Domov / Hlavná strana / Čítanie / O lopatkách a lidech

O lopatkách a lidech

suvorov-specnazKaždý pěšák sovětské armády s sebou nosí lopatku. Zastaví-li pěšáka v pohybu velitelův rozkaz, pěšák sebou plácne o zem a začne hloubit díru. Za tři minuty vyhrabe malý okop o hloubce 15 centimetrů. Když do něj zaleze, přestane se zajímat o nepřátelské střely Z vykopané zeminy si před sebou a po boku shrne nízký násep, za který se dobře schová. Přejede-li takový okop tank, má voják padesátiprocentní šanci, že přežije ve zdraví.

Každým okamžikem se může stát, že voják dostane povel k dalšímu postupu. V tom případě s nejhlasitějším křikem, jaký umí vyloudit, utíká vpřed. Dokud takový povel nezazní, pěšák kope, kope a kope. Zprvu může z jámy pálit vleže. Časem je okop dost veliký i pro klečícího střelce. Při hloubce 110 centimetrů nakonec poslouží i pro střelbu vstoje. Vyhloubená zemina ochrání vojáka před kulkami a střepinami. Voják si v náspu modeluje střílnu, do níž umístí hlaveň zbraně. Neozývají-li se další rozkazy nadále zvelebuje jámu. Maskuje ji a začíná kopat spojovací příkop k sousedovi, kterého má po levici. Nikdy nekope jinak než zprava doleva. Za pár hodin se jámy všech střelců jednotky spojí. Okopy jedné jednotky se potom napojí na okopy jiné jednotky Vzniknou podzemní kryty a spojovací zákopy mezi týlem a frontou. Zákopy se prohlubují, zakrývají, maskují a vyztužují. Potom nečekaně zaznívá pokyn k dalšímu postupu. Voják leze z jámy ven a sprostě kleje, seč mu hlasivky stačí.

Pěšák používá tutéž lopatku na kopání hrobu pro padlé druhy. Nemá-li po ruce sekeru, seká lopatkou zmrzlý chléb. Lopatka slouží jako pádlo, když voják pod nepřátelskou palbou přeplouvá širokou řeku na telegrafním sloupu.

Jakmile dostane pěšák další rozkaz k zastavení pochodu, opět začíná kolem sebe budovat nedobytnou pevnůstku. Ví, jak účinně kopat. Hloubí jámu přesně podle předpisů. Lopatka neslouží jen k rytí, dá se s ní i měřit. Je dlouhá přesně půl metru. Dvě délky lopatky dávají metr. Spodní část lopatky měří 15 centimetrů na šířku a 18 centimetrů na délku. Pokud si voják míry zapamatuje, může měřit, na co si vzpomene. Pěchotní lopatka nemá násadu, což je nesmírně důležité. Lopatka musí být jednoduchá a celá z jednoho kusu materiálu. Všechny tři hrany má ostré jako břitva. Je natřena matnou zelenou barvou, aby se netřpytila na slunci.

Lopatka neslouží jen jako pracovní a měřicí nástroj. Je z vyššího principu zárukou výdrže pozemních vojsk v nejsvízelnějších situacích. Dostane-li pěchota pár hodin na zakopání, může sebemoderněji vyzbrojenému nepříteli trvat i několik let, než ji z děr a zákopů vyžene.

V této knize nebudeme hovořit o pěchotě, nýbrž o vojácích, kteří náležejí k útvarům zvaným Specnaz. Tito vojáci podzemní kryty nekopou. Nikdy vlastně nezaujímají obranné pozice. Buď zasazují nepříteli náhlý úder, nebo – narazí-li na odpor početnějších sil – mizí stejně hbitě, jako se vynořili, a útočí znovu v místě, kde by je nepřítel nejméně očekával. Vojáci útvarů Specnaz kupodivu také nosí pěchotní lopatky. Nelze slovy vyjádřit, k čemu všemu se lopatka hodí. Člověk musí na vlastní oči vidět, jak se s lopatkou správně zachází. V rukou vojáka útvaru Specnaz se stává příšernou, třebaže nenápadnou zbraní. V zacházení s lopatkou prodělává každý člen útvaru Specnaz mnohem náročnější výcvik než pěšák. Nejprve se musí naučit precizním kouskům: štípat tenounké plátky dřeva a odsekávat hrdlo láhve, aniž by sklo došlo další újmy Musí si zamilovat svoji lopatku, musí věřit v její přesnost, musí levou ruku s roztaženou dlaní pokládat na špalek a s rozmachem zasekávat lopatku mezi prsty. Jakmile se naučí ovládat lopatku bezchybně jako sekeru, přicházejí na řadu složitější dovednosti. Lopatkou se při boji muže proti muži dají tlumit výpady bodáku, nože, pěsti nebo jiné lopatky. Voják vyzbrojený pouhou lopatkou zůstává pod zámkem v místnosti se zdivočelým psem. Nakonec se učí lopatkou házet, a to stejně přesně, jako by bodal dýkou. Lopatka výborně létá. Je vyvážená, má dlouhé kormidlo, za letu se točí, nechybí jí přesnost a důraz. Zasekne-li se do stromu, dá práci ji vytáhnout. Zásah hlavy se rovná tragédii. Členové útvarů Specnaz však zpravidla nemíří na hlavu, nýbrž do zad. Protivník málokdy spatří lopatku dříve, než se mu zařízne do šíje či beder a přesekne kosti.

Voják útvaru Specnaz miluje svoji lopatku. Spoléhá na její neomylnost a věří jí víc než samopalu. Při boji zblízka, kterého si užije víc než dost, se projevuje zajímavý psychologický moment. Když voják vypálí na nepřítele ze samopalu, nepřítel palbu opětuje. Zasviští-li lopatka, nepřítel odhodí zbraň a pokusí se uskočit.

Čtenář otevírá knížku o vrhačích lopatek, o vojácích, kteří s lopatkami umějí zacházet jistěji a přesněji než s příborem.

Čtenář nechť se však nedomnívá, že tito lidé neznají jiných zbraní.

Taktika

Skupiny Specnaz si v poslední době při vyhledávání cílů zhusta pomáhají nejrůznějšími elektronickými přístroji. Nosí infračervené a akustické aparáty, zaměřovače pro noční vidění a přenosné radary. Ani nejdůmyslnější elektronická zařízení však nenahradí nejjednodušší a nejspolehlivější metodu určení polohy důležitého cíle – výslech zajatce.

Lze namítnout, že ne každý zajatec vznesené dotazy zodpoví, případně bude lhát a odvede pozornost vyslýchajících vojáků útvaru Specnaz nesprávným směrem. Tuto námitku smetám ze stolu a tvrdím, že naprosto každý zajatec bude náležitě vypovídat. Výjimky neexistují. Lidé se mě ptali, jak dlouho vydrží velmi odolný člověk vzdorovat výslechu. Odpovídám: jednu vteřinu. Čtenář, který nevěří, nechť vyzkouší malý experiment:

Přikážeme příteli, fyzicky i mentálně zdatnému člověku, aby napsal na kus papíru číslo a papír ponechal v zalepené obálce. Potom přítele přivážeme ke stromu či telegrafnímu sloupu a zeptáme se, jaké číslo stojí na papíře v obálce. Neodpoví-li, zbrousíme mu zuby velkým pilníkem a začneme odpočítávat čas. Až obdržíme odpověď, otevřeme obálku a prověříme, zda číslo souhlasí. Zaručuji čtenáři, že odpověď bude správná.

Pokus navozuje atmosféru jemnějších metod výslechu zajatců. Nabízejí se však účinnější a spolehlivější způsoby jak přinutit člověka mluvit. Každý kdo upadne do rukou útvaru Specnaz, ví, že zahyne. Přesto se snaží správně a přesně odpovídat. Nebojuje sice o život, ale o přijatelnou smrt. Zajatci bývají vyslýcháni po dvojicích nebo ve skupinkách. Zajatec, který ví méně než ostatní, se stává předmětem názorné ukázky kolegům, proč je třeba mluvit. Probíhá-li výslech v budově, přikládá se zajatci na tělo rozpálená žehlička nebo se elektrickou vrtačkou provrtávají uši. Velmi citlivé jsou prsty. Páčený prst s drceným nehtem nesnesitelně bolí. Za velmi účinnou formu mučení se považuje takzvaná jízda na kole. Svázané tělo se položí na záda a útržky papíru (bavlněné látky, hader) namočené v lihu, kolínské vodě a pod. se vloží mezi prsty nohou a zapálí.

Obzvláštní péči věnuje Specnaz pohlavním orgánům. Dovolují-li to podmínky demonstruje Specnaz svou moc starou a prostoduchou metodou. Věznitelé zatlučou do kmene stromu klín, přinutí oběť, aby vložila genitálie do škvíry a klín vyrazí. Potom pokračují ve výslechu dalších nešťastníků. Nemluvům se rozvazuje jazyk i pomocí nejúčinnější zbraně vojáka útvaru Specnaz, malé pěšácké lopatky. Ostří lopatky odřezává uši a prsty, zasekává se do jater a všelikým dalším způsobem umocňuje naléhavost vyřčených dotazů.

Velmi jednoduchým způsobem, jak se dopídit informací, je polykání odzkoušené v sovětských koncentračních táborech. Obejde se beze zbraní a dalších nástrojů a při obezřetném provádění nezanechá na těle oběti stopy. Oběť se položí břichem k zemi a její nohy se ohnou tak, aby se paty co možná dotýkaly zátylku. Polknutí bývá následováno výstižnou a pohotovou výpovědí.

Každá metoda má pochopitelně nedostatky: Velitel proto kombinuje. Polykání se zřídka nasazuje na počátku operace. Bezprostředně po přistání dává velitel pokyn ke krvavějším opatřením, řezání rtů břitvou či lámání vazu kroucením hlavy. Tehdy nezáleží na tom, zda zajatec něco ví. Cílem je odradit vlastní vojáky od dezerce. I ti, kteří se mučení neúčastní, pochopí, že je čeká vítězství nebo smrt. Vzdát se by znamenalo podstoupit předvedené mučení.

Úryvok z knihy Viktora Suvorova: Specnaz

O ::prop

8 komentárov

  1. Suvorov je ťažký rusofób , nenávidí všetko ruské a hlavne Putina .
    Tento užitočný idiot, hrajúci sa na seriozneho historika napíše čokoľvek .

  2. Len ci nie je uzitocnym idiotom sam Putin ?

  3. Mam tu knihu doma. Zaujímavé čítanie. Aj keď samotného Suvorova treba brat s veľkou rezervou. Tento človek nenávidí všetko Ruske. Jeho dielka sú hlavne predávané v našich častiach sveta v Rusku stoja na pultoch bez povšimnutia.

  4. Čo už len on mohol o specnaz vedieť, keď v nej nikdy nebol. Písal asi čo počul od jednej babky. Fantasmagórie o tom ako spacnaz kope okopy žerú asi len totálni laici. Zapredanec. Sa divím, že ho citujete!

  5. Pán Suvorov je otrepaným propagandistom v službách nepriateľa svojej vlasti. Každému triezvemu človeku je jasné, že Sovietsky zväz nebol čistýmn rajom na zemi, ríšou bez chyby. Aj Rusku čo to chýba do raja. Ale ak podrobuje nenávistnej a zdrvujúcej (často neobjektívnej) kritike svoju domovinu, prečo si neposvieti na USA. Koho chlieb ješ, toho pieseň spievaj? Určite áno…

Pridaj komentár