Domov / Hlavná strana / História / Dvě stě let pospolu: Židé za Mikuláše I.

Dvě stě let pospolu: Židé za Mikuláše I.

Russian_Jews_005Mikuláš I. si počínal vůči ruským Židům velmi energicky. Prameny svědčí o tom, že za jeho vlády byla vydána polovina všech zákonodárných aktů týkajících se Židů od doby Alexeje Michajloviče do konce vlády Alexandra II. (tj. od roku 1645 do roku 1881) a Mikuláš do tohoto zákonodárství osobně zasahoval a řídil je.

Židovská historiografie vytrvale zdůrazňovala, že jeho politika byla mimořádně krutá a ponurá. Avšak osobní zásahy Mikuláše I. nevyznívaly jen ke škodě Židů. Například jeden z prvních případů, jejž zdědil jako nový car po Alexandrovi I, byl „veližský případ“, obvinění místních Židů z rituální vraždy křesťanského chlapce. Tuto soudní při obnovil Alexandr I. těsně před svou smrtí (už cestou do Taganrogu). Pak se případ táhl dlouhých deset let.

V Židovské encyklopedii se o tom píše: „Za osvobozující rozsudek měli Židé nesporně co vděčit především panovníkovi, který chtěl stůj co stůj zjistit pravdu, přestože mu v tom bránily i osoby, jimž důvěřoval.“ Jiný takový případ, týkající se obvinění Židů, byla tzv. „mstislavská výtržnost“. „Panovník byl ochoten zjistit pravdu. Dovedl přiznat svou chybu, které se dopustil v návalu hněvu, když chtěl potrestat místní židovské obyvatelstvo.“ Při vynesení zprošťujícího rozsudku ve veližském případu Mikuláš napsal, že tak činí, protože „s ohledem na nejasnost právních argumentů jiné rozhodnutí učinit nemůže“, avšak dodal: „Vnitřní přesvědčení, že Židé se vraždy nedopustili, jsem neměl, nemám a mít nemohu. Časté příklady podobných vražd s týmiž příznaky, ale vždy s nedostatkem důkazů, vyvolávají podezření, že mezi Židy existuje jakási zvrhlá sekta; „naneštěstí jsou někdy i mezi námi křesťany takové sekty, které jsou stejně hrozné a nepochopitelné“. „Mikuláš I. a mnozí mužové z jeho nejbližšího okolí se nadále domnívali, že některé skupiny Židů praktikují rituální vraždy.“ A „vzhledem k tomu, že panovník byl po dlouhá léta pod těžkým dojmem z krvavého nařčení, utvrdil se v představě, že židovské náboženství znamená pro křesťanské obyvatelstvo nebezpečí.“

Toto nebezpečí spatřoval Mikuláš v tom, že Židé budou obracet křesťany na judaismus. Stále ještě byl v živé paměti skandální případ z 18. století, kdy k judaismu konvertoval kapitán z carovy gardy Voznicyn. V Rusku „od druhé poloviny 18. století se začaly značně šířit skupiny takzvaných židověrců“. V roce 1825 referoval ministr vnitra, že se „značně rozšířil blud ‚židověrců‘ v Rusku a uváděl, že počet jejich přívrženců stoupl až na dvacet tisíc osob“. Začaly perzekuce, v jejichž důsledku „se mnozí sektáři formálně vrátili do lůna pravoslavné církve, avšak potají dále dodržovali zvyky svých sekt“.

„To vše způsobilo, že zákonodárství o Židech dostalo za doby Mikuláše I.… náboženský nádech“ a to ovlivnilo carova rozhodnutí i jeho činy týkající se Židů, stejně jako úporné lpění na tom, že Židé nesmějí zaměstnávat křesťanské služebnictvo, zejména ne křesťanské kojné, protože „služba u Židů znevažuje a oslabuje v ženách křesťanskou víru“. Tyto zákazy se sice několikrát opakovaly, „nebyly však nikdy důsledně dodržovány… dosavadní praxe pokračovala dál“. První energické opatření ohledně Židů, které Mikuláš učinil od začátku své vlády, bylo, že je postavil na roveň s ruským obyvatelstvem ve všech povinnostech vůči státu. Šlo o to zapojit je do všeobecné branné povinnosti, kterou od připojení k Rusku nikdy nepoznali, protože židovští měšťané se za jednoho odvedence vypláceli částkou 500 rublů. Nové opatření bylo vedeno nejen státnickou úvahou srovnat povinnosti všech obyvatel (židovské komunity beztak celá léta neplatily daně a navíc do Ruska přicházeli další Židé z Haliče, kde vojenské povinnosti podléhali). Nešlo jen o to, že branná povinnost „sníží počet Židů, kteří se nevěnují produktivní práci“ (na vojnu se tehdy odvádělo na pětadvacet let), ale i o to, že odpoutání odvedence od výlučně židovského prostředí ho pomůže zapojit do celostátního životního řádu a možná jej přivede i k pravoslaví. Tyto úvahy a jejich další rozvíjení způsobily, že zaváděná povinnost byla pro Židy značně těžká, neboť se týkala čím dál většího počtu čím dál mladších Židů.

Nedá se říci, že se nařízení o branné povinnosti Židů podařilo Mikulášovi zavést bez nesnází. Naopak, odpor se projevil okamžitě tím, že na všech stupních plnění se toto nařízení zavádělo pomalu. Ve vládě se diskutovalo o tom, zda je etické takto omezovat početnost Židů, „uznáváme-li, že je nevhodné brát lidi za peníze“, jak se vyjádřil ministr financí J. F. Kankrin. Kahaly se všemožně snažily uchránit své lidi před tímto hrozícím zákrokem nebo jej alespoň nějak oddálit. A když Mikuláš podrážděn těmito průtahy přikázal, aby mu byla co nejdříve podána konečná zpráva, „toto nařízení, jak je vidět, podnítilo kahaly k vystupňování zákulisního úsilí, aby celá záležitost byla zastavena. A zdá se, že se jim podařilo získat některé úředníky na svou stranu“. Takže: „Zpráva na místo určení nedošla…“

„Tato záhadná epizoda“ přímo ve špičce panovníkova aparátu „se sotva udála bez účasti kahalu,“ usuzuje J. i. Gessen. Zpráva se ani později nenašla a Mikuláš už na ni rezignoval a výnosem z roku 1827 brannou povinnost zavedl. (Od roku 1836 mohli židovští vojáci rovněž získat vyznamenání za statečnost.)

Od odvodu byli zcela osvobozeni „kupci všech gild, obyvatelé zemědělských kolonií, mistři cechů, tovární mechanici, rabíni a všichni Židé, kteří dosáhli středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání“. Proto se mnoho Židů z prostředí měšťanstva snažilo přejít do stavu kupeckého, avšak měšťanské společenství brzdilo odchod svých členů, „neboť to vyčerpávalo daňovou a rekrutskou sílu komunity“. Kupci se zase snažili snížit svou materiální odpovědnost za daňové platby měšťanů. Tím se zostřily vztahy mezi židovským kupectvem a židovským měšťanstvem, z nichž „v tom čase kupectvo, početně rozrostlé a zbohatlé, mělo již pevně vybudované styky s metropolitními kruhy“. Grodenský kahal poslal do Petrohradu žádost, aby židovský lid byl rozdělen do čtyř tříd: na kupce, měšťany, řemeslníky a zemědělce, a aby žádná třída nenesla odpovědnost za jinou. (V této myšlence iniciované začátkem 30. let přímo kahaly lze spatřovat podnět k příštímu roztřídění na stavy, které nařídil Mikuláš I. roku 1840 a které Židé přijali tak nevraživě.)

Nábor branců byl v této pro vládu nevypočitatelně a beztvaré židovské mase svěřen opět – kahalům. A kahaly „svrhly celou tíži rekrutýrky na bedra chudiny,“ protože „odchod nejchudších členů z komunity byl žádoucí, kdežto úbytek zámožných osob hrozil, že zruinuje všechny“. Mnohé kahaly žádaly guberniální úřady (neúspěšně), aby „nemusely dodržovat pořadí“, aby mohly posílat „pobudy, kteří neplatí daně a jsou nesnesitelně nepořádní“, tak aby „majitelé podniků…, kteří nesli na svých bedrech všechny těžkosti společenství, nemuseli posílat k odvodu muže ze svých rodin“, – ale to by kahalům umožnilo manipulovat s členy komunity.‘

Jenomže po zavedení pravidelné odvodní povinnosti pro Židy začali povolaní muži utíkat a k odvodu se nedostavovali v plném počtu. Navíc se ukázalo, že i přes značné snížení daní, které měly odvádět židovské komunity, přicházely daně stále značně zkrácené. V roce 1829 schválil Mikuláš I. grodenskou žádost, aby byl v některých guberniích přijímán vyšší počet židovských odvedenou náhradou za dluhy na daních. „Roku 1850 schválil senát nařízení, podle něhož se při odvodu za každého dospělého brance, odvedeného nad stanovený počet, odečítalo kahalu z dluhu na daních obce tisíc rublů, za každého nedospělého pět set rublů.“ Nicméně pro přílišnou horlivost gubernátorů byla tato možnost brzy zrušena, přestože „samy židovské obce posílaly úřadům žádosti, aby směly nahradit chybějící daně branci“. Ve vládních kruzích se „tento návrh setkal s nesouhlasem, protože se dalo snadno odhadnout, že kahaly toho zase nějak zneužijí“. Sám nápad však jakoby dozrával na obou stranách. Gessen píše o zpřísňování odvodní povinnosti pro Židy, že v porovnání s ostatním obyvatelstvem je to „donebevolající anomálie“ ruského zákonodárství, neboť v Rusku přece „zákonodárství týkající se Židů nemělo tendenci ukládat jim více povinností než ostatním poddaným“.

Mikuláš I. se svým přímočarým myšlením, se sklonem načrtnout snadno odhadnutelné perspektivy (viz legendu, jak podle pravítka vyznačil trasu železniční trati Petrohrad-Moskva) a se stejnou snahou udělat z izolovaných Židů obyčejné ruské poddané, pokud možno pravoslavné, dospěl od nápadu s židovskou odvodní povinností až k nápadu se židovskými kantonisty. Instituce kantonistů (název vznikl v roce 1805) znamenala, že nezletilým synům vojáků se mělo dostat plného zaopatření (jako zmírnění pětadvacetileté vojenské služby otců) a mělo to být jakoby pokračování instituce „vojenských sirotčích skupin“ zřízených za Petra I., jakési školy vydržované státem a poskytující žákům znalosti pro pozdější technickou službu v armádě (což nyní úřednickému mozku připadalo zcela vhodné pro židovské chlapce a jejich předčasné a dlouhodobé vytržení z židovského prostředí). Ze záměru získat nové kantonisty vycházel výnos z roku 1827, podle něhož „židovským komunitám byla poskytnuta možnost, aby podle vlastního uvážení odevzdaly místo jednoho dospělého jednoho nedospělého“ alespoň dvanáctiletého chlapce (tj. takového, který ještě nesměl uzavřít židovský sňatek). Nová Židovská encyklopedie označuje toto opatření za „nejtěžší ránu“. Avšak i když to bylo dovoleno, neznamenalo to povinný odvod od dvanácti let, nebylo to „zavedení odvodní povinnosti pro židovské chlapce“, jak nesprávně uvádí encyklopedie, jak se tvrdilo v literatuře o Židech v Rusku a jak se to potom tradovalo. Kahalům tato změna vyhovovala, a proto posílaly „sirotky, děti vdov (někdy v rozporu se zákonem jediné syny) a chudáků“, zhusta „místo synů z bohatých rodin“.

Od svých osmnácti let kantonistí přecházeli do běžné vojenské služby, která tenkrát trvala pětadvacet let, – ale nezapomínejme, že nebyla vysloveně kasárenská, voják se mohl ženit, žil s rodinou, provozoval jiná zaměstnání a po skončení vojenské služby se směl usadit tam, kde právě končil službu, a získat tím i právo trvalého pobytu ve vnitrozemských guberniích ruské říše. Je ovšem nepochybné, že pro vojáky původem ze židovského prostředí, kteří zůstali věrni svému judaistickému vyznání a jeho obřadům, bylo nesmírně těžké, když museli porušovat svěcení soboty a pravidla košer stravy.

Pro nedospělé Židy, zařazené mezi kantonisty a odtržené tak od domácího prostředí, bylo přirozeně nesnadné odolat tlaku vychovatelů (kteří navíc očekávali odměnu za úspěšnou převýchovu svých svěřenců), zvládnout výuku, a vedle ruštiny a počtů si osvojit pravoslavnou věrouku, za což je čekalo pochvalné ocenění, pokud konvertovali, či roztrpčení chlapců na vlastní společenství, které je na vojnu poslalo. Protiváhou proti tomu všemu byla houževnatost židovské povahy a vrozená věrnost svému náboženství, pěstovaná odmalička. Což o to, takové metody obracení na křesťanství byly jistě nekřesťanské a nevedly k cíli. Avšak i vyprávění o krutém a násilném obracení na pravoslaví tím, že se kantonistům vyhrožovalo smrtí, ba dokonce že byli hromadně utopeni v řece, když se nechtěli dát pokřtít – jak se veřejně tradovalo po několik desetiletí, – i to všechno jsou smyšlenky. Jak uvádí stará Židovská encyklopedie, podnět k této „lidové legendě“ o utopení několika set židovských kantonistů dal článek v německých novinách, že „když jednou bylo osm set kantonistů zahnáno do vody k pokřtění, dva z nich utonuli.“

Podle statistických údajů vojenské evidence v archivu generálního štábu tvořili Židé v letech 1847-1854, v době největšího náboru židovských kantonistů, 2,4 % všech kantonistů v Rusku, nepřekračovali tedy patřičnou kvótu dokonce ani podle uměle snížených údajů, jak je uváděly kahaly při tehdejším sčítání lidu.

Pro ty, kdo se dali pokřtít, bylo později zřejmě výhodné, když na svou omluvu před vlastním prostředím zveličovali křivdy, jež museli od křesťanů vytrpět, zejména když po konverzi získali ve službě jisté výhody. Ostatně „mnozí z těchto konvertujících kantonistů si ve svém nitru uchovali původní víru a někteří později přešli zpátky k judaismu“.

V posledních letech vlády Alexandra I., po další vlně hladu v Bělorusku (1822), byl tam tehdy služebně vyslán jistý senátor a vrátil se se stejnými závěry, jaké učinil čtvrt století před ním Děržavin. Židovský výbor, který tehdy (1823) vznikl a který tvořili čtyři ministři, se proto rozhodl, že se bude důkladně zabývat otázkou, „na jakých základech by se měl co nejlépe a nejužitečněji uspořádat život Židů v zemi“ a „že pak shrne vše, co by mohlo zlepšit občanské postavení tohoto lidu“. Po čase pochopili, že projednávaný problém nejsou s to vyřešit, takže v roce 1825 byl Židovský výbor ministrů nahrazen tzv. „ředitelským výborem“ (v pořadí pátým), složeným z ředitelů departementů (ministerských odborů), které se pak zabývaly rozpracováváním problému dalších osm let. Mikuláš I. z netrpělivosti předbíhal činnost výboru vlastními nařízeními. Zavedl například odvodní povinnost pro Židy nebo stanovil novou, tříletou lhůtu pro vysídlení Židů z vesnic v západních guberniích, aby jim zamezil obchodování s lihovinami, avšak toto opatření bylo zdržováno, zastavováno a nakonec zrušeno stejně jako za předešlého cara. Později bylo Židům vlastnícím krčmy a hostince zakázáno v nich bydlet a osobně lihoviny nalévat, avšak ani to se nedodržovalo.“

Byl také učiněn pokus zakázat Židům jejich další výnosné zaměstnání – provozování poštovních stanic (se zájezdními hostinci a výčepy), i tento zákaz byl však zrušen, protože o provozování těchto činností neměl – kromě Židů – nikdo zvláštní zájem.

Roku 1827 byl po celém Rusku zaveden systém koncesí na živnosti provozující výrobu a prodej lihovin. Rovněž zde byl zjištěn „značný pokles cen na dražbách, pokud z nich byli vyloučeni Židé, někdy se vůbec neobjevili zájemci“, takže nezbylo než povolit Židům získávat koncese ve městech i na venkově, a to i mimo pásmo židovského osídlení. Tak se vláda zbavovala organizačních starostí a přenechávala je židovským koncesionářům, sama z toho však měla trvalý příjem. „Dlouho předtím, než kupci první gildy získali právo pobytu po celé říši, využívali prakticky všichni koncesionáři možného volného pohybu a bez obtíží dlouhodobě žili v obou metropolích a dalších městech mimo pásmo židovského osídlení… Z prostředí koncesionářů pocházeli i někteří významní veřejní pracovníci,“ jako například již zmíněný Litman Fejgin nebo Jevzel Gincburg (ten za krymské války v letech 1854-1855 „měl koncesi na obchod s lihovinami v obklíčeném Sevastopolu“; „v roce 1859 založil v Petrohradě bankovní dům…, jeden z největších v Rusku“; „později se účastnil přidělování ruských i zahraničních státních půjček“. Byl zakladatelem rodinné dynastie baronů Gincburgů).“ Od roku 1848 bylo „povoleno i všem židovským obchodníkům první gildy vlastnit koncese na obchod s lihovinami též v místech, kde Židé neměli povolen stálý pobyt“.

Také právo pálit líh bylo rozšířeno i na Židy. Jak už víme, měli toto právo od roku 1819 ve velkoruských guberniích „do té doby, než se zdokonalí ruští mistři v tomto oboru“. Roku 1826 je Mikuláš I. začal vystěhovávat zpátky do pásma židovského osídlení, ale již od roku 1827 vyřizoval kladně jednotlivé žádosti, aby židovské lihovarníky ponechal na svých místech, například ve státních závodech v Irkutsku.

V. S. Solovjov uvádí úvahy M. N. Katkova: „Na západním území má šenk v rukou Žid, ale je tomu jinde v Rusku lépe?… Cožpak židovští krčmáři, kteří lidi opíjejí a rolníky ožebračují a minují, jsou typičtí pro celé Rusko? A co u nás, v místech, kam Židé nesmějí a kde v krčmě vládne pravoslavný hostinský nebo kulak?“ Poslechněme si spisovatele Leskova, opravdového znalce života ruského lidu: „Ve velkoruských guberniích, kde Židé nežijí, je počet souzených za opilství, stejně jako počet trestných činů spáchaných v opilosti, trvale mnohem vyšší než počet podobných případů v pásmu židovského osídlení. Obdobné jsou cifry úmrtí z opilosti… A není tomu tak až dnes – bylo tomu tak odedávna“

Ano, statistika uvádí, že v západním a jižním pásmu říše připadal jeden výčep na 297 osob, zatímco ve východním přece jen na 585. Tehdejší vlivný list Hlas (Golos) nazval židovské nálevny „vředem kraje“, míněn je Západní kraj, „a přitom vředem nevyléčitelným“, I. G. Oršanskij se snaží složitě teoreticky dokázat, že čím hustěji jsou nálevny umístěny, tím méně se pije. (Zřejmě je to míněno tak, že má-li venkovan hospodu u nosu jako neustálé lákadlo, nenapadne ho tam jít. Vzpomeňme, co říká Děržavin: krčmáři prodávají i v noci, ale má-li tam venkovan jít přes rozblácené pole, tak si to dvakrát rozmyslí. Ba ne, víme, že alkoholismus podporuje nejen poptávka po vodce, ale i její nabídka.)

Oršanskij dokonce dokazuje, že stojí-li mezi statkářovým lihovarem a venkovským pijanem Žid, objektivně jedná ve prospěch tohoto rolníka, protože vodku prodává levněji, třebaže bere věci do zástavy. Ano, píše Oršanskij, existuje názor, že židovští krčmáři přece jen „mají špatný vliv na životní úroveň rolníků‘, jenže oni i ve výčepnictví „vynikají zvláštním uměním, šikovností a energií – tak jako v každém svém zaměstnání“. Na jiném místě, v jiném článku téže publikace Oršanskij sice uznává, že dochází k „lichvářským obchodům mezi Židy a rolníky“, říká, že „je pravda, že je v něm (tj. v židovském obchodování) spousta podvodů a že Žid jako prospěchář, šenkýř a lichvář vykořisťuje chudé obyvatele, zvláště venkovské“, že „vůči statkáři je rolník neobyčejně tvrdohlavý (pokud jde o cenu), ale až směšně poddajný a důvěřivý, má-li co do činění s Židem, zejména má-li ten Žid po ruce vodku“, že „chudoba rolníků, nutnost zaplatit daně, náklonnost k vodce… nutí často rolníky, aby Židovi prodali obilí za nízkou cenu“. Avšak i pro tuto holou, křiklavou, donebevolající pravdu hledá omluvné argumenty. Kdo však omluví rolníka za jeho ochablou vůli?

Přes veškerou vytrvalost a energii provázely cara Mikuláše I. v transformaci života Židů nezdary v mnoha směrech a po celou dobu jeho panování. Stejně tak tomu bylo i se židovským zemědělstvím.

V „Řádu odvodní povinnosti a vojenské služby Židů“ z roku 1827 bylo pro židovské zemědělce, „kteří byli přestěhováni na speciální pozemky“, vymíněno, že oni a jejich děti budou osvobození od odvodní povinnosti na padesát let (počítaje dobu této úlevy od chvíle, „kdy se skutečně začali učit obdělávat půdu“). Jakmile byl Řád vyhlášen, vrátilo se do židovských kolonií po svévolném odjezdu více osob, než jich bylo zaregistrováno jako nepřítomných. V roce 1829 byly vypracovány ještě podrobnější „zásady pro židovské zemědělce“: jednak jim byl povolen vstup do stavu měšťanského po zaplacení všech dluhů, jednak směli na tři měsíce odjet za výdělkem mimo dobu polních prací, a dále jim hrozil trest za nepovolený odjezd a vzorní hospodáři mohli dostat odměnu. V. N. Nikitin uvádí, že porovnají-li se přísné povinnosti ukládané židovským zemědělcům „a práva a výsady poskytované výlučně Židům, s těmi, jichž mohly užívat ostatní zdaňované stavy, je třeba uznat, že jim (Židům) vláda velmi přála“.

A tak od roku 1829 do roku 1853 „Židé jako zemědělci se přičiňovali, osud se jim odměňoval dobrou úrodou, vycházeli se svými nadřízenými a ti zase s nimi, a celková spokojenost byla narušována jen drobnými příhodami“. Po válce s Turky v roce 1829 byly židovským osídlencům stejně jako všem kolonistům „prominuty veškeré nedoplatky daní… za útrapy, jaké zakusili, když jejich místy táhla vojska,“ Jenže podle hlášení Pečovatelského výboru „neúroda z roku 1835 znemožnila udržet je v koloniích, mnohým z nich, kteří neměli dobrou vůli a ochotu věnovat se zemědělským pracím, poskytla záminku nic nesít nebo sít velmi málo, prodávat dobytek, potulovat se, domáhat se podpory a neplatit daně“. Roku 1834 se stávalo, že „obilí, které jim bylo vydáno, prodávali, dobytek poráželi, a jednali tak i ti, kteří to neměli nijak zapotřebí“, zatímco místní orgány nemohly osídlence uhlídat a překazit jim „mnoho mazaných fíglů“. – Špatné sklizně bývaly u Židů „častější než u jiných osídlenců, protože málo pole osévali a půdu obdělávali nedbale a v nevhodnou dobu“, také se mezi nimi udržoval „zvyk přecházející z generace na generaci… totiž, že tíhli k snadným výdělkům a málo a nedbale se starali o dobytek“.

Zdálo by se, že třicet let neblahých zkušeností s tím, jak židovští osadníci na půdě hospodařili (navíc v porovnání se zkušenostmi ve světě), mohlo ruské vládě stačit, aby se vzdala těchto marných snah a výdajů. Ale nestačilo! Že by snad car Mikuláš I. tyto pochmurné zprávy nedostával? Že by je ministři vylepšovali? Že by cara popoháněla nezkrotná energie a nehynoucí naděje, že další pokus bude úspěšný?

A tak ani v novém Ustanovení o Židech z roku 1835, schváleném přímo panovníkem, jež bylo výsledkem činnosti Výboru ředitelů, židovské zemědělství nejenže nebylo zavrženo, ale naopak bylo ještě rozšířeno a postaveno na první místo v životě Židů: „Je nutno uspořádati život Židů na takových zásadách, které by jim otevíraly svobodnou cestu k získání blahobytné existence prací v zemědělství a v průmyslu, jakož i k postupnému vzdělávání jejich mládeže, cestu, jež by jim zároveň bránila v zahálčivém životě a v nepatřičných činnostech.“ Přestože byl dříve od židovské komunity požadován předběžný vklad ve výši 400 rublů na každou rodinu, nyní bylo bez jakýchkoli podmínek „každému Židovi povoleno ‚kdykoli‘… přejít mezi zemědělce“, čímž byl okamžitě zbaven veškerých daňových nedoplatků stejně jako celá komunita; mohl ihned dostat nejen státní půdu k trvalému užívání, ale také si v pásmu židovského osídlení půdu kupovat, prodávat nebo pachtovat. Osoby přecházející do zemědělství byly na pětadvacet let osvobozeny od daně z hlavy, na deset let od daně zemstevní a na padesát let od odvodní povinnosti. Naproti tomu nikdo z Židů „k přechodu do zemědělství nemohl býti nucen“. Dále bylo uzákoněno, „která zaměstnání a řemesla mohou na vesnici provozovat“.,

(Od té doby uplynulo sto padesát let. Ze zapomenutých dávných časů formuluje osvícený fyzik tehdejší židovský život takto: „V pásmu osídlení platil zákaz (!) zemědělské činnosti.“ A historik a publicista M. O. Geršenzon říká poněkud obsáhleji: „Zemědělství Židům zakazuje jejich národní duch, neboť vrůstá-li člověk do půdy, velmi snadno pak sroste s místem.“)

Vlivný ministr financí Kankrin navrhl využít pro židovské zemědělství neobydlená území na Sibiři – a Mikuláš I. koncem téhož roku 1835 návrh schválil. Mělo se tam přidělovat židovským přesídlencům „15 děsjatin vhodné půdy na osobu mužského pohlaví“, poskytnout zemědělské nářadí a tažný dobytek z prostředků státní pokladny, připravit srubové domy a uhradit cestu a stravu na cestě. A tak se chudým Židům a rodinám s více dětmi jakoby otevřela možnost přestěhovat se na Sibiř. A kahaly teď měly o čem přemýšlet: zčásti totiž tyto chudé lidi potřebovaly jako brance (místo mladíků z bohatých rodin), ale protože jim zatajily, že se jim promíjejí všechny nedoplatky na daních, žádaly, ať nejdřív vyrovnají daně. Ale i vláda se zalekla obtíží daleké cesty, spojených s tímto přesídlením; na Sibiři Židé „nebudou mít na očích příklady dobrého hospodaření“, ale budou tam pokračovat „ve svém neplodném a nepoctivém kšeftaření, které způsobilo tolik škody na západních územích říše – budou zase v krčmách ožebračovat lidi snadným uspokojováním jejich sklonu k pití?“ A tak v roce 1837 bylo přesídlování na Sibiř bez dalšího vysvětlení zastaveno.

Mezitím téhož roku revize v Novorusku došla k závěru, že pozemky vymezené pro židovské kolonie a pro nové osídlení „obsahují černozem nejlepší kvality, která je velice vhodná pro pěstování obilí, stepi jsou výborné na senoseč a pro chov dobytka“ (místní orgány však tyto závěry nesdílely).

V roce 1837 bylo rovněž zřízeno ministerstvo státních statků (ministr hrabě P. O. Kiseljov) a to bylo pověřeno (jako příprava k pozvolnému přechodu ke zrušení nevolnictví) „pečovat o svobodné zemědělce“ (státní rolníky), kterých bylo sedm a půl milionu a podléhali tzv. revizi (tj. sčítání pro odvádění daně z hlavy); mělo tedy pečovat i o židovské zemědělce, kterých bylo celkem tři až pět tisíc rodin, „kapka v moři oproti počtu státních rolníků. Přesto na ministerstvo začal od prvních dnů jeho existence docházet velký počet žádostí Židů“ a nejrůznější jejich stížnosti. „Během půl roku se ukázalo, že židovským osídlencům musí ministerstvo věnovat takovou spoustu času, že by se to nepříznivě odrazilo na jeho hlavní činnosti.“ V roce 1840 byl Kiseljov jmenován též předsedou nového „Výboru pro stanovení způsobu, jak zásadně změnit život Židů v Rusku“ (v pořadí už šestého výboru!), takže židovská otázka spadala pod něj.

Roku 1839 Kiseljov prosadil přes státní radu zákon, který umožňoval přihlásit se do zemědělství (avšak s celou rodinou) i těm Židům, kteří měli jít k odvodu, takže se mu takto vyhnuli. Tím získali Židé další velkou úlevu. Roku 1844 vyšlo detailnější „ustanovení o židovských zemědělcích“ i pro pásmo židovského osídlení s právem v prvních třech letech si najímat křesťany, kteří by je učili hospodařit. A když v roce 1840 přišlo do Novoruska „mnoho Židů údajně na své vlastní útraty“ (tito „přesídlenci na vlastní útraty“ podepsali před odjezdem prohlášení, že mají dostatečné prostředky a nebudou žádat o příspěvek), ve skutečnosti však nic neměli a již cestou prohlašovali, že své prostředky vyčerpali, „a domáhali se usídlení na útraty státní“; takových „se vyskytlo přes 1800 rodin a z toho několik set rodin nemělo ani doklady, ani žádné pořádné důkazy, odkud jsou a z jakého důvodu se octli v Novorusku“. A „další neustále přijížděli a prosili, aby nebyli ponecháni svému zoufalému osudu“. V této situaci Kiseljov rozhodl všechny je přijmout na úkor financí určených „pro přesídlence jako celek, bez rozdílu, jaké jsou rasy“. Takže jim pomohl tím, že překročil kvótu. Roku 1847 vyšly „doplňující zásady, usnadňující Židům přechod do zemědělství.

Kiseljov hodlal vytvořit péčí svého ministerstva vzorové židovské kolonie, a tak „možná podnítit obrovské usídlení celého národa“, k čemuž založil postupně několik kolonií v Jekatěrinburské gubernii, na dobré půdě a při řekách a potocích s hojností vody, s výbornými pastvinami a loukami vhodnými pro senoseč; doufal pevně, že novým kolonistům předají své skvělé zkušenosti kolonisté němečtí, jenže mezi těmi se těžko hledali hospodáři ochotní usadit se u židovských kolonií, takže je nakonec platili jako zaměstnance. Do těchto příštích vzorových kolonií plynuly další a další dotace a byly jim promíjeny všechny druhy nedoplatků. Druhý rok po přistěhování se od židovské rodiny požadovalo, aby měla založenou zeleninovou zahradu a jednu děsjatinu půdy osetou a osevní plocha aby se pak v dalších letech zvolna zvětšovala. Noví osídlenci však neměli zkušenosti s chovem dobytka, to je měli naučit jejich pečovatelé. Kiseljov usnadňoval i podmínky pro přestěhování (pro rodiny s malým počtem pracovníků) a vynalézal způsoby odborné agronomické výuky jistého počtu kolonistů. Některé rodiny však neměly na agronomii ani pomyšlení, v silných mrazech ani nevycházely nakrmit dobytek, a tak nakonec dostala každá rodina teplý kabát s kapuci.

Proud stěhujících se židovských, zájemců o zemědělství neustával, třebaže v západních oblastech bývaly i neúrody. Často přijížděly i rodiny, které neměly dostatek mužských pracovních sil, „kahaly násilím hnaly do přesídlení chudinu a staré lidi, kdežto majetné a zdravé si nechávaly, aby se jim lépe vybíraly a platily daně a aby měly prostředky na údržbu svých zařízení“. „Aby se zamezilo návalu zubožené chudiny“, požadovalo ministerstvo od západních gubernátorů přesnou kontrolu při odjezdech, jenže z původních míst naopak spěchali s odesláním skupin přesídlenců, aniž vyčkali na signál, že na novém místě mají připraveno obydlí, a přitom nedokázali včas převést peníze pro tyto lidi, čímž někdy přicházel vniveč celý hospodářský rok. V Jekatěrinoslavské gubernii nestačili převádět půdu na žadatele, a tak se 250 rodin o své vůli odebralo do Oděsy a zůstalo tam natrvalo.

Avšak zprávy od nejrůznějších inspektorů z různých míst se i v těchto letech shodují v tom, že Židé, „když nebylo vyhnutí, dokázali zvládnout polní práce, a docela dobře, ale při první vhodné příležitosti nechali pluh pluhem a obětovali hospodářství, jen když se mohli vrátit k překupnictví a jiným svým oblíbeným činnostem“. – „Pro Žida je ‚na prvním místě podnikání, třeba i to nejdrobnější, až neuvěřitelně bezvýznamné, ale jemu přináší velké výhody… Svým založením jsou Židé od přírody podnikatelé, takže nemohou najít uspokojení v poklidném životě zemědělce“, „jejich pravým přáním není obdělávat půdu; lákalo je tam zprvu velké množství půdy, malý počet židovského obyvatelstva, blízké hranice, obchod a výnosné podnikání, a také úlevy na daních a hlavně osvobození od odvodní povinnosti‘. Domnívali se, že bude stačit, když získají dům,“ půdu však hodlali „dávat do pronájmu se značným ziskem a sami se chtěli zabývat podnikáním a obchodem.“ (To všechno naivně sdělovali revizorovi.) A „půdu začali obdělávat s naprostým odporem“. Navíc byly i „náboženské požadavky ‚pro židovské zemědělce nevýhodné nutily je k dlouhé nečinnosti, například při jarním setí byl dlouhý Pesach, v září „svátek stanů“ Sukot, který trval dva týdny v době, kdy se musí udělat ty „nejdůležitější polní práce – zorat a zasít“, třebaže „podle úsudku vzdělaných a důvěryhodných Židů Písmo vyžaduje přísně světit jen první a poslední dva dny“. A duchovní v židovských osadách, kde byly leckdy i dvě modlitebny, jedna pro ortodoxní „mitnagdy“ a druhá pro chasidy, „utvrzovali své souvěrce v přesvědčení, že jsou vyvolený lid, který není osudem předurčen k těžké práci zemědělce, neboť ta je hořkým údělem gójů. „Pozdě vstávali, hodinu strávili ranní modlitbou a do práce se vydali, až když slunko stálo vysoko na obloze,“ a navíc sabat od pátku večer do neděle ráno.

Autor: Alexander Solženicyn, Dvě stě let pospolu, úryvok

O ::prop

6 komentárov

  1. prečo zase o židoch, kurva? to že židia zavraždili 60 000 000 slovanov vas vôbec netakuje??

  2. No vynikajúco!!! Po prečítaní tohto článku si zase len človek utvrdí poučku, že čo žid, to príživník, parazit, kupčík a lenivec!!! Jednoducho podradnejšia rasa, nižší druh!!! Robiť sa im ťažko nikdy nechcelo, opracovávať pôdu a starať sa o dobytok tiež nie, zabezpečiť si živobitie bez kupčenia, príživníctva a za cudzie tiež nie!!! Iba kupčiť, špekulovať, kšeftáriť, zarábať bez práce, bez vytvárania skutočných hodnôt a parazitovať na obyvateľstve, ktoré vytráva skutočné hodnoty a vysávať ho!!! Nikde sa nedokázali asymilovať, len robiť problémy!!! A dnes je to chránená zver!!! Skús niečo na nich ceknúť…!!! Vyvolený ľud!!! Nedotknuteľní!!! A pritom sú to všetko chazari – ázijci, mongoli, húni a nie semiti!!! Čvarga zasraná!!! Aj keď stále asi už chorobne pripúšťam, že nie všetci židia sú kurvy!!!

    • A potom si skúste predstaviť, čo asi musí robiť ich bohatá kozmopolitná elita!!! To už musí byť megahnus!!!

      • Chudáčik, ty to musíš mať v živote asi ťažké. Viem aké je to zlé, keď človek trpí nejakým komplexom, a aké rôzne spôsoby jeho ventilácie prinášajú negatívne následky pre druhých ľudí.

Pridaj komentár