Domov / Hlavná strana / Čítanie / Kolymské povídky – Bobule

Kolymské povídky – Bobule

salamovFadějev řekl: „Počkej, promluvím si s ním sám,“ přistoupil ke mně a postavil pažbu pušky těsně k mé hlavě. Ležel jsem na sněhu a objímal jsem kládu, která mi spadla z ramene. Neměl jsem sílu ji uzdvihnout a zařadit se do řetízku lidí sestupujících z kopce dolů — každý měl na rameni kládu, „klacek“ — někdo větší, někdo menší. Všichni spěchali domů, doprovod i vězňové, všichni měli hlad, měli po krk nekonečného zimního dne. A já ležel ve sněhu.

Fadějev vězňům vždycky vykal.

„Poslouchejte, dědku,“ řekl, „jak to, že beran jako vy nemůže unést tohle poleno, co poleno, hůlčička je to. Jste simulant, to je jasný jako facka. Jste fašista. V době, kdy naše vlast bojuje s nepřítelem, jí házíte klacky pod nohy.“

„Já fašista nejsem,“ řekl jsem. „Já jsem nemocný a hladový člověk. Fašista jsi ty. Ty čteš v novinách, jak fašisti zabíjejí starý lidi. Pomysli na to, co budeš vypravovat své snoubence, až se tě zeptá, cos dělal na Kolymě.“

Bylo mi všecko jedno. Nesnášel jsem ty růžolící, zdravé, vykrmené, dobře oblečené chlapy, neměl jsem strach. Stočil jsem se, abych si chránil břicho, ale byl to jen po prapředcích zděděný instinktivní pohyb – vůbec jsem se nebál kopanců do břicha. Fadějev mě kopl do zad. Najednou se mi udělalo teplo a vůbec mě to nebolelo. Jestli umřu, tím lip.

„Poslechněte,“ řekl Fadějev, když mi obrátil špičkami vysokých bot obličej k nebi. „Nejste první z té vaší sorty, s kým mám tu čest.“

Přistoupil druhý strážný z eskorty, zvaný Šedej kšilt.

„Ukaž se, ať si tě zapamatuju. Ty se mi nějak vztekáš, hnuse, zejtra tě vlastnoručně odprásknu. Je ti to jasný?“ řekl Šedej kšilt.

„Je,“ řekl jsem. Vstával jsem a plival jsem krvavé sliny. Zapřáhl jsem se do klády a táhl jsem ji za halekání, křiku a nadávek kamarádů. Zatímco mě bili, oni mrzli.

Nazítří ráno nás Šedej kšilt vyvedl na práci do lesa vykáceného loni, sbírat všechno, co se dá spálit v železných kamnech. Les káceli v zimě, pařezy byly vysoké. Dobývali jsme je ze země sochory a pákami, rozřezávali a rovnali do hranic.

Na několika málo zbylých stromech rozvěsil Šedej kšilt „mezníky“, chomáče svázané ze žluté a šedé trávy, čímž vytyčil hranice „zakázané zóny“.

Náš brigadýr udělal pro Šedýho kšilta na kopečku oheň — při práci měl právo na oheň jen doprovod — a natahal do zásoby dříví.

Napadaný sníh dávno rozfoukal vítr, studená tráva pokrytá jinovatkou klouzala v rukou a při doteku měnila barvu. Na hrbolcích mrzly nízké horské šípkové keře, tmavě fialové namrzlé šípky úchvatně voněly. Ještě chutnější než šípky byly maličko namrzlé brusinky, přezrálé a šedomodré. Na kratičkých rovných větvičkách visely bobule borůvek. Ty byly ostře modré, scvrklé jako prázdná kožená peněženka, ale uchovávaly v sobě modročernou šťávu nevýslovné chuti.

Všechny bobule, v tuto roční dobu chycené mrazem, se vůbec nepodobají bobulím z doby zralosti, bobulím šťavnatého období. Mají mnohem jemnější chuť.
Můj kamarád Rybakov sbíral bobulky do plechovky od konzervy o „kuřácké přestávce“ a dokonce ve chvílích, když se Šedej kšilt díval někam jinam. Jestli se Rybakovovi podaří nasbírat plnou plechovku, kuchař eskorty mu dá kus chleba. Tím se z Rybakovova sbírání rázem stala důležitá věc.

Já jsem takové zákazníky neměl, jedl jsem sám, opatrně a dychtivě jsem každou bobulku tiskl k patru. Sladká vonná šťáva rozmačkané bobule mě na vteřinu omamovala.

Ani mě nenapadlo pomáhat Rybakovovi sbírat, ostatně ani o pomoc nestál, musel by se potom dělit o chleba.

Plechovka se mu plnila příliš pomalu, bobulí čím dál víc ubývalo. Aniž jsme si to uvědomili, posunuli jsme se při práci a sbírání až k hranicím „zóny“, mezníky nám visely nad hlavou.

„Podívej se,“ řekl jsem Rybakovovi, „musíme se vrátit.“

Ale před námi bylo na kopečcích plno keříků s šípky, borůvkami a brusinkami… Viděl jsem je už dávno. Strom, na kterém visel chomáč trávy, měl stát o nějaké dva metry dál.

Rybakov ukázal na neplnou plechovku, na slunce klesající k obzoru a pomalu se sunul k začarovaným bobulím.

Suše třeskl výstřel a Rybakov padl mezi kopečky obličejem dolů. Šedej kšilt mával puškou a křičel:

„Nechat na místě, nepřibližovat se!“

Šedej kšilt zarachotil závěrem a vystřelil ještě jednou. Věděli jsme, co ten druhý výstřel znamená. Věděl to i Šedej kšilt. Výstřely musí být dva, první má být varovný.

Rybakov ležel mezi kopečky a byl nečekaně maličký. Nebe, hory, řeka byly obrovské. Bůhví kolik lidí se dá takhle složit v těch horách po cestičkách mezi pahrbky.

Rybakovova plechovka se odkutálela daleko. Stačil jsem ji zvednout a schovat do kapsy. Možná že mi za ty bobule dají chleba, věděl jsem přece, pro koho je Rybakov sbíral.

Šedej kšilt klidně seřadil náš malý oddíl, přepočítal a vedl nás domů.

Dotkl se koncem pušky mého ramene. Otočil jsem se.

„Chtěl jsem tebe,“ řekl Šedej kšilt, „ale nepřelez jsi, svině…“

Z knihy Varlama Šalamova: Kolymské povídky

O autorovi: Varlam Tichonovič Šalamov (18.6.1907 – 17.1.1982)

V rokoch 1924 – 1926 pracoval ako koželuh, potom začal študovať právo. Po prvý raz bol zatknutý v roku 1929 za účasť na protistalinskej demonštrácii. Za tento čin bol odsúdený na tri roky. Celkom strávil v sovietskych lágroch 17 rokov. V roku 1956 bol rehabilitovaný ako obeť kultu osobnosti. Vo svojich dielach popisuje príbehy ľudí, ktorí strávili mnoho rokov v táboroch nútených prác. Svoje príbehy spracovával do krátkych poviedok, ktoré majú výraznú pointu. Jeho diela sa šírili samizdatom, preto je veľmi ťažké uviesť jednotlivé diela.

O ::prop

Pridaj komentár