. Tento můj rodinný příběh je příběh každého Palestince. Abychom pochopili co se to děje v Gáze, třeba se důkladně podívat na příběh celé Palestiny a jak se Palestina změnila na Izrael a jak Palestinci se dostali pod okupace cizích a stali se z nich utečenci nejenom mimo své vlasti, ale i vevnitř své země.

Historické dokumenty potvrzují, že židé přesto, že měli možnost vycestovat do Palestiny, tam ve skutečnosti cestovali velmi málo, a když ano, tak se vrátili do svých původních zemí a v Palestině nezůstali. Například kolem roku 1820 byly v Palestině jen dvě židovské rodiny. Proud židovských utečenců se valil spíš do USA než do Palestiny. Roku 1897 bylo v USA 98 600 židů, v polovině dvacátých let 20. století se jejich počet zvýšil na 4,5 milionu.

Koncem 12. století jeden poutník, který Palestinu navštívil, zde našel 1 440 židů. V Jeruzalému si do svého cestovního deníku zapsal jména dvou židovských rodin. (J. Rácz, Palestina včera a dnes, Pravda, 1983, s. 30). Sir Moses Montefiore při své první návštěvě v roce 1837 v Palestině našel pouze devět tisíc vyznavačů židovské víry (Lilienthal, sionismus, s. 27). Palestina a Jeruzalém byla pro židy, stejně jako pro křesťany, místo poutníků.

Oficiální statistika říká, že roku 1897, kdy se ve městě Basilej ve Švýcarsku konal sjezd sionistů, tvořili Arabové v Palestině 95% obyvatel a patřilo jim 99% palestinské půdy. Ani po oficiálním vzniku sionismu a jeho snaze o nastěhovaní židů do Palestiny, a přes velké peněžní sumy, které byly investovány, zůstal počet židů v Palestině velmi limitovaný.

Theodor Herzl, hlavní zakladatel sionizmu se narodil v roce 1860 v bohaté židovské budapešťské rodině. Když mu bylo třicet pět, začal se zabývat možností vytvoření židovského státu. Ve své ctižádosti se často představoval jako jeho budoucí hlava. V roce 1896 vydal knihu „Židovský stát“, která se stala ideovým základem politického sionismu. Pro své záměry se mu povedlo získat pomoc židovské velkoburžoazie. Hlavně v USA, Velké Británii a Německu. V Bazileji se v roce 1897 z Herzlovy iniciativy sešel první sionistický kongres, na němž byla vytvořena Světová sionistická organizace. Basilejský kongres Herzla zvolil za jejího předsedu. Tehdy poprvé vytyčil cíl „vytvořit v Palestině pro židovský lid veřejně uznaný a zákonem zaručený domov“ (W. Laquer, History of zionism, New York 1972, s. 106). Kongres zároveň doporučil „systematicky podporovat kolonizaci Palestiny osídlováním židovskými rolníky, řemeslníky a dělníky“. (tamtéž).

Herzl se tedy se svým plánem obrátil na Velkou Británii. Tehdejší ministr pro kolonie J. Chamberlain mu nabídl území dnešní Keni. Návrh na Keňu spolu s plánem barona M. de Hirsche na autonomní společnost v Argentině mezi židy rozvířil rozpory. Zatímco jedni domovinu hledali kdekoliv na světě, druzí trvali na Palestině. Herzl byl ochoten Chamberlainovu nabídku přijmout, ale vedení hnutí ji odmítlo. Při jednání s Chamberlainem Herzl dokonce jako alternativní sídlo pro židy navrhl al-Aríš na Sinajském poloostrově. Postupně se stal ochotným nástrojem velkého koloniálního plánu Velké Británie.

Je ironií, že Herzl znal Palestinu velmi málo. Dokonce neměl potuchy ani o geografii, ani o demografickém složení země. O tom, že v Palestině žijí Arabi, se dozvěděl až při její návštěvě od jednoho ze svých druhů. (Lilienthal, sionizmus, s. 28). Ve snaze získat širší podporu a zabránit podezření o skutečných cílech, formulovali sionisté své požadavky opatrně pod heslem „Domovinu, ne židovský stát!“. Kritikům odpovídali: „Pouze ti, kdož trpí velkou nevědomostí, by nás mohli obvinit z touhy po založení nezávislého židovského království.“

V úsilí získat pro svůj cíl Německo hlásali, že „je naším přáním na východním pobřeží Středozemního moře založit moderní, kulturní a obchodní centrum, které bude přímou a nepřímou podporou germanismu“. (tamtéž).

Vedení sionistické organizace došlo k přesvědčení, že „domov v Palestině“ by jim spíše mohl být zaručen Velkou Británií než Německem. S cílem opřít se o pomoc Velké Británie, jeden ze sionistických vůdců, Vladimír Žabotinský, přišel s nápadem založit židovské legie na podporu Velké Británie ve válce proti Turkům. Tři židovské prapory královských střelců v Palestině sloužily v roce 1918.

Hlavním „strůjcem“ sionisticko-britských vztahů byl dr. Cahim Weizmann. Podařilo se mu spojit s britským ministrem zahraničních věcí A. J. Balfourem a s vlivným vydavatelem Guardianu C. P Scotem. Ti dva se přesvědčili, že sionistické osídlení v Palestině bude pro Velkou Británii politickým přínosem. Byli ochotni sionisty podporovat politicky i vojensky Sionistické záměry ve Velké Británii narazily také na odpůrce. Vedl je státní tajemník pro Indii Edwin Montagu. Židy považovali za náboženskou společnost a odmítali je uznat za národ bez domova. Proto byli proti založení jakéhokoliv židovského státu. Podle nich by to židy poznamenalo jako cizince ve vlastních zemích a podkopalo by jejich postavení občanů a státních příslušníků těchto zemí.

Snažení sionisticko-britského spojenectví nakonec přineslo ovoce v Belfourově deklaraci, v níž britská vláda podporovala snahy o „vytvoření národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. Současně bylo usneseno, „že nebude učiněno nic, co by ohrozilo občanská a náboženská práva už existující nežidovské společnosti v Palestině, nebo práva a politický status židů v jakékoliv zemi“. (J. C. Hurewitz, Diplomacy in the Near and Middle East, 1956, zv. 2, s.26)

Velká Británie si tedy přisvojila právo rozdávat území jiných národů cizím lidem, jako by jí tyto země patřily. Nejdříve v Keni a potom v Palestině.

Sám Balfour deklaraci komentoval takto: „Ať už je sionismus správný nebo nesprávný, dobrý nebo špatný, má kořeny v mnohaleté tradici, v současných potřebách a v naději do budoucnosti, což je mnohem důležitější, než tužby a předsudky 700 000 Arabů, kteří toto starobylé území obývají.“ (W. Laqueur, History of sionizm, N. Y. 1972, s. 192).

Situaci výstižně charakterizoval americký publicista Arther Koestler Prohlásil: „V Balfourově deklaraci jeden národ druhému slavnostně přislíbil vlast třetího národa.“

Winston Churchil na adresu Balfourovy deklarace v červenci 1937 v britském parlamentu řekl: „Bylo by iluzí předpokládat, že to byl jednoduchý akt křižáckého entuziasmu nebo donkichotské filantropie. Naopak, bylo to opatření vynucené válkou, s cílem zajistit všeobecné vítězství spojenců, za něž jsme očekávali a získali cennou a důležitou pomoc.“

Když Společnost národů Velké Británii svěřila mandát nad územím Palestiny (v roce 1922 – platnost nabyl 29. 9. 1923), v jejích dokumentech se dočteme, že v Palestině žilo 700 000 obyvatel, z toho pouze 56 000 židů. (U. N. Dokument, 5th session supliment, č. 9, A/ 1288).

V roce 1919 se do Palestiny nastěhovalo pouhých 1 086 židů. Roku 1926 jen 3 034 židů, roku 1928 jen 2 175 židů.

Zlom nastal po nástupu nacismu v Německu, mimo jiné následkem nacistické politiky vůči židům a tajné dohody mezi nacisty a sionisty. V Berlíně velmi intenzivně pracovala, samozřejmě za podpory nacistů, takzvaná „Palestinská kancelář“, která se za přímé účasti bývalého izraelského ministerského předsedy Leviho Eškula zabývala „tříděním utečenců“.

John a David Kimcheovi, autoři knihy „Tajné cesty“ (The secret roads, London 1955, str. 27) potvrdili, že sionističtí emisaři nepřicházeli do nacistického Německa proto, aby zachraňovali židy, ale aby si vybrali mladé muže a mladé ženy, kteří byli ochotní odjet do Palestiny, stát se tam osadníky a bojovat proti Arabům.

Jack Bernstein, americký žid, který odešel z Izraele kvůli jeho rasistické politice, tento fakt také potvrdil. Ve svojí knize „The life of american Jew in rasist Izrael“ píše, že genocida židů za druhé světové války by nebyla možná, pokud by vedení sionistů nekolaborovalo s nacisty (čo je tvrdenie, ktoré nie je podložené žiadnymi overenými faktami – pozn. redakcie), pokud by světoví sionisté nepřesvědčovali různé vlády, aby odmítaly přijmout německé židy. Sionisté v USA přesvědčovali prezidenta Roosevelta, aby v době před válkou, kdy ještě byla možnost opustit Německo, zavřel dveře a židovským uprchlíkům nedovolil vstup do USA. Když měli zachránění židé na výběr mezi odchodem do Ameriky a do Palestiny, polovina z nich si radši vybrala odchod do USA. (Vidal a Algazi: str. 46)

Následkem této politiky, a samozřejmě pod patronátem Velké Británie, která také hájila svoje zájmy, bylo roku 1944 podle sčítaní lidu v Palestině 1 196 824 Arabů a 528 702 židů. Izraelský historik Eli Barnavi ve své knize „Nová historie Izraele“ říká: „Přesto, že tento výrok bude pro mnohé šokující, je pravda, že Hitler byl tím nejsilnějším faktorem, který pomohl založení židovského státu“ (převzato z knihy Vidala a Algazího: str. 46)

Valné shromáždění OSN na svém řádném zasedání 29. listopadu 1947 hlasovalo za rozdělení Palestiny na dva státy. Na základě rezoluce č. 181 byla historická Palestina potřebnou dvoutřetinovou většinou hlasů rozdělena na židovský stát s rozlohou 14 942 km2, tj. 56,47 procenta palestinského území a na arabský s rozlohou 11 302 km2, tj. 42,88 procent území. Jeruzalém, jako nejvýznamnější středisko tří světových náboženství – islámu, křesťanství a judaismu, se měl stát neutrálním pásmem – „corpus separatum“. Tedy samostatnou správní jednotkou pod mezinárodní kontrolou. Podle představ OSN mělo toto pásmo mít rozlohu 177 km2, tj. 0,65 procent území s 205 000 obyvateli. Kromě funkce kultovního střediska mělo umožňovat svobodný přístup ke svatým místům a zprostředkovávat vnitřní a hospodářský styk mezi rozdělenou Palestinou.

Podle rezoluce OSN mělo v židovském státě žít celkem 995 000 obyvatel. Z toho 498 000 židů a 497 000 Arabů a v arabské Palestině 735 000 obyvatel. Z toho 725 000 Arabů a 10 000 židů. Rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny se zrodilo za neobvykle složité politické situace. Působily mnohé silné emocionální vlivy, které sionistická propaganda dokonale využila k legalizování svých požadavků. Byla to hlavně poválečná vlna sympatií s židovskými oběti nacismu. Svět židovský problém řešil na úkor palestinských Arabů.

Od vyhlášení rezoluce OSN 29. listopadu 1947, do vyhlášení státu Izrael se situace vyvíjela jinak, než OSN předpokládala. Dva znepřátelené tábory v Palestině se začaly vyzbrojovat a připravovat na nerovný boj. Na jedné straně stál židovský tábor, dobře vyzbrojený, vycvičený, podporovaný velmocemi a bohatými mezinárodními sionistickými organizacemi, na druhé arabský, chudý, velmi slabě vyzbrojený a málo vycvičený. Situaci zkomplikovali Briti, když ohlášený odchod svých jednotek z Palestiny a skončení mandátu k 1. srpnu zkrátili na 15. května 1948. Sionisté využili situaci a soustředili se na důkladné očištění Palestiny od arabského obyvatelstva.

Od prosince 1947 do března 1948 svou vlast opustilo asi 30 000 osob. Především střední majetné vrstvy. Od dubna do května 1948, po rozpoutání teroru proti Arabům, v atmosféře strachu a nejistoty, hranice palestinského území překročilo kolem 250 000 lidí. Byli to především chudí obyvatelé venkova. Po vzniku státu Izrael sionisté vyhnali dalších 470 000 palestinských Arabů. Tak do konce roku 1948 o své domovy a vlast přišlo téměř tři čtvrtě milionu Palestinců. Asi polovina z nich se ocitla za hranicemi Palestiny. Začali žít v nouzových bydlištích. Hlavně v Sýrii a Libanonu. (H. Cattan, The Palestine Question, s. 60 – 69)

Z většiny palestinských Arabů se stali bezdomovci bez naděje na návrat. Jejich obydlí byla sionisty záměrně zničena a zdemolována. V pobřežním pásmu mezi Haifou a Tel Avivem sionisté se zemí srovnali všechny arabské vesnice. Do roku 1953 Izraelci navzdory protestům světové veřejnosti a rezolucím OSN zničili 161 palestinských vesnic. Z 1 500 000 Arabů jich na území Izraelského státu zůstalo 170 000. V pásmu Gazy připojeném k Egyptu (kolem 200 km2) zbylo 450 000 Arabů.

V roce 1967 militantní a po zuby ozbrojený stát Izrael, podporovaný novým spojencem USA, zaútočil na sousední arabské státy. Obsadil celé území západního břehu Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny Sýrie. Pro 1 500 000 arabských Palestínců zřídil vojenskou okupační správu. Rada bezpečnosti OSN 22. listopadu 1967 vydala rezoluci č. 242, v níž žádá, aby Izrael svá vojska okamžitě stáhl z okupovaných území. Ani tuto, ani desítky dalších rezolucí, které tento požadavek vznášejí, Izrael podporovaný USA nikdy nerespektoval.

Proto boj v Palestině není to boj mezi dvěma státy, není to ani boj mezi dvěma národy, je to boj mezí okupantem a okupanými, mezi zlodějem, vrahem, banditou a jeho obětí. Je to boj mezi pravým majitelem Palestiny a bandou zlodějů a vrahů z celého světa, podporovanou bandou vrahů v USA a Evropě.

Palestinci v Gáze jsou z většiny vyhnanci ze svých domov, kde nyní stojí židovské osady a židovské města jako je Sederot. Agresivní izraelský útok proti Gáze není o vraždě tři Izraelců, která i tak nebyla důkazná, není to ani o boji proti Hamasu, protože vraždění děti, starce a žen, zničení nemocnice, školy a mešity je důkazem, že izraelský cíl je likvidace palestinského lidu a tvoření čisto židovského státu na celém území Palestiny. To co se dnes děje v Gáze je důkazem zbabělosti izraelského okupanta a morálního úpadku západu.

Autor: Nidal Saleh, www.protiprudu.org

O ::prop

2 komentáre

  1. A mame svedectvo z prvej ruky od rodeneho Palestinca . Vdaka , pan Saleh..
    Cital som vase knihy . Drzim palce Palestinskemu ludu i Vam.

  2. Pekne ste to popísali pán Saleh do nejakého roku 1953, potom ste už ale veci zľahčili, lebo v roku 1967 to boli arabské krajiny, ktoré útočili a Izrael ich porazil. Nebudem špekuľovať, kto to vyprovokoval, je jasné, že Izrael Palestínčanom spôsobil mnoho zlého často neprávom a tiež čiastočne súhlasím s pohľadom na terajšie dianie, aj keď ani tam Hamas nie je bez viny, no takéto zrýchlenie ku koncu by vám sionisti rozniesli ľahko v zuboch. Mimochodom o tom sionizme som počul aj viac a boli v tom aj iné osoby, čítal som na Zvedavcovi preklad od T. Meyssana, no to by niekto mohol nazvať aj plným domnienok, no popravde bolo to ešte viac do hĺbky a myslím, že to bolo pravdivé a to by v spojitosti s týmto odhalilo ľuďom pravú podstatu mnohých svinstiev, ktoré sa tam páchajú.

Pridaj komentár