Domov / Hlavná strana / Čítanie / Nacionalisté a Evropa

Nacionalisté a Evropa

Jestliže jsem v roce 1941 zaujal stanovisko kolaborace, nebylo to proto, že bych chtěl zmírnit škodu… nebo hrát nějakou dvojí hru. Bylo to proto, že jsem si přál vítězství Německa…, protože to představovalo… poslední šanci bělocha, zatímco demokracie… znamenala konec bělocha.

Pierre-Antoine Cousteau, 1958

Jen nacionalisté mohou stvořit Evropu.

Toto tvrzení by se mohlo jevit jako protimluv. A zatím je to elementární pravda.

Roku 1945, po přemožení a pronásledovaní fašistů z celé Evropy, se mnohým zdálo, že nic již nemůže stát v cestě vzniku nějakého evropského svazu. Zdálo se, že postačí zřeknout se starých vlastí a přidat se k zástupu té či oné vítězné internacionály, aby se uskutečnila internacionála evropská.

Ale nebylo tomu tak a ani nemohlo být.

Jistě: záhy se dospělo k jakési formě hospodářského společenství. Uskutečnilo se Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a společný trh, ve Štrasburku se zabydlel onen spolek rekreantů, jímž je evropský parlament. Avšak pro hlubší jednotu se nedostávalo čehosi podstatného: politické vůle. A politická vůle nemohla být improvizována těmi, kdo svůj život strávili podrýváním politické vůle zemí, v nichž se narodili. Vůle k moci a nezávislosti Evropy nemohla vzejít od kliky hlasatelů demokracie a rezignace.

Evropa Schumannova, Spaakova, De Gasperiho, těch kvákalů a kňouralů – a také Evropa Wilsonova, Saragatova a Brandtova – nevznikla a nikdy nevznikne. Z notorických opovrhovatelů jakéhokoli nacionalismu – nacionalismu jakožto hrdosti, nacionalismu jakožto síly, nacionalismu jakožto odvahy – se nemůže zrodit nová autorita a legitimita většího národa [nazione]. Ani z těch, kteří teoretizují o nedůvěře k vlasti jako takové, se nemůže zrodit láska k vlasti největší.

Proto prapor Evropy paradoxně zůstal v rukou bývalých nacionalistů. Těch, kteří ho svírali již ve druhé světové válce, která nebyla jen občanskou válkou nacionalismů, ale i válkou nacionalistů na cestě k Evropě. Jak jinak by se dal označit konflikt, v němž jsme nacionalisty viděli shromáždit se v jedné internacionále? V němž jsme je viděli spojit se ve Waffen-SS, v „internacionálním společenství“ (übervölkische SS-Elite, pozn. red.)? Nacionalisté skončili tak, že se stali – řečeno s Nietzschem — „dobrými Evropany“, kdežto antinacionalisté, kteří v roce 1945 zvítězili, se projevili jako Evropané špatní, stejně jako byli již špatnými Němci nebo špatnými Italy. Takto se antifašismus — zaklínadlo, které se někomu naivnímu zdálo otevírat cestu k Evropě – stal heslem Antievropy.

Podívejme se pravdě do očí: antifašismus, o němž se neustále mluví, není svoboda, není to demokracie ani socialismus. Je to – především — zachování ducha Jalty v Evropě. Je to záruka politiky určené zamezit revoltě Evropanů proti Rusům a Američanům. Antifašismus je sebezapření, zbabělost, otrocké akceptování katastrofy z roku 1945. Ve jménu antifašismu se svědomí starých stran postavilo proti pokusu OAS udržet evropské pozice v severní Africe, je to jen ze strachu před obviněním z fašismu, že vlády evropských států hanebně zanechaly Afriku černochům a chaosu. A čím dál tím víc ničemný duch antifašismu přiměl evropské národy podepsat „malou Jaltu“, úmluvy o nešíření jaderných zbraní. Ve jménu antifašismu postavil Ulbricht Berlínskou zeď, a kvůli antifašismu Sověti a Američané střeží Rudolfa Hesse, berlínského vězně. Tento antifašismus tu následně stále poroste, zatímco se bude zpronevěřovat a zříkat zájmů Evropy.

Dnes vidíme až moc jasně, že Evropa se nikdy nemůže zrodit z ducha komunismu a demokracie. Nezrodí se z těch, kdo v Evropu nevěří – naopak jí nedůvěřují jako herezi, která může otřást svatosvatými sovětskými dogmaty i americké super-demokracie. A cítíme, že jen minulé — „fašistické“ – nacionalismy mohou zformovat avantgardu, kolem níž v budoucnu povstane evropská internacionála.

Avšak právě proto je nezbytné opět zavést různé nacionalistické „hlídky“, jak se rýsovaly ve třicátých letech a zformovaly v letech čtyřicátých, ve smyslu jejich evropské mise.

Dezertovat z této přední linie vývoje kvůli lebedění si v nostalgii po Carsu a Piavě je nepřípustné; není ani povoleno vzpírat se logice a osudu nadčasového nacionalismu, který se dnes již nenazývá italský národ [Nazione-Italia], ale evropský národ [Nazione-Europa].

Pravice má ještě důvod existovat jako politická síla, která svou legitimitu nenabývá z propagandy Moskvy a Hollywoodu. To jí dodává mravní význam o hodně větší než její skromné počty.

Pravice je něco jako poslední kout Evropy, kde prosvítá paprsek nezávislosti. Jen paprsek a ne bez mračen. Ale tento opuštěný úsek veřejného mínění je jediný, kde velká lež roku 1945 — lež o osvobození Evropy – neměla odezvu.

Pravice je svědomí Evropy, svědomí, které by se z nehodnosti a lenivosti chtělo utopit, ale které stále vyplouvá.

Je to dnes v Evropě velký úkol, který je třeba splnit: úkol znovu v Evropanech probudit vědomí jejich síly.

Je to nezbytnost znovu rehabilitovat ony politické a vojenské síly, které se „převychovatelé“ po roce 1945 snažili smazat.

Tento úkol by mohla provést pouze Pravice; jen ona by z této nezbytnosti mohla vysvětlovat a svědčit.

Zdroj: Adriano Romualdi – Kultura pro Evropu

Knihu si môžete zakúpiť v našom kníhkupectve

O ::prop

Leave a Reply