Domov / Hlavná strana / Čítanie / Krutost vítězů

Krutost vítězů

Zacházení Sovětů s válečnými zajatci, které přežil pouze každý dvacátý internovaný, je dnes již známou skutečností. Naproti tomu se však zažívá představa, že v amerických a spojeneckých poválečných táborech byly podmínky snesitelné a v souladu s válečnými konvencemi. Desítky tisíc, na které se počet mrtvých této internace odhadoval, se dávají za vinu poválečnému chaosu a nemocem a většině historiků zpravidla nestojí ani za zmínku.

Po důkladných rešerších v archivech a konfrontaci mnoha svědků přichází kanadský novinář James Bacque se senzačním odhalením — nebylo to jen několik ‘málo’ desítek tisíc mrtvých, ale bezmála jeden milión válečných zajatců, jímž se zajetí v amerických a francouzských táborech stalo smrtelným.

Duch Goetheho, svatý duch, mě drží naživu.
ANONYMNÍ ZAJATEC

V NOCI VRHALY SVĚTLOMETY na muže ležící v temných dírách oslepující světlo. Neklidně sledovaly tmavé postavy stojící vysoko nad nimi, na osvětlených cestách. Muži se belhali kluzkým terénem mezi dírami celou noc, stavějíc se do řady na vodu. Charles von Luttichau ležel v díře zkroucený vedle jednoho důstojnického kolegy, který se zajímal, zda by se nemohl dostat ven, než bude poslán do Francie. Muži, pronásledovaní nočními můrami, křičeli ze spaní. Rozhodl se, že to další den opět zkusí u stráží. „Jsem poloviční Američan,“ říkal si během procvičování angličtiny. „Má matka je Američanka. Vzdal jsem se vám. Já sem nepatřím. Jsem poloviční Američan.“

Nebyl ani zajat v bitvě. Dobrovolně se vzdal americkým jednotkám doma, kde se zotavoval, když obsadily jeho dům, protože by jinak mohl být obviněn z osnování pozdějšího podzemního odporu.

„Byli jsme drženi v přecpaných úsecích obehnaných ostnatým drátem, na otevřeném prostranství, téměř bez jídla,“ řekl o svém táboře v Krippu u Remagenu na Rýnu.

Latríny tvořila jen prkna pohozená přes příkopy vedle plotů z ostnatého drátu. Jediná možnost přípravy na nocleh byla vyhrabat si vlastníma rukama díru v zemi a pak se v ní na sebe přitisknout. Byli jsme namačkaní těsně na sebe. Lidé se kvůli nemocem museli vyprazdňovat přímo na zem. Mnozí z nás byli brzo příliš slabí na to, aby si předtím dokázali stáhnout kalhoty. Proto bylo naše oblečení nakažené, stejně jako bláto, v němž jsme museli chodit, sedět a ležet. Zpočátku tam nebyla vůbec žádná voda, kromě dešťové. Po pár týdnech jsme mohli dostat trochu vody z potrubí. Ale většina z nás neměla nic, v čem by si ji mohla odnést, takže jsme po několika hodinách strávených ve frontě, někdy dokonce po celé noci ve frontě, získali jen pár doušků. Museli jsme chodit mezi dírami po měkké hlíně vyházené při jejich hloubení, takže bylo lehké do díry spadnout, ale těžké z ní vylézt. Déšť byl toho jara v této části Rýnu téměř nepřetržitý. Víc než polovinu času jsme strávili na dešti. Víc než polovinu času jsme neměli vůbec žádné jídlo. Ve zbytku jsme dostávali trochu přídělů K. Podle balíků jsem viděl, že nám dávají desetinu přídělů, co svým vlastním mužům. Takže jsme nakonec dostávali možná 5 procent normální dávky americké armády. Stěžoval jsem si u velitele tábora, že porušuje Ženevské konvence, ale on odpověděl: „Na konvence zapomeňte. Vy nemáte vůbec žádná práva.“

Během pár dnů někteří muži, kteří přišli do tábora zdraví, zemřeli. Viděl jsem naše muže, jak vlečou mrtvoly k bráně, kde byly naházeny na náklaďáky a odvezeny pryč.

Jeden sedmnáctiletý chlapec, který v dálce viděl svou vesnici, stával u ostnatého drátu a plakal. Jednoho rána ho zajatci našli u plotu zastřeleného. Stráže jeho tělo nechaly viset na plotě jako varování. Zajatci museli chodit kolem něj. Spousta jich křičela „moerder, moerder [vrazi, vrazi]!“ Velitel tábora zajatcům na oplátku na tři dny zastavil výdej už beztak hubených přídělů. „Pro nás, kteří už tak hladověli a kvůli slabosti se mohli sotva pohybovat, to bylo hrozné, pro některé to znamenalo smrt.“ Nebyl to jediný případ, kdy velitel zajatcům za trest zastavil příděly. Vojín Heinz T. v nemocnici právě oslavil 18. narozeniny, když Američané 18. dubna vstoupili na jeho oddělení. Všechny pacienty odvezli do tábora v Bad Kreuznachu. Heinz byl nahnán do Bad Kreuznachu a později do Bretzenheimu s několika sty tisíci ostatních. Na sobě měl jen kraťasy, boty a košili. Tábor se rozkládal na dlouhém poli mezi úzkou polní cestou a linií nízkých kopců směrem na západ. Zde byl několik týdnů držen bez přístřeší, skoro bez jídla, s malým množstvím vody, bez pošty nebo jakéhokoliv znamení, že o jejich situaci někdo ví. Protože mnoho z těchto mužů uprchlo z východní fronty, nebyli ve svých jednotkách, takže se jich vzájemně znalo jen málo.

„Američané se k nám chovali opravdu hnusně,“ řekl Heinz T. Na začátku, kdy v táboře ještě byly stromy, se některým podařilo uřezat větve na oheň. Stráže jim však nařídily ho uhasit. V některých úsecích měli zakázáno kopat si díry na úkryt. „Museli jsme jíst trávu,“ vzpomíná. Když se na ořešáku objevilo listí, někteří vylezli nahoru, aby ho vykouřili nebo snědli. Několikrát nad námi přelétalo a kroužilo malé letadlo. Chlapům došlo, že je fotí pro nějaký americký časopis nebo noviny.

Nohy mu tak otekly, že nemohl nosit boty. Když otok trochu splaskl, zkusil si je nazout, ale ještě mu neseděly, tak si je v noci dával pod hlavu. Do jedné si schovával malý pytlík s kávou, kterou zajatcům Američané dali. Říkal si: „Vezmu tu kávu domů, až půjdu. Budou mít radost.“ Jednoho rána se však vzbudil a boty i káva byly pryč. Dal se do pláče.

V táboře zdaleka nebyl nejmladší. Mezi zajatci v těchto táborech byly šestileté děti, těhotné ženy i muži přes 60 let. Jelikož se v táborech DEF žádné záznamy nevedly a většina záznamů o válečných zajatcích byla v 50. letech zničena, nikdo neví, kolik civilistů tam bylo uvězněno, ale francouzské zprávy ukazují, že z asi 100 000 lidí, které jim Američané předali údajně na práci, bylo 32 640 žen, dětí a starých mužů. Podplukovník Valentine Barnes ve své zprávě o Bad Kreuznachu 22. dubna uvedl, že „se ženě v úseku A3 narodilo dítě ženského pohlaví“.

George Weiss, tankový mechanik, řekl, že jeho tábor na Rýnu byl tak přecpaný, že „jsme si nemohli ani pořádně lehnout. Celou noc jsme museli sedět opření jeden o druhého. Ale nejhorší ze všeho byl nedostatek vody. Tři a půl dne jsme neměli vůbec žádnou vodu, tak jsme pili vlastní moč. Chutnalo to hrozně, ale co jsme mohli dělat? Někteří si lehli na zem a lízali ji, aby z ní dostali nějakou vlhkost. Já byl tak slabý, že jsem už lezl po kolenou, když jsme nakonec dostali trochu vody. Myslím, že kdyby nám ji nedali, zemřel bych. A Rýn byl hned za drátem. Stráže nám vodu a cigarety prodávaly přes drát. Jedna cigareta stála 900 marek. Viděl jsem tisíce úmrtí. Těla odváželi pryč na náklaďácích.“

V Bad Kreuznachu tehdy bylo třikrát víc zajatců, než na kolik byl tábor koncipován. Jelikož byla půda a veškeré oblečení infikované a lidé již byli slabí, být neustále natěsnaný u ostnatého drátu bylo extrémně nebezpečné. V těchto táborech byly hlášeny velké počty úmrtí na otravu krve.

Asi po měsíci v Bad Kreuznachu, z něhož měl Heinz T. dojem, že v něm navzdory podmínkám nezemřelo mnoho lidí, byl spolu s 2 000 000 dalších (podle zvěstí) předán Francouzům. Tyto zvěsti nebyly tak nepřesné: Francouzi od Američanů původně požadovali až 1 700 000 zajatců, ale nakonec si jich na pomoc při opravování škod způsobených válkou vyjednali jen 1 300 000. Když se díval na vyhladovělé lidi v roztrhaném oblečení, špinavé, s propadlými tvářemi a šouravou chůzí, pomyslel si: „Zvláštní dárek pro Francouze.“ Pak byl naložen do vlaku jedoucího do Rennes v Bretani.

Jeden chlapec z Rheinbergu, desetiletý Herbert Thelen, měl povoleno nosit svému otci v táboře tři kilometry na západ od města jídlo. To mu podával přes ostnatý drát vnějšího oplocení. Thelen nikdy neviděl, že by zajatcům takto nosil jídlo ještě někdo jiný. Jeden zajatec napsal zprávu, omotal ji kolem kamene a ten hodil směrem k cestě vedoucí do Rheinbergu. Byla nalezena panem Rheinbergerem, který ji uschoval. Nápis na hnědém balicím papíru, který dnes již zčernal, zní: „Vážený čtenáři. Prosím, prosím, pošlete nám, dvěma kamarádům, pytlík vařených brambor se solí. Jsme strašně hladoví. Čekáme u strážní věže u obvodové cesty. Prosím, napište na ten pytlík jméno četař Jakob Lohr, tábor E.“

Autor: James Bacque, Ostatní ztráty

O ::prop

6 komentárov

  1. „Takže jsme nakonec dostávali možná 5 procent normální dávky americké armády“, toto konštatovanie je dôkazom totálnej hlúposti alebo totálnej drzosti vojaka Wehrmachtu, ktorý si myslel, že ak nebude bojovať prežije. Nechce sa veriť, že toľko miliónov sráčov bolo navlečených vo vojenských uniformách Wehrmachtu a ešte neuveriteľnejšie je, že sa dostali až pod Moskvu.

    • “přichází kanadský novinář James Bacque se senzačním odhalením….”

      …článok je zrejme výňatok z knihy “Other Losses” (autor kanaďan James Bacque),…ale kdo je autor článku?
      ….Bacque totiž “nepřichází’, ten prišiel s touto knihou už v roku 1989, teda pred 26 rokmi!

      Pre upresnenie, tých vyvraždených nemeckých zajatcov nebolo “desítky tisíců” ale 1,7 milióna.
      Vrah, švédsko-americký žd Eisenhower,
      aby nemusel dodržiavať Ženevské dohody, jednoducho, aby ich mohol vyvraždiť, odmietol ich považovať za POW (Prisoners of war/Vojnoví zajatci), ale ich pomenoval DEF (Disarmed Enemy Forces/ Odzbrojené nepriateľské sily) a cesta ku genocíde bola otvorená. “Bože, ako nenávidím Nemcov”, napíal tento netvor svojej žene v roku 1944.
      A svet neprotestovala ani slovom!

      Toto však nie je jediný “hrdinský čin” týchto civilizovaných “demokratov:
      Ralph Franklin Keeling, v jeho knihe
      “Gruesome Harvest – The Costly Attempt To Exterminate The People of Germany” (Hrozná žatva – Drahý pokus exterminovať nemecký národ), kde dokumentuje barbarstvo kriminálnej politiky dobyvateľov (Spojencov).

      * * *
      Američan Edgar L. Jones, ktorý slúžil viac ako rok, s britskou ôsmou armádou v severnej Afrike, a slÚžil ako dopisovateľ Atrlantic Monthly (Boston, Mass., U.S.A.) v Ďalekom Pacifiku, opisuje v Atlantic Monthly, svoje válečné dojmy, vo februári 1946:
      “My, američania, máme nebezpečné sklony v našom medzinárodnom myslení, privlastňovať si názor ‘svätejší než ty’ vzhľadom k iným národom. Považujeme sa za viac nóbl a slušných, ako iní ľudia a následne v lepšej pozícii rozhodnúť, čo je vo svete správne a čo je zlé.
      Aký druh vojny, si vôbec civili predstavujú, že vedieme?
      Chladnokrvne strieľame zajatcov, ničíme nemocnice, ostreľujeme (z lietadiel) záchranné člny, zabíjame, alebo brutálne zaobchádzame s nepriateľskými civilistami, likvidujeme zranených nepriateľov, hádžeme umierajúcich s mŕtvymi do jám, v Pacifiku varili mäso od lebiek nepriateľov, aby sme urobili ozdoby na stôl pre naše ‘sweethearts’ (milé), alebo vyrezávali z ich kostí ‘nože’ na otváranie dopisov.
      Naše bombardovanie zápalnými bombami sme zavŕšili pálením civilov zhodením atomovej bomby na dve bezbranné mestá, dosiahnúc tak rekord všetkých čias, v okamžitej masovej vražde.
      Ako víťazi, ny sme privilegovaní súdiť našich porazených protivníkoch, za ich zločiny proti ľudskosti; ale mali by sme byť dostatočne reálistickí, že keby sme boli my súdení za porušovanie medzinárodných zákonov, mali by sme byť usvedčení vinnými za tucty zločinov.
      Bojovali sme nečestnú vojnu, pretože morálka má nízku prioritu (cenu?) v bitve…
      Možno z toho samého dôvodu, zohavovali sme telá nepriateľských mŕtvol, odrezávajúc ich uši a vyrážali ich zlaté zuby, na pamiatku a pochovávali ich s ich ‘testicles’ (scrotum) v ich ústach; ale takéto šokujúce násilnosti vštkých morálnych kódov, zasahujú do ešte stále neobjavenej ríše “vojnovej psychológie”.

      Edgar Jones nie je jediný, ktorý nám hovorí, ako táto vojna “za zachovanie kresťanských princípov”, bola bojovaná.

      Frank Coniff, z New York Journal-American, p íše vo svojom stÍpci Eats Side, West Side, o rozhovore s Holbrook Bradley-m, ďalší dopisovateľ, ktorý sa viezol v taku…
      “mi povedal, to bolo bežným…. zvykom, vyriešiť problém so zajatcami, najpriamejším spôsobom.
      “tankisti, krytí vo svojich oceľových kooch, nemohli vodiť zajatcov do zázemia”.
      Museli teda s nimi niečo robiť. A urobili.
      “Postriaľali ich guľometami. A nenamáhali sa žiadným ospravedlnením za to”.

  2. Zo slovenskych knih dokazuju brutalitu americkych vojakov kniah Karola Murina: Spomienky a svedectvo, on bol tajomnikom prezidenta Tisu a v knihe ukazal ako sa americania spravali ku zajatcom, najma k Nemcom. Co si pamatam jeden americky dostojnik vytrhol zajatemu nemeckemu dostojnikovi dva zdrave zuby, pocas prehliadky vaznov. Alebo dalsiemu vopchal palicku z korbaca hlboko do krku a masiroval ju v nom. Aj president Tiso si od nich dost vystal, lenze na sude zakazal Karolovi Murinovi hovorit o tychto zlocinoch. Lebo on naivne veril, tak ako my vsetci ze zapadna demokracia je predsa len lepsia ako vychodny komunizmus{ktori bol mimochodom transplantovany do Ruska zo zapadu!]
    Podobne svedectvo je aj kniha G.Dobisa: Za ostnatym drotom, generacia medzi dvoma svetmi. Aj znamy slovensky spisovatel Milo Urban napisal o tychto udalostiach svoju knihu, bouhuzial nazov som si nezapametal.

  3. No, toľkých autorov oplakávačov nespravodlivosti ste tu vymenovali, toľko nemorálnosti zo strany „spojencov“ ste tu opísali, toľko porušení medzinárodných konvencií ste zdokumentovali na úbohých nemeckých vojnových zajatcoch, ale ani slovo o tom ako a prečo sa títo Nemci stali zajatcami a predovšetkým zajatcami anglo-amerických okupačných vojsk ste neuviedli. Oni tí hlupáci sa do toho zajatia pýtali, pretože veľmi dobre vedeli čo napáchali na východe a preto sa báli ruskej reakcie.

    • Ak by vedeli, čo ich čaká, isto by sa do zajatia nehrnuli. Ale napríklad Čulen vojakom nebol, bol to civilista a opisuje takmer navlas rovnaké podmienky aj u civilistov – utečencov pred boľševizmom. Vrátane žien a malých detí.

Pridaj komentár