Domov / Hlavná strana / Čítanie / Antirasismus a xenofilie

Antirasismus a xenofilie

Doktrína, která předstírá, že bojuje proti „rasismu“ a „xenofóbii“, ve skutečnosti však podporuje preferenci cizinců, zánik evropské identity a realizaci multirasové společnosti, a tím paradoxně urovnává cestu rasismu.

Úryvok z knihy Guillaume Faye: Proč bojujeme

Podobně jako zelení, kteří použili ekologii, aby ji zneužívali jako záminku k požadavkům, které s ochranou životního prostředí a přírody nemají nic do činění (nebo dokonce způsobují pravý opak), v každém případě ale slouží k tomu, aby klestily cestu jejich zakuklenému trockismu, využívají antirasisté svůj údajný boj proti „rasismu“, aby odstranili evropskou identitu a napomáhali kosmopolitismu a preferenci všeho cizího.

Antirasismus ostatně svědčí o chorobné fixaci na rasu a odporuje sám sobě, protože jeho stoupenci zároveň tvrdí, že „rasy neexistují“. Tím, že pro cizince (jako cizinci jsou v této knize chápáni výlučně cizorodí („alogenní“) migranti z Afriky či z Asie, masy téhož druhu, ale geneticky nespřízněné“) požadují neomezené otevření hranic a z dogmatických důvodů podporují multirasovou společnost, vyvolávají antirasisté fakticky rasismus.

Podle dominující ideologie člověk musí, chce-li být integrován do „politicky korektní“ společnosti, učinit antirasistické vyznání víry, které je takřka náboženské povahy. Neboť antirasismus je kvintesencí intelektuálního terorismu. Kdo není přívržencem imigrace nebo si dovolí hájit převahu – či také jen právo na neporušenou kontinuitu – evropské kultury, kdo kritizuje absolutní zlo multirasové společnosti, kdo konstatuje, že bezbřehá kriminalita má nápadně „etnický“ charakter, je zavržen a odsouzen jako „rasista“ (a to v médiích i společensky, ba dokonce trestněprávně). Antirasismus, jako měřítko, podle něhož jsou srovnáváni „slušní lidé“, je nejdokonalejším projevem postmoderní totalitní ideologie. Jakékoli bouření se, jakákoli vážně míněná revolta proti systému je s jeho pomocí prohlášena za kulminaci zla. Vyslovit se „antirasisticky“ naopak ideologicky a společensky otevírá všechny dveře. Antirasismus se však jeví i jako prostředek, kterým je případný vzdor neutralizován a integrován do systémového rámce. Tak byla například systémem znovuzískána jistá intelektuální pravice, zatlačena na okraj a podrobena. S (falešnou) nadějí, že by ji nechali v celku na pokoji, ovšem bez vyhlídky na nějaký druh uznání nebo profilování se v médiích, musela dělat antirasismu ústupky, akceptovat kolaboraci s vlastním nepřítelem a poslouchat jeho diktát, jako se kdysi ortodoxní ruská církev musela sklonit před požadavky Stalina.

Tento pád (na kolena) zde musí být bezpodmínečně zmíněn, neboť je to ukázkový případ. Konsternovaná (a konsternující) intelektuální pravice se přitom nespokojila s tím, že se veřejně prohlásila za antirasistickou, ona se dokonce opovážila tupit v systémových médiích jako rasisty ty, kteří nadále bojují za evropskou identitu. Tak ohlupuje přání po akceptaci vládnoucím systémem. Svědčí to o paralyzujícím, integrujícím působení antirasistického dogmatu, díky němuž se kolaborant stává (a musí se stát) i denunciantem. Avšak tato kalkulace nemůže vyjít a také nevyjde.

Guillaume Faye: Proč bojujeme

O ::prop

Pridaj komentár