Domov / Hlavná strana / Čítanie / Analýza 17. listopadu – Občanské fórum

Analýza 17. listopadu – Občanské fórum

analyzaKoncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověřeni výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.).

Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými).

Proto je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčováni k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17. 11. 1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by mohla relativně vzniknout. OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany – bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor-duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akcí proti Bartoníčkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartoníčkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990,kdy v KC OF se začal objevovat vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartoníček se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal.

Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1-1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, který by byl sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě.

Jedním z projevů této snahy je vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

Úryvok z knihy: Miroslav Dolejší – Analýza 17. listopadu 1989

O ::prop

Pridaj komentár