Domov / Hlavná strana / Čítanie / Jak jsem se stal osvoboditelem

Jak jsem se stal osvoboditelem

suvorov-muj_zivotGenerální tajemník strany vydal rozhodnutí: zemědělská produkce se musí prudce zvýšit. I zadumala se celičká země, jak tohoto vznešeného cíle nejlépe docílit. Dumal tajemník našeho oblastního stranického výboru, dumali jeho rádci, konzultanti i odborní poradci.

Po pravdě řečeno to byl směšně lehký úkol. Klima našeho regionu se podobá francouzskému – dostatek slunce, tepla i vody. I půda je u nás znamenitá – černozem až do hloubky jednoho metru, žírná, že by se dala mazat na chleba. Techniků a odborníků máme též nepočítaně. Smůla jen, že lidé nemají zájem o práci, protože rolník bude za svou práci odměněn vždy stejně, a může se snažit, jak chce. To přece nejde, aby práce rolníků byla odměňována podle výsledků. Jen si to představte. Takový přičinlivý sedlák si najednou zbohatne, a z nemakačenků aby zůstali chudáci! A už je tu rozkol, mezi lid se vkrádá nerovnost. To všechno by přece odporovalo ideálům socialismu.

Tak se tedy první tajemník oblastního výboru strany se všemi svými rádci společně zamysleli, jak zvýšit zemědělské výnosy, aniž by byl narušen princip společné materiální rovnosti. Tu jim svitlo. Požadovaného růstu lze dosáhnout pomocí umělých hnojiv!

I byla v místní chemičce svolána převeliká schůze. Tisíce lidí se jí účastnily, a k tomu dechovka, proslovy, plakáty a prapory. Všichni jako jeden muž provolávali hesla, aplaudovali, zpívali vlastenecké písně. Po schůzi byla v chemickém kombinátě vyhlášena kampaň za úsporu surovin a energie. Kampaň probíhala celou zimu, a na jaře, v den Leninových narozenin, se v závodě hlásili všichni dělníci a po celý den pilně pracovali, bez nároku na mzdu, aby nashromážděné suroviny zpracovali. Za ten jediný den pak vyrobili několik tisíc tun kapalného dusíkatého hnojiva. V souladu s usnesením ze schůze se rozhodli podělit tímto hnojivem všechna zemědělská družstva v okolí, a to zcela zdarma.

Byl to skutečný svátek pracujícího lidu. Do závodu se osobně dostavili korespondenti nejen z místního a republikového tisku, ale rovněž i z ústředních novin. Večer pak přinesl zprávy o tomto pozoruhodném svátku i všesvazový rozhlas a programy centrální televize. Iniciativu našich dělníků-chemiků oficiálně ocenil i Ústřední výbor strany a apeloval na všechny ostatní chemické závody v celé zemi, aby rovněž vyhlásily soutěž za úsporu surovin, které později mohou býti využity, zcela zdarma, místními družstvy. Nechť vzkvétá naše vlast! Nechť vzkvétá jako jarní zahrada!

Když skončil ten slavný den, začal znovu každodenní pracovní koloběh. Druhý den ráno zatelefonoval ředitel chemičky na oblastní výbor a oznámil, že pokud si družstva během následujících dvaceti čtyř hodin hnojivo, které jim bezplatně nabízí, neodvezou, zastaví se v závodě výroba; všechny nádrže přetékaly nadbytečným hnojivem a nebylo kam ukládat běžnou produkci.

Následovala série naléhavých hovorů mezi oblastním výborem a okresními výbory a posléze všemi družstvy. Každé z padesáti oblastních družstev si musí okamžitě převzít sto padesát tun hnojiva nabízeného kombinátem. Zpráva o tom, že naše družstvo bylo obdarováno takovým množstvím hnojiva, a to zcela zdarma, našeho předsedu nijak nenadchla. Naše zemědělské družstvo totiž vlastnilo sedmnáct nákladních automobilů, pouze tři z nich však měly nádrže. V jedné se vozilo mléko, v druhé voda a ve třetí benzín. Nádrže, které jsme používali na mléko a vodu, jsme ovšem na hnojivo použít nemohli. Zbývala tedy jediná, ta na benzín. Automobil byl už starý a notně ojetý. Nádrž měla kapacitu jednu a půl tuny kapaliny. Z našeho družstva do města to bylo sedmdesát tři kilometry; s ohledem na stav silnice to znamenalo pět hodin cesty tam a pět hodin zpátky. Řidičem cisterny jsem byl já.

„Tak podívej,“ řekl předseda, „když nebudeš dvacet čtyři hodiny spát, když se ti nevybije baterka, když se ti chladič nerozteče horkem, když se ti nerozpadne převodovka a když neuvázneš s autem v bahně, tak uděláš za dvacet čtyři hodiny dvě jízdy a dovezeš tři tuny toho pitomého hnojiva. Ale ty musíš vykonat ne dvě, ale sto jízd!“ „Dobrá,“ řekl jsem.

„To není všechno,“ pokračoval. „Máme málo benzínu. Dám ti samozřejmě benzín na tři jízdy, ale zbývajících devadesát sedm dělej, co umíš. Když to nepůjde jinak, budeš muset tu zatracenou káru tlačit sám!“

„Dobrá,“ řekl jsem.

„Jsi naší jedinou nadějí. Když nedokážeš projet trasu stokrát, je konec s mým předsedováním, to snad víš.“

To jsem věděl. A také jsem věděl, že i když jsme našeho předsedu nijak zvlášť nemilovali, vůbec netoužím po tom, aby ho vyměnili. „Nějaké dotazy?“

„Ano. I když pojedu stokrát – bez benzínu – kam mám to hnojivo dát?“

Předseda se neklidně rozhlédl po prostranném dvoře a poškrábal se na zátylku. Kam s ním? Co se sto padesáti tunami jedovaté, smradlavé břečky? Ke vší smůle má Lenin narozeniny v dubnu, kdežto pole se hnojí až v červnu. Kam jen s tím hnojivem do června?

„Podívej,“ řekl, „zbytečné o tom nežvaň. Vydej se do města co nejdřív. Stejný problém mají ve všech družstvech. Někoho třeba osvítí chytrá myšlenka. Prostě se dívej, co dělají ostatní, a dělej to také tak. Tak do toho! A dokud nebudeš hotov, tak se nevracej.“

Vzdychl jsem si, plivl si do dlaní jak boxer před zápasem, naskočil do svého rozhrkaného náklaďáku a přes hrboly, díry a ohromné kaluže, které jarní sluníčko ještě nestačilo vysušit, jsem vyrazil k městu. Venku před chemickým kombinátem stála dlouhá řada nákladních automobilů nejrůznějších typů, velikostí a barev. Fronta ale postupovala rychle. Po chvíli jsem si všiml, že auta, která byla naplněna před chviličkou, se hned vracejí zpátky a znovu se řadí do fronty. Každý z těchto vozů by určité potřeboval mnoho hodin k tomu, aby dopravil svůj drahocenný náklad na místo určení a opět se vrátil. A přesto se do fronty stavěly už po pár minutách. Pak přišla řada na mě. Nádrž se rychle plnila smrdutou tekutinou a chlápek, který tu měl službu, si poznamenal do seznamu, že můj rodný kolchoz právě obdržel první várku – jednu a půl tuny hnojiva. Vyjel jsem ze vrat závodu a sledoval skupinu naplněných automobilů. Všechny jako na povel uhnuly ze silnice a sjížděly po strmém svahu ke břehům Dněpru. Udělal jsem totéž. V minutce vyprázdnily své nádrže. Udělal jsem totéž. Po hladké hladině veliké řeky, kolébky ruské civilizace, se zvolna šířila obrovská, jedovatá, žlutá, páchnoucí skvrna.

Jakmile sem vyprázdnil nádrž, zamířil jsem opět k závodu a ve prospěch našeho kolchozu byla odfajfkována další jedenapůltunová dávka hnojiva. A tak to šlo dál, stále dokola, za velikého hlomozu a chvatu. Desítky aut, stovky jízd, tisíce tun! Tolik ryb jsem nikdy v životě neviděl. A nikdy bych nevěřil, že v Dněpru tolik ryb vůbec je. Hladina řeky byla pokryta leklými těly štik, pražem a dalších ryb. A auta stále přijížděla, v nekonečném proudu. A každý řidič věděl, že když se nám nepodaří gigantické zásobníky toho obrovského kombinátu vyprázdnit, jeho chod se bude zvolna zastavovat – a za tento zločin ponese odpovědnost i náš nebohý předseda.

V poledne se znenadání objevila policie. Celá oblast byla obklíčena kordonem: všichni jsme byli zadrženi. Objevili se i zástupci kombinátu a pak se, v černé volze, dostavil mladý poradce z oblastního výboru. Se znechuceným výrazem chvíli ohledával místo činu. K nosu si tiskl bílý kapesníček; puch byl nesnesitelný. Po krátkém rozhovoru se zástupci chemičky a s jedním zadrženým řidičem nasedl zpátky do auta a odjel. Po něm zmizela i policie a představitelé kombinátu. Nám bylo nařízeno pokračovat v práci. Když se osobně, přímo na místě obeznámil se situací a pochopil, jak je celá věc složitá, usoudil zástupce, že naše řešení je to nejlepší.

A jaké jiné řešení jsme měli hledat? Darovat nadbytečnou produkci státu? Ale kde by vzal stát prostory pro to obrovské množství kapaliny? Kolchozy také neměly hnojivo kde skladovat, ani je neměly čím převážet. Má se to zapsat jako pracovní kvóta? Ale co v takovém případě s dosud nezpracovanými surovinami, které se do kombinátu valily nekonečným proudem? Kdyby tato produkce byla považována za součást pracovní kvóty, inspektoři by samozřejmě vytušili, že něco není v pořádku, a hned by se začali zajímat, odkud se tato nadměrná produkce bere. A pak by začalo vyslýchání, a tak dále. Bylo tedy lepší nechat věci tak, jak jsou.

K večeru jsme byli se vším hotovi. Každý naposledy nabral tekutý náklad, tentokrát však k řece nejel nikdo. Všichni se vydali do svých kolchozů. Do Moskvy pak šlo hlášení, že vše pokračuje dle plánu a že letošní sklizeň bude díky prvnímu tajemníkovi oblastního výboru rekordní. V Moskvě nemeškali a promptně poslali prvnímu tajemníkovi a všem dělníkům oblasti blahopřejný telegram. Tak takhle to bylo.

S tou půldruhou tunou hnojiva jsem pozdě v noci přijel do kolchozu a nahlásil předsedovi, že jsem úkol splnil v termínu. Poděkoval mi, do detailů však nezacházel. Všechno mu bylo jasné hned od začátku. Už dávno si zvykl, že kdykoliv komunistická strana nastolí úkol, končí to nevyhnutelně tak, že by na to každý nejraději zapomněl.

„Kam mám dát tu jednu a půl tuny?“ zeptal jsem se. „Nech si to! Když bude potřeba, budu mít rekordní sklizeň i bez hnojiva.“ A bylo. Tak jsem tedy vylil obsah cisterny na svůj soukromý pozemeček. Jak se ukázalo, byla to neodpustitelná chyba. Na ten můj maličký kousek půdy bylo hnojiva příliš mnoho, a nadto jsem je použil v nevhodnou dobu. V květnu, kdy už na sousedních zahrádkách všechno bujně rašilo, moje zela prázdnotou. Byl jsem zděšen. Co budu v zimě jíst? Na vojnu jsem měl narukovat až na jaře; jak jen do té doby přežiji? Peníze, které dostanu za práci v kolchoze, stěží vystačí na dva měsíce velmi skromného živobytí. Jedinou nadějí rolníka je jeho vlastní políčko jako dlaň. A když na něm nic neroste – co potom? Teď jsem rychle musel něco vymyslet. Jenže co? Z kolchozu jsem utéci nemohl. V socialismu rolník neměl nárok na pas, přestože ostatní měli alespoň interní pasy. Kvůli tomuto jednoduchému opatření nesměli lidé z venkova bydlet ve městě, nesměli si vzít děvče z města, dokonce se ani nemohli ubytovat v hotelu. Cestování letadlem bylo rovněž zapovězeno. Kdo tě pustí na palubu bez pasu? Co když jsi zločinec? Nemyslete, to není kapřic sovětských komunistů, to je životní nutnost. Chcete-li zavést mezi lid nějaké země materiální rovnost, pak jsou taková opatření nutná. Jakmile dosáhnete toho, že jsou si všichni rovni, bude to mít za následek masovou migraci z venkova do města, kde je omezená pracovní doba, kde se nemusí ve dnech volna a ve svátek pracovat a v létě si může vzít člověk dovolenou. Jenže když se všichni rolníci odstěhují do měst, zajde celá idea univerzální rovnosti na úbytě. A abyste zabránili takovému stavu věcí, budete nuceni zase se vrátit k volnému trhu čili ke kapitalismu, anebo udržet venkovany ve vesnicích násilím, pomocí ostnatého drátu, hlídacích psů, hrozeb a zavedením zvláštní legislativy proti venkovanům.

Byl jsem přesvědčeným zastáncem materiální rovnosti všeho lidstva a byl jsem smířen s tím, že strávím celý život bez interního pasu, což znamenalo nikdy neletět v letadle, nikdy nebydlet v hotelu a nevzít si děvče z města. Odměnou nám ovšem bude rovnost. Nebude žádné vykořisťování člověka člověkem! Nebude bohatých, ani chudých!

Jenže to zatrolené hnojivo, které mi zničilo úrodu, znamenalo konec mým plánům. To mě donutilo pomýšlet na jiný způsob života. Neměl jsem moc na výběr: buď skončím ve vězení, kde je jídlo zadarmo, nebo se mohu stát důstojníkem, a budu mít jídlo také zadarmo. Jelikož není nijak těžké dostat se do vězení, rozhodl jsem se využít této možnosti až tehdy, když se mi nepodaří stát se důstojníkem. A to, jak se ukázalo, nebylo právě lehké!

Abych se mohl stát důstojníkem, musel jsem se stát občanem své vlasti, jinými slovy nějak získat pas. Říká se, že v Sovětské svazu je získání pasu pro cestu do ciziny tak obtížné, že to trvá třeba i celý život. Ale ještě těžší je získat interní pas v případě, že na něj nemáte nárok. Pokud už máte interní pas a snažíte se získat takový, který vám umožní vyjet do zahraničí, je zákon teoreticky na vaší straně. Můžete protestovat, zahájit hladovku nebo psát dopisy Brežněvovi. Nakonec, vytrváte-li, možná budete mít úspěch. Ale jak získat interní pas, jestliže podle zákona na něj nárok nemáte? Když jste jen sovětským rolníkem, když je zákon proti vám a když žijete na venkově, ale nejste považováni za občana této země? Když nemáte žádnou možnost obrany? Když jste byli zrozeni prostě jen k práci, pouze jako nedílná částečka rolnické pracovní síly, co pak uděláte? Co může člověk udělat, když dokonce není ani právní jednotkou, zrovna jako kůň nebo prase, které také nemá právo na interní pas (nemluvě o pasu do zahraničí) a kterému je rovněž tak zapovězeno bydlet v hotelu nebo létat v letadle? Takže v podstatě jsem byl člověkem bez zákona, stejně jako ostatní sovětští rolníci. A přesto, navzdory všemu, se mi podařilo pas získat. Je to moc dlouhá historie a připomínám si ji jen nerad. Byl jsem nucen vydírat předsedu kolchozu, klamat předsedu našeho vesnického sovětu, podplácet tajemníka vesnického sovětu i zaměstnance vojenské správy. Nebylo jiné cesty.

A po tom všem můj pas ještě stále nebyl docela legální. Každým okamžikem mohlo vyjít najevo, že ačkoliv jsem se narodil sovětským rodičům, jejichž předkové během staletí nikdy nepřekročili hranici státu ani neměli jakékoliv styky s cizinci, nelegálně jsem si přivlastnil jméno občana Sovětském svazu. Proto jsem si urychleně musel vyměnit svůj pololegální pas za jiný, úředně vydaný dokument znějící na mé jméno. A abych toho dosáhl, vstoupil jsem do Charkovské akademie tankových vojsk. Za svůj pas jsem pak dostal zbrusu novou, rudou „vojenskou knížku“. Nikdo na světě už mě nemohl poslat zpátky do kolchozu. Ze Sovětské armády není cesty zpátky.

Zdroj: Viktor Suvorov – Můj život v sovětské armádě

O ::prop

19 komentárov

  1. Zdrastvujte tavarisci. Spasiba. I to dnesne Rusko sa od toho socialistickeho moc neodlisuje.

    • Či ďalej tým viac mi tvoje názory Milan pripadajú jak názory zatrpknutého starca. Je to obdivuhodne že mnohý nechcete vidieť rozdiel medzi Sovietskym zväzom a Ruskom. Proste je to o tom že roky demagógie či socialistickej, alebo dnešnej kapitalistickej vám mnohym zatemnili mozog. Za sociku to bolo o sovietskom človeku pripadne o Rusovi aj keď je sa jednalo o Ukrajinca z Haliče či Azerbajdžanca vždy to bol Rus. Kapitalisti rozprávali vždy o Rusoch, alebo o Rusky hovoriacich mafiánoch aj keď v Košiciach vystrájali gangstri zo západnej Ukrajiny. Kolky z vás si spomenú na zavraždenie mestských policajtov v KE. Komentár v televízii zabili ich Rusky hovoriaci. No zastrelili ich Ukrajinci spoza hranice. Prestrelka v Poluse skoro som bol svedkom tejto prestrelky. V Plzeň bare sedeli Dagestanci rozprávali sa Dagestansky a následné po hádke as spustila strelba. Komentár v televízii znel Rusky horiaci mafiáni sa strieľali v Poluse. Omyl boli to Dagestanci čo neskôr priznala polícia. Presne takto sa javia Suvorovove knihy plne poloprávd a klamstva. Tento človek si dovoľuje kritizovať systém ktorého bol sám tvorcom. Tvorcom aj o tom sa dá pochybovať. Ako on mohol poznať život obyčajného človeka keď sám patril k verchnuške. Jeho knihu o Žukovovi spochybnilo neskutočne množstvo zahraničných historikov a nazvalo ju zaujatou. Sám Suvorov čerpal informácie ku knihe od zápiskov Chruščova ktorí Žukova nenávidel a závidel mu vojenské úspechy. Kto je skutočne Suvorov prečo si zmenil meno zo židovského na Ruske.

    • STOPA, ked to tam je vsetko v tom Rusku na urovni , preco sa tam neprestahujes? , Premarnujes zivot na ubohom Slovensku. Nie je to skoda ? Alebo tvoj pobyt ma celkom urcity zamer a ciel. Ale neodpovedaj , ticho ako partizan , myslim ako dobry partizan, pretoze aj oni boli vselijaky , ze?

      • Milan a ako vieš že nepíšem z Ruska. Inač typická odpoveď človeka o ktorom som písal v úvode. Zakomplexovaní starec.

        • STOPA , ked si v Rusku uz sa od tial neopovaz vratit , OK.

          • Ty človeče normálne sa trasiem pri tvojej vyhrážke:D. To skadiaľ kto sa vráti, alebo ostane nezáleží na tebe. Ty človeče bež za prvým vašim popom a modli sa. V tvojom srdci je toľko lásky ako v srdci hladného leva. Hraješ tu formu skromného božieho človeka no skutočnosti si chameleón. Útočíš tu na Rusov na RKC a neviem na koho dlhšieho no sám si pokrytec a egoista ti máš k veriacemu hrozne ďaleko. Patríš k rozvracačom k piatej kolóne diabla.:)

  2. „Kto je skutočne Suvorov prečo si zmenil meno zo židovského na Ruske.“ Tak tato posledna veta jasne vystihuje podstatu Suvorova.

    • Vladimir Rezun (známy ako Viktor Suvorov) je meno ukrajinské. Stopa zasa spriada konšpirácie nie na základe faktov, ale podľa dohadov o mene. Iste svoje tvrdenia dokáže hodnoverne podložiť.

      • Osmoza prečo si myslíš že je to konšpirácia. Koľko Jevrejov si zmenilo svoje meno na Ruske aby škodilo Rusom. Na Jandexe existuje stránka zaoberajúca sa pôvodom mien skús hľadať a uvidíš čo sa dozvieš. Ukrajina je prešpikovaná Chazarmi takže nebolo by to nič nove Jevrej a Ukrajinec.

        • Ďakujem za „hodnoverné“ dôkazy tvojich tvrdení. 🙂

          • Yandex a ideš človeče nájdeš tam toho viac než dosť. Funguje tam slušne aj latinka. Ja tak isto nepýtam od teba dokazí pravdy, ale hľadám ju sám. 🙂

  3. maršal Žukov

    Presne takúto, alebo ešte lepšiu paródiu napíšem ľavou zadnou o kapitalizme a voľnom trhu, kebyže sa mi chce a mám čas.

    • Škoda, že ten čas nemáš. Ľudstvo takto prichádza o veľa… 🙂

    • Veď to je naozaj paródia, tá kniha naozaj nie je ceľkom vážne myslená, prinajmenšom nie v opisoch civilnej reality, a toto je typický (proti)socialistický humor. Respektíve sebakritizujúci humor, akých bolo v Rusku odjakživa veľa.

      Rusi a Slovania vôbec sa radi sami kritizujú až ponižujú, a to „asi“ nie je zdravé. O ohováraní zmrdmi ani netreba hovoriť.

  4. Suvorov je známa persona , rusofób najhrubšieho zrna , už toho popísal hodne, bohužiaľ jeho dôveryhodnosť je nulová. Škoda sa ním zaoberať a rovnako aj jeho výplodmi.

Pridaj komentár