Domov / Hlavná strana / Čítanie / Kde se objevilo „šest milionů“?

Kde se objevilo „šest milionů“?

norimbersky_procesPár dní před odjezdem do Londýna, 11. června 1945, navštívil Jackson představitele FBI v New Yorku. Zde se setkal, možná trochu proti své vůli, s představiteli několika vlivných židovských organizací, kteří mu dali jasně najevo, že se chtějí na procesu podílet. V kanceláři, kterou poskytla FBI, se sešli tři přední židovští právníci, soudce Nathan Perlman, Dr. Jacob Robinson a Dr. Alexander Kohanski, aby se pokusili prosadit koalici reprezentující americkou židovskou obec.

Začali tedy chvalozpěvy na Jacksonovu první zprávu prezidentovi, která nyní vyšla tiskem a o níž se vyjádřili jako o „dešti na vyprahlou židovskou poušť“. Zatímco ostatní hledali precedenty v 17. nebo 18. století, lichotili mu, že on si jej vzal „ve 22. století“.

Tito židovští představitelé, kteří na něho udělali velký dojem svou inteligencí a erudicí, četli mezi řádky jeho zprávy, že bude nacistickou perzekuci Židů hodnotit jako zločin sám o sobě. Dr. Robinson mu podal kopii sévreské smlouvy, ve které stanovili tresty Turkům za genocidu Arménů během první světové války. To by mohlo být dobrým precedentem. Navrhli také postavit před tribunál Alfreda Rosenberga za jeho činnost hlavního nacistického filosofa. „Netoužíme po pomstě,“ přísahal Robinson, „a samozřejmě ani po kompenzaci svých ztrát.“

„Jak velké jsou to ztráty?“ zeptal se Jackson ve snaze najít číslo, jehož by mohl použít v nadcházejícím procesu. „Šest milionů,“ odpověděl Robinson a dodal, že jde o Židy ve všech zemích okupovaných nacisty „od kanálu La Manche až po Stalingrad“. Jackson si ten den poznamenal: „Zvláště mě zajímal zdroj a spolehlivost jeho odhadu, protože neznám žádné autentické údaje.“

Robinson řekl, že k němu dospěl extrapolací ze známých čísel o židovské populaci z roku 1929 a z nynějších odhadů počtu těch, kteří přežili. „Rozdíl tvoří patrně ti, kdo padli, a ti, kdo se skrývají,“ řekl. Když však uvážíme zmatky a tragédie v poválečné Evropě zničené bombami a vylidněné morem, nebyla to databáze, na níž by se mohl statistik spolehnout. Kdo je vůbec Žid? Kvůli této otázce si vzájemně šli po krku kartografové, etnografové, náboženští fanatici i politici. Takto však spatřila světlo světa cifra „6 milionů“, neměnná jako ruiny Panteonu a obrovská a legendární jako rhodský kolos.

Smutnou shodou okolností vyvolala americká židovská komunita podobné dohady i o čtvrt století dříve, po první světové válce. Guvernér státu New York Martin Glynn tvrdil ve svém projevu v roce 1919, že válce padlo za oběť „6 milionů“ Židů. (Zdroj: American Hebrew 3.10.1919)

Delegace vyjádřila obavy, že Spojenci zvolí jednodušší cestu, že budou nacisty žalovat za menší zločiny a židovský problém odsunou do pozadí. Tito lidé si přáli rozsudek za perzekuci Židů, který, jak tvrdili, dosud všechny procesy proti nacistům obcházely. Žádali dokonce oddělený soud pro tyto zločiny, a pokud by to nebylo možné, požadovali právo mít svého člověka, „který by reprezentoval těch 6 000 000 obětí“, v Jacksonově týmu. Jackson předvídal problémy, které by z toho mohly vzejít, a nechtělo se mu do toho. U všech ostatních utlačovaných menšin to vyvolá stejnou reakci a budou požadovat své zástupce. Slíbil tedy jen, že o tom bude uvažovat. Když židovští reprezentanti viděli, že se jim prosadit svůj požadavek nepodaří, požádali jej alespoň, aby ve svém týmu jmenoval člověka, který bude mít na starost židovskou otázku.

Představy, jak vést proces, začínaly v Jacksonově mysli dostávat konkrétní podobu. Jackson byl dychtivý sdílet je s ostatními. V New Yorku navštívil Herberta Bayarda Swopea, který se snažil získat určité postavení ve veřejné kampani kolem procesu. Swope doporučoval, aby byl proces veřejnosti prezentován s určitou pompou, aby na evropské publikum zapůsobil. Soudci včetně Jacksona musí mít taláry a paruky. Celé představení, řekl Swope, se musí natáčet od začátku až do konce na zvukový i obrazový záznam. Později Swope telefonoval do Jacksonova hotelu a doporučil uskutečnit proces v Mnichově, sídle nacistické strany, snad rovnou v jejich bývalé rezidenci, která, pokud si dobře pamatuje, má velký sál. Swope také Jacksona upozornil, že pokud nacisté zavraždili „6 000 000 Židů“ (je překvapující, jak rychle byl lento počet zjištěn), znamená to, že nacisté získali do svého vlastnictví „minimálně“ 6 000 000 000 dolarů.

Co se v té době vědělo o nacistických „vyhlazovacích táborech“? Nejhorší byly v oblasti okupované Sovětským svazem a k těm neměli Spojenci přímý přístup. V několika táborech, které osvobodili, včetně Dachau, nalezli a vyfotografovali děsivé scény, jak lidé umírají hladem a na následky mučení. Díváme-li se na to z retrospektivy, nemělo to spojenecké velitele, kteří trávili poslední měsíce války bombardováním německých železnic a farmaceutických továren, příliš vyvést z míry.

Pohľad lekárov

V polovině června se s Jacksonem spojil výbor amerických psychiatrů a neurologů, kteří požádali, aby mohli vězně prohlédnout, pohovořit si s nimi a rozhovor zaznamenat. Vycházeli přitom z téměř rasistické premisy. „Německý národ opakovaně produkuje agresivní vůdce a slepě za nimi jde. Detailní znalost osobností těchto vůdců by nám pomohla pochopit charakter a vrozené touhy německého národa a byla by cenným vodítkem pro ty, kteří se budou zabývat reorganizací a převýchovou Německa.“

Poněkud nespravedlivě autor této zprávy uvedl, že výsledky prohlídek „nesmí byl použity k obhajobě založené na nesvéprávnosti obžalovaných“. Výsledky musí ustat utajeny až do vynesení rozsudku. Z tohoto důvodu lékaři naléhavě žádali, aby „byli odsouzení zastřeleni ranou do hrudníku, ne do hlavy,“ aby byl mozek pro případ detailní pitvy zachován bez poškození.

Nemůžeme je lynčovat, tak je mlaťme

Aktéři norimberského dramatu byli postupně bráni do vazby. S těmi, které již delší dobu líčil tisk po celém světě jako zločince, se nejednalo v rukavičkách. Nenáviděný nacistický guvernér okupovaného Polska Hans Frank byl po krutém bití převezen do městské věznice v Miesbachu. Aby zakryli nejhorší stopy po bití, hodili přes něho plachtu. Frank se pod ní marně snažil podřezat si žíly na levé ruce.

Ještě horší zacházení zažil župní vedoucí Julius Streicher. Dne 22. května jej v domě ve Waidbrucku v Tyrolech objevil major Henry Blitt. Na výzvu ohledně potvrzení totožnosti bývalý župní vedoucí nezapíral: „Jsem Julius Streicher.“ Důstojník, který Blitta doprovázel, dal dvěma ženám, které v tomto domě bydlely, za úkol „postarat se o paní Streicherovou“, protože Streichera odvezli do věznice v Salzburgu, tam byl pět dnů spoután. S pouty na rukou a oblečen jen v košili a spodním prádle byl 23. května převezen do bavorského Freisingu, kde dostal celu, kde nebyla okna, postel ani židle. Dva vojáci z něho strhli košili. Tři dny strávil v ledové cele bos a oblečen pouze ve spodním prádle. „Dvakrát nebo třikrát denně,“ napsal později, „jsem musel stát u zdi se spoutanýma rukama nad hlavou a dozorce nebo nějaký vojenský policista mě bil přes genitálie koženým bičem. Když jsem se pokusil chránit před ranami spoutanýma rukama, kopali mě do slabin. Celý podbřlšek jsem měl samou podlitinu.“

O nic příjemnější jistě nebylo, když ho dozorce dvakrát nebo třikrát denně donutil, aby otevřel ústa, a potom mu do nich plival. Když ústa nechtěl otevřít, donutili ho k tomu dřevěnou holí. Nutili ho pít moč. Když jednou odmítl, zbili ho bičem. „Kdykoliv sem přišel policejní důstojník, trhal mi chlupy z prsou a obočí.“ Když jednou Streicher odmítl sníst zkažené zbytky, které dostal na talíři, porazili ho na zem a musel lízat nohy dozorci. Celou dobu jej v roztrhaném spodním prádle fotografovali.

Ráno 26. května mu přišli říci, aby se připravil na cestu do Wiesbadenu. Několik hodin předtím mu jeden ze zaměstnanců věznice s úsměškem řekl: „Tak už to budeš mít za sebou,“ a udělal gesto, jako když si podřezává krk. Voják jej potom odvedl na toaletu, tam z něj strhal zbytky oblečení a poručil mu, aby se oblékl do jiného. To se snadno řeklo, ale hůře dělalo, protože Streicher měl na rukou pouta. Ta mu sundali až ve Wiesbadenu. „Od té doby,“ napsal Streicher, „jsem byl pod lékařskou kontrolou. Vězeňský dozorce ve Wiesbadenu… se choval naprosto korektně.“

Zdroj: David Irving: Norimberk – Poslední bitva

O ::prop

7 komentárov

  1. David Irving vo svojich výpočtoch uvádza číslo 1,5 až 2 milióny, to bude určite objektívnejšie, tam sú zahrnuté obete čo zomreli na následky otrasnej hygieny a chorôb, nie len premyslenej likvidácie. Preto demokratické svine vydali naň zatykač za popieranie „čohosi“.

  2. Harlan Fiske Stone z U.S. Supreme Court
    (Najvyšší Súd US), referoval k Norimberku ako “high grade Lynching party”, riadenú oportunistickým sudcom Jacksonom, ktorý, podľa Davida Irvinga, sa chcel stať Prezidentom, cez Norimberskéý Súd (on the back of Nürmberg Trial), a prítomnosťou sovietského žalobcu Rudenka, z ktorého rúk ešte kvapkala krv z mnohých Stalinových čistiek, jasne poukazuje, aká hypokrytická paródia spravodlivosti, Norimberský Súd v skutočnosti bol.

    Kdo bol “justice Wenersturm?” a čo vieme o ňom?
    “Sudca Wenersturm”, (Prezident jedného z Tribunálov v Norimberku, zhnusený celkovým postupom, rezignoval a letel zpät do Ameriky, zanechajúc vyhlásenie pre “Chicago Tribune”, ktoré vyjadruje bod za biom jeho námiuetky k Súdu (Mark Lautern “Das Letzte Wort über Nürmberg”, str.56).
    Body 3 – 8 sú nasledovné:
    3. Členovia oddelenia Verejného Žalobcu, namiesto toho, aby sa pokúsili formulovať a dosiahnúť nový legálny vedúci princíp, boli vedení len osobnými ambíciami a pomstou.

    4. Obžaloba urobila všemožným mspôsobom, všetko možné, znemožniť obhajobe pripraviť svoju obhajobu a urobiť nemožným shrnúťevidenciu.

    5. Obžaloba, vedená generálom Taylorom, urobila všetko, čo bolo v jej silách, aby zabránili splnenie žiadosti rozhodnutia Vojenského Súdu (Military Court),i.e. žiadať Washington o zhrnutie a poskytnutie Súdu ďalšej dokumentárnej evidencie vo vlastníctve
    amerického governmentu.

    6. Deväťdesiat procent Norimberského Súdu sa skladal zo zaujatých osôb, ktorí viedli obžalobu buď z politických, alebo rasových dôvodov.

    7. Obžaloba samozrejme vedela, ako zaplniť všetky administratívne miesta/funkcie Vojenského Súdu “Američanmi”, ktorých naturalizačné certifikáty boli naozaj “veľmi nové” a ktorí, či už v službách administratívnych, alebo ich prekladaním, etc., vytvorili veľmi nepriateľskú atmosféru pre obžalovaných.
    Samozrejme nie je nutné objasňovať, že všetci títo ‘najnovší americkí dôstojníci’ boli ešte pred nedávnom nemeckí židia.

    8. Skutočný účel Norimberských Súdov, bolo poukázať Nemcom na zločiny ich Vodcu a tento účel bol zároveň pretext, na ktorom boli tieto súdy nariadené…

    “KEBY SOM BOL VEDEL O SEDEM MESIACOV SKÔR, ČO SA DEJE V NORIMBERKU, NIKDY BY SOM TAM NEŠIEL”.
    (“Did Six Million Really Die?”, tiež “The Hoax Of The Twentieth Century”).

  3. maršal Žukov

    Mam otázku: Irving spochybňuje existenciu plynových komôr na vraždenie, alebo len znižuje počet zomrelých a existenciu komôr a cielenej genocídy židov riadenej Htlerom nespochybňuje?

  4. Čo priznáva, alebo nepriznáva D. Irving, už ani nie je tak smerodatné, ako svedectvá mnohých, samotných židovských väzňov, čo sa však nikdy, ani dnes, v médiách moc nerizširuje.

    Pri fraške, ktorú nazývajú Norimberský súd (IMT trial), hlavný britský obžalobca, Sir Hartley Shawcros, špecificky menoval Dachau, Buchenwald, Mauthausen, a Oranienburg ako miesta, kde vraždenie boli “prevádzané ako nejaký priemysel masovej produkcie v plynových komorách a peciach”
    IMT vol. XIX, p. 483. Viď tiež Joe J. Heydecker a Johannes Leeb, “Der Nürm¬berger Prozeβ”, str. 487, a tých istých autorov “Bilanz der Tausend Jahre” str.455)Vedúci
    Môžeme sa teda opýtať: keď tieto obvinenia boli pravdivé, prečo Sovieti bezprostredne neukázali tento tabor (Auschwitz/Oswienčim) novinárom a reportérom z celého sveta a nepredložili evidenciu tzv. masového vraždenia medzinárodnej kontrole? (Dr. W. Stäglich ”The Auschwitz Myth” …str.8-9)

    Vedúci rakúsky sociálny demokrat Dr. Benedikt Kautsky – sám žid – ktorý strávil roky 1938-1945v koncentračných táboroch, tri z nich v Auschwitzi, povedal:
    “Bol som vo veľkých koncentračných táboroch v Nemecku. Musím pravdivo prehlásiť, žev žiadnom tábore som nikdy nevidel nič také, čo by mohlo pripomínať plynové komory (“The Auschwitz Lie” …str.10-28).

    Zaujímavé vyhlásenie však nájdeme v jeho knihe “Teufel und Verdammte” Zürich, 1946 ), že nie menej ak 3,500.000 židov tam bolo zabitých.
    Toto je skutočne pozoruhodné vyhlásenie, pretože podľa jeho vlastného priznania, nikdy nevidel “plynovú komoru” (str.272-3).

    Jediná poprava ktorej bol skutočným svedkom, bola poprava dvoch poľských
    väzňov, za zabitie dvoch židovských väzňov!!

Pridaj komentár